Dušičky po italsku

“Co vaříš na svátek mrtvých?” zastavila mě majitelka blízké hospody. Mám ji ráda. Ale vařím stejné věci, ať je svátek mrtvých či živých. “Asi grilovanou zeleninu.”  Proč mi jen zmínka o grilování připomíná žeh,  a vtipy typu: jde kostlivec do hospody a poručí si pivo a hadr na podlahu...

“Vykašli se na zeleninu. Přinesu ti zítra domácí těstoviny s houbami a masem,” nabízí se. Miluju tuhle dobráckou ženu. Asi je to vzájemné. Na oplátku jí upeču nějaký sladký mls. Dušičky. Skoro jsem na ně zapomněla. Italská “festa dei morti”, svátek mrtvých, je velkým svátkem, kdepak pouhé položení věnečku na hrob a tři křížky do hlíny s krátkou vzpomínkou. To je málo. Ital si vychutnává slavnost svátků mrtvých až do mrtě.

Z daleka široka se sjíždějí příbuzní, většinou do restaurace či k někomu z rodiny s velkým barákem, a po mnohachodovém opulentním obědě vyrážejí směr hřbitov. Jako na špacír. Každý nese ohromné, přepychové pugéty. Inu, krása. Kam se hrabou svatební. Zlozvyk šlohnout z hrobu kytici sem naštěstí ještě nedorazil.

Líbí se mi ta italská rodinná soudržnost, slavnostní labužírování  a vzpomínání na zemřelé. “Je tu nádherně vyzdobený hřbitov,”  říkám hospodské. Uzemní mě: “Za poslední léta se svátek mrtvých změnil v závod o nejluxusnější hrob.To není správné.”  Myslím, že přehání. Je ale fakt, že procházku místním hřbitovem doporučuji všem našim návštěvám (samozřejmě až po horských túrách a zdejší pizze a zmrzlině). Nikdo zatím nelitoval.

Na italských hřbitovech je málo místa, proto se pohřbívá především do hřbitovní zdi.  Ve zdi jsou takové šuplíky, kam vás zašoupnou a zabetonují. A nad vás či pod vás zase šoupnou dalšího. Jakýsi posmrtný panelák. Málokdo však ví, že letošní jarní zemětřesení pohnulo v postižené oblasti i s mrtvolami. Šestka Richterovy stupnice v některých místech umožnila vylítnout pohřbeným ven, ze svých šuplíků. Špetku morbidní. V médiích se o tom nepsalo, často se tam mimo jiné objevovaly snímky nešťastných sýrařů a tisíce popadaných bochníků sýra. Hrobaři na tom byli ale hůř. Co se znehodnocenými vylítlými nebožtíky?

Hospodská mi znovu říká, že se Dušičky mění v jeden tyjátr. Už nejde jenom o akt, ale spíš o ten tanec okolo. Chvilku oponuju, ty “zbytečné” ciráty nejsou tak důležité, a akt i tak zůstává aktem.  Ale pak si vzpomenu na Terezu. Před pár lety jsem se starala o jejího starého nemocného muže Giuseppeho. Bohužel, pán je již v šuplíku. Ale na oba stařečky velice ráda vzpomínám, to byla skutečně zralá láska. Láska k životu (viz tady). Tereza mi kdysi vyprávěla o prvním přijímání dětí v kostele. Dlouhá léta se děti k slavnostnímu svatému přijímání oblékaly prostě, spíše se těšily na slavnost samotnou. Později se však rodiče začali předhánět, který potomek půjde  na kostelní slavnosti lépe vyšňořen. Už to nebylo o aktu svatého přijímání, ale o přehlídce nejdražších šatečků a oblečků. Osvícená Tereza s dalšími ženami promluvily s knězem, rozumným chlapíkem. Ten vyhlásil, že k prvnímu svatému přijímání půjdou děti oděny jednotně. Bílé dlouhé kostelní hábity, pod nimi cokoliv.  A byl klid. Důležitost samotného aktu se opět posílila, a tyjátr okolo - závod o honosnější šaty - skončil.

Tohle pochopili poměrně brzy v místních základních školách.  Děti vypadají v povinných školních černých zástěrkách jako havrani, ale zvykly si, a my, rodiče, jsme spokojeni. Spotřeba špinavého oblečení rapidně klesla, zástěrka snese všechno, a účinně stírá sociální rozdíly. Je pravda, že tu děti nijak zvlášť neřeší oblečení z Made in Benetton nebo Made in levnější hadrárna.

Ať berete ohromné luxusní hřbitovní kytice jako zbytečný tanec okolo nebo ne, jedna věc se Italům nedá upřít. Jejich naprosto přesnou znalost toho, které kytice se dávají na hrob, a které jako dárek. Odlišnost je někdy - pro mě - jenom nepatrná. Obrovské krásné kytice prodávají celoročně i v nejzapadlejších květinářstvích. Kdysi, těsně po přistěhování do Itálie, se mi podařil menší malér, kdy jsem v březnu poslala po dceři její učitelce ke Dni učitelů jednu z vystavených luxusních kytic. Proč malér - jednak Den učitelů v Itálii neznají, a druhak zaslaná kytice byla typicky hřbitovní. Což jsem naprosto netušila, ovšem učitelka ano, soudě podle jejího zděšeného výrazu, jak mi později dcera popisovala.

Hospodská mi donesla slíbené domácí těstoviny o den dřív. Baštím je a zároveň  ťukám tenhle blog. Jsou báječné. Přitom vzpomínám na ty, které už vzala zubatá... prosím vás, vysvětlete mi, proč je zubatá i smrt rodu ženského? Seznam zemřelých se léty naplňuje astronomickou rychlostí. Vzpomínám na ně s úsměvem a láskou. Jmen na seznamu sice přibývá, ale my jsme ještě naštěstí tady.  I když brbláme na počasí a politiku. Přeju vám všem laskavé Dušičky, s tancem okolo i bez... hlavně když se na ně nedíváme z nějakého šuplíku.

(a neodpustím si ještě jeden vtip, na zahnání event. chmur: Chlap nese na hřbitov basu lahváčů a rybářskou stoličku.Dojde ke hrobu, sedne na stoličku a začne do sebe klopit jedno pivo za druhým. Takhle do sebe hodí postupně všechny lahváče, pomalu sbalí stoličku, podívá se na hrob a říká: "No vidíš, Božka, že to šlo i bez keců..." )