Mezi kosmonautem a žábou

Hopsající jeptiška připomíná šedou žábu, zasaženou elektrickým proudem. Sedím jako šprt vpředu. Nemůžu ani fixlovat ani se otočit k okamžitému odchodu. Jeptiška sedne, hned zas vstane a začne  tleskat. Usmívat se! Jedemmm. Padesátka rodičů s pubertálními dětmi postupně vstává.  Neochotně. Ale do rytmu tleskají všichni. 

Až na Karlu. Přála bych vám ji poznat. Padesátiletá drobná blondýnka, dobrý manžel a dvě pubertální děti. Chodí do práce, obden za kuropění dělá rychlé pětikilometrové procházky (říká - nač diety, chce to pohyb, pohyb!), v pátek chodívá na kurs  latinsko-americké tanců. A tancuje, jen když chce. Teď evidentně nechce. Jako jediná se zasekne a netleská. Ani hop, ani skok. Chci se k ní protlačit, určitě by k nám přibyli i další. Nebudeme se ztrapňovat na nějakém přiblbém večírku. Teda pardon. Na společné hodině katechismu pro rodiče a jejich adolescenty.

Na videoprojektoru z osmdesátých let se promítají obrázky pubertálních dvojic, jak se v záři zapadajícího slunce drží za ruce. Romantika  mládí. U nás Katapult, tady Ricchi e Poveri. Držet se za ruce, první hubička… V tu chvíli mě čapne jeptiška za ruku a radostně s ní cajdá nahoru a dolů. A nepustí. A nepustí! Krindapána,  doufám, že zůstane jen u té ruky!

Jsem tu omylem. Vezla jsem dceru na hodinu katechismu a chtěla  hned odjet domů. U oratoria (což je obdoba našeho Domu dětí s různými kroužky, vedeného ovšem jeptiškami)  jsem jen přibrzdila a dcera vyskočila ven. Cestu mi zahradily dvě matky jejích spolužáků: “Dneska je to povinné i pro rodiče, Marto, sedíme v tělocvičně!” . Jindy mě napadá spousta výmluv. Ta nejpravdivější, že zrovna doma uklízím a mám na sobě nejšpinavější hadry, ta neprošla. “Uklízet můžeš pak, tohle je důležité”, táhly mě z auta. ”My taky máme na sobě staré hadry!”  Jejich staré hadry znamenaly čisté džíny, voňavé svetry a krom jiného i mejkap.

No dobrá. Půjdu pod podmínkou, že tu teplou bundu ze sebe za žádných okolností nesmím sundat  - a hlavně nezvedat ruce. V prastaré mikině, zpocená, tepláky s kousky zaschlé červené omáčky, jak prskala kolem sporáku. Mařena spařená nemytá, rozcuchaná. Zapnout až ke krku a moc se nehýbat.  Oblečení výhradně pro přejezd v autě s absolutním zákazem opustit místo řidiče. V připadě autonehody se raději obalím potahy z auta!

Do vydýchané tělocvičny jsem dorazila jako poslední. Vedro. Rodiče i děti si postupně sundavali své jitrnicové bundy, módu posledních let. Tady zachumlaná v péřovce dlouho nevydržím, musím co nejdřív nenápadně zmizet. Jediné volné místo k sezení bylo, bohužel, jen vedle místa naší organizátorky, jeptišky. S rodiči sedíme na lavičkách, srovnaných do kruhu, a koukáme na sebe s jemnou trapností. Jako telata na nová vrata.  V kruhu -  můžem hrát hru třeba flašku. Já se teda první nesvlíknu. Ani jako poslední.

Jeptiška vysvětluje, jak my, rodičové, máme chápat naše děti. Kluci a holky si mezitím sjíždějí v mobilech na fejsbuku nové zprávy a lajkují se navzájem. Jeptiška je tedy požádá o schování mobilů. Ihned ji poslechnou. Setkávám se s tím často, že tu děti respektují autority více než v mé rodné hroudě. Dětem začíná vysvětlovat, jak mají  chápat své rodiče. Mezi jejími nadšenými výkřiky povinně hopsáme a tancujeme. Jak může jepťulda, neznalá života pohlavního ani rodinného, vést přednášku o výchově dětí? Může. Asi jo.

Šedá žába se znovu obrací k rodičům: “Pochopte je. Jsou v TOM věku.” Hm. I já jsem v TOM věku imrvere. Ale italské puberťáky (kluky i holky) mám ráda. V místním oratoriu má mladistvý puboš na starosti skupinu menších dětí. Hraje s nimi fotbal, učí lepit letadýlka, hrát na kytaru, tancovat nebo jen tak blbnout. Viděla jsem nedávno šestnáctiletého dvoumetrového hocha, jak se pokoušel projít tělocvičnou s hroznem přisátých sedmiletých kluků na každé noze. Když jsem si z něj odloupla toho svého, hromotluk to snad nepoznal. Vzhledem k pubertálnímu věku mě nejvíc překvapuje jejich laskavá trpělivost. Možná tady začíná ta pověstná italská bezbřehá láska k dětem.

