Rande u papeže

„Co my dva můžeme SPOLU dělat? Nechám to na tobě,“ navrhuje mi manžel. Poprvé po dvanácti letech můžeme být spolu sami, bez dětí. Celou neděli! Jaké mám vymyslet překvápko… něco jako společné  tantrické masáže v čínském kosmeťáku nebo průlez  devadesáti partyzánskými jeskyněmi v holinách, s baterkou na hlavě a sváčou v kapse?

Co byste dělali spolu vy, milí čtenáři? Můj nápad manžela trochu posadil na zadek. Žádné masáže ani jeskyně. Naše rande bude špetku zváštní. Půjdeme si užít… s papežem. Shodou okolností zrovna v neděli pořádá spolek místních kostelních bab výlet na papežskou mši, do Benátek. Je to sláva stejného významu jako svatba britského prince, papež tuto oblast nenavštívil dvacet let. Masáže si budu přát třeba ke zlaté svatbě. Teda jestli si na ni ještě vzpomenu...

Mestre u Benátek je v obležení stovek autobusů a tisíců pořadatelů. Během jízdy vyfasujeme červenou kartičku na krk, znamená to, že se smíme pohybovat pouze v červené zóně. Sto tisíc okartičkovaných lidí vchází do parku, jako mravenci. Připletu se mezi skupinu italských černochů se svým knězem. Jsou svátečně oblečeni, jako by šli uvítat svého krále. My, běloši v kraťasech a sandálech, vypadáme, že jdeme spíše uvítat zpívající bratry Nedvědy. Což o to, stánků je tady dost…

Stánku je tady dost, všude výborná káva. Cena jednoho asfaltového náprstku je stejná, ať jste v baru v zapadlé vísce, či na megaakcích, necelé euro. Ital je zkrátka závislý na svých třech čtyřech denně, tak proč si drogu zdražovat? (jedu v tom s nima taky)

Vchod do parku lemují stovky policistů a snad tisíce skautů v modrých vestách. Holky pro všechno. Jsou velmi ochotní, rychlí, vstřícní. Hledám záchod, jeden skautík mě směruje k červeným mobilním budkám. Kadibudky jsou na sebe nalepeny jako roztomilé perníkové chaloupky. Teda papundeklové.

Kostelní organizátorka zájezdu, mimochodem krásná ženská, ještě v autobusu nabízí ke koupi tzv. „papežský set“ – žlutou tašku přes rameno, kšiltovku a pláštěnku. Nebo skládací papírovou stoličku za pět euro. Lámu manžela, aspoň tu stoličku. Jeho argumenty jsou silnější než moje přání, ještěže tak... v půlce mše organizátoři rozdávají papírové stoličky zdarma, ke konci i žluté tašky.  Pár metrů za mými zády, kdy papež vpředu káže o lásce a úctě, nastává všeobecné šustění. Nějací dva Slovinci zjišťují, že jsou žluté tašky zdarma, tak si jich dvacet nahrábli. Zdrženliví Italové zpočátku berou jen po jedné. Během pár sekund následují zkušenější frontové bojovníky, přece to tady nezůstane! Nebeský zpěv pěveckého sboru a magické zvonění zvonů jsou zezadu doplňovány šustěním a přitlumenými příkazy „ještě jednu“.

Manžel chce fotit, já spíše jen koukat a nasávat.  Atmosféru. Navrhuji sejít se po ukončení mše u jednoho vozu s promítacím plátnem. Originální nápad. Mělo ho, bohužel, ještě dalších pět tisíc lidí...

Dostat se do jiné zóny, než vám visí na krku (červená), je nemožné. Ochranka je nemilosrdná. Zatímco já koukám na papeže  ze vzdálenosti několik miliónů kilometrů – nebo mi to alespoň tak připadá, manželovi se podaří projít přes ochranku. Jako nenovinář se dostává na novinářskou tribunu. Stačí jen černé brýle, držet foťák - dělo před sebou, a mít nepřístupný výraz. Novinářská tribuna je jedno z nejhorších míst pro focení. Taky jich většina po čase znechuceně odchází. Zůstává jich jen pár, mezi nimi zajímavý novinářský týpek. Něco jako Egon Erwin Kisch. Žádný notebook či nějaká elektronická blbůstka na psaní, ale obyčejný notes, tužka a cigáro, a už píše poznámky. Čas se na chvíli nějak zastavil...

Papež zrovna projíždí ve svém papamobilu mezi věřícími. Stojím natlačená na kovové zábraně, kde začíná ochranná zóna, určená jen pro kolabující. Sedí tam na lavičce starý muž v hnědém obleku, s koženou letitou taškou. Dav v blízkosti tleská, to znamená, že papež příjíždí i k nám. Starý pán odloží hůl. S velkou námahou se vyškrábe na lavičku a stoupne si. Zvedne obě ruce a mává, aby ho bylo vidět. Vypadá to, že je to jeden z jeho posledních, fyzicky náročných zážitků. Papež je tak blízko lavičky, že si muže prostě nemůže nevšimnout - a papežské zamávání patří evidentně lavičkovému staříkovi. Ten si pomalu zase sedá, a nevěřícně, s obrovským dojetím, vrtí hlavou. Je šťastný. Splnil si sen, zamával papežovi, který mu pozdrav opětoval. Dva staří muži, každý v jiné pozici, ale vědí, že už vyhlížejí spíše svůj pozemský konec než nějaký radostný začátek. Je to doják. Tečou mi po tvářích slzy. Vedle stojící skautík žádný doják nezaznamená, a podává mi zdarma láhev vody v domnění, že mi začíná úpal. Nebo úžeh,  furt si ta dvě slova pletu.

Během slavnostní mše přemýšlím, jak lze sto tisícům lidí podávát hostie, nekvašený chléb. Mezi věřícími se vine předlouhý had bílých žampiónů. Jsou to deštníky. Každý kněz má svého skauta, který nad ním drží bílý žampión proti slunci. Rozdávají se hostie. Mnou vybraný kněz je celkem pohledný chlapík a zaujal i ostatní, takže mu hostie brzy došly. Přesouvám k jinému, méně pohlednému . Na kráse v tomto případě vůbec nezáleží - ale když je kolem vás několik desítek stejně oháknutých kněží, tak si podle něčeho vybrat musíte, ne?

Zvony a zpěv zakončují mši. Skoro jsem zapomněla na manžela, nemá mobil a vysílat kouřové signály není možné. Čekám na smluveném místě – resp. dva metry od smluveného místa. Hodinu. On čeká taky, ale dva metry na druhé straně. Taky hodinu. Nevidíme se, ani o sobě netušíme, jen nám vzájemně hlavou prolétají komiksové obrázky uškrcené manželky či rozčtvrceného manžela, pro nespolehlivost.

Stojím na kraji strmého příkopu. Šplhají sem další a další, ale klouže to jako potvora. Natahuju ruku na pomoc jednomu pánovi s dítětem na ramenou, pak jeho ženě, pak zájezdu černošských důchodců. Asi vypadám jako pořadatelka, co v papežském opojení ztratila bezpečnostní modrou vestu. Jsem ochotná, vstřícná. Navíc slovansky statná, to ostatní skautíci  nejsou. Zaplaťpámbu za černošký zájezd, alespoň jsem těsně za ním objevila manželovu blonďatou hlavu.

Jsme mravenčí panoptikum, mířící ke třem východům. Skautští mravenci navigují, a pro méně chápavé těsně před východem z parku drží v rukách papírové orientační cedule s čísly zastávek autobusů. Žádný zmatek, všechno v klidu. Skautíci děkují s úsměvem za účast, zatímco policisté se chladí ve stínu kadibudek. Vysoko nad námi krouží helikoptéra a letí letadlo. Nejenom letadlo. Malý kluk drží třepotající se bílý balón s natištěnou madonou a dítětem. Unavený chlapec trochu povolí stisk, a madona letí vzhůru k nebi. Tisíce očí pozorují letící madonu, je to krásný symbol zakončení dnešní mše.

Byl to nádherný den. Sice bez tantrických masáží, s ochrankou za zády, a povětšinou s církevními orgány. Manžel má zrovna dnes, 16. května, narozeniny. Chtělo by to zas nějaké překvápko. Zeptám se místních kostelních bab...  a než k nim dofrčím, tak tenhle znáte? (blondýnky nechť laskavě prominou): Jede papež v papamobilu a běží za ním blondýnka. Papež povídá ochrance: "Zastavte, dcera se chce asi vyzpovídat." Ochranka zastavit nedovolí, co kdyby to byla teroristka? Chudák blondýna běží dál podle vozu. Po pěti kilometrech sotva popadá dech. Papež říká ochrance: "Hleďte, jak je ta dcera vytrvalá. To bude něco důležitého. Zastavte!!"Ochranka má své příkazy a opět odmítne. Ujedou dalších deset kilometrů. Blondýnka už nemůže, ale je jim pořád v patách. Teď se papež na ochranku opravdu rozzlobí: "Stát!" Utrmácená blondýnka doklopýtá k papamobilu a povídá: "Prosila bych dva kopečky! Vanilkovou a čokoládovou!"