Uprostřed kruhu mezi námi leží pevné lano. Jepťulda vybere pět rodičů a pět adolescentů, aby se přetahovali. Lano, to jsou naše názory a pravdy. Celkem dramatické přetahování jeptiška velmi dobře komentuje, to musím uznat. Přetahování o názor druhého končí výhrou rodičů a spálenými dlaněmi kluků, jak urputně a zabejčeně tahali.

Z rukou žáby poté vzlétne ke stropu tělocvičny papírový drak (asi na duracelky či na jiný pohon). To je zase příměr o dětech a svobodě. Drak je dítě a provázek je naše pupeční šňůra. Naše obavy a strach kvočen pustit děti kousek dál. Jeptiška říká, aby rodiče šňůřu povolili co nejvíce - ale nepustili. Aby umožnili dětem volnost, ale do určitých mezí. Když šňůru necháme příliš krátkou, drak nevzlétne, když ji pustíme docela, draka už neuvidíme. Bylo to o stanovení hranic a mezí ve výchově. Nedávno jsem v rozčilení na svou dceru zvolala: "A dost, tady už mez přesáhla svou hranici!”. Moje dcera nechápala, co tím myslím, já o pár sekund taky ne - a bylo po rozčilení.

Znovu tanec. Něco jako ranní rozcvička rozhlasu po drátě. Vzpažit a upažit. I ta vzpouzející se Karla kroutí boky a trénuje asi na večerní tancování  nějakou rumbu nebo sambu. Nevydržela, taky podlehla. Za pár minut máme končit. Bunda funguje jako mikrovlnka se zapnutou grilovací funkcí "crisp". 

Posledním úkolem, který z řádové sestry vypadl, je hlasité svěřování se se svým největším snem z dětství a jeho naplněním. Ve smíšené skupince dětí a rodičů. Děti nám na oplátku mají říci svoje sny současné. Sdělit naprosto cizímu chlapovi, jaký byl můj největší sen, mi připadá přinejmenším stejně intimní jako sdělení “hele, mně rostou chlupy v zadku.”

Ale ostatním to tak asi nepřipadá. Snem starého Pietra bylo stát se italským kosmonautem. Dneska řídí bagr. Máma Juliana je stále usměvavá hezká ženská, ale modelkou být nikdy nechtěla. Jejím největším přáním bylo mít velkou rodinu - a aby se její rodiče konečně přestali hádat. Aspoň rodina jí vyšla. Děti mají ve svých snech jasno. Děvče Luisa chce být lékařkou a léčit staré lidi. Jiná holka chce žít v Americe, moje dítě sní o práci veterinářky a zachraňování zatoulaných pejsků. Časově máme přetaženo. Čekám tlesknutí “končit”, ale Juliana se mě ptá: “Počkej, Marto, a co ty? Jaký byl tvůj největší sen?”

Nečekala jsem, že na mě přijde řada, ještě zbývají dva rodičové a pár dětiček, navíc obsah mé mikrovlnky hrozí nekontrolovaným přehřátím a výbuchem. Bez přemýšlení vyhrknu: “Mít hodně dětí, velkou rodinu, a psát.” Rodinu znají. Nepřehlédnutelná česká pětka v malé italské kotlině pod horami. “A TY píšeš?” zeptá se s pochybami.

Možná je napadlo, že když mluvím s chybami, tak neumím vzít pero do ruky, natož počítač. Cedím skrz zuby: “Píšu blog, nemám sice moc času, ale píšu o zážitcích tady odsud, z Itálie. A dostávám velmi milé maily od čtenářů.”. V tu chvíli mi to připadá jako vytahování. Někdo okopává na zahradě čekanku, jiný chodí trsat latinu a valčíky, nebo denně běhá. “To byl můj sen - a je i teď.  Mám velkou krásnou rodinu a píšu,” opakuji. Nevnímám v tu chvíli můj zpocený umolousaný ohoz ani svazáckou snaživost jednoho tatíka, který i přes ohlášený konec jeptišku upomíná, že si ještě naposledy zatančíme. Je rozumná, a s díky odmítá.

Kosmonaut bagrista s nadšením shrnuje: “Čili - Marto, ty jsi šťastná! Tobě se ten sen splnil!” a obejme mě na rozloučenou. No jo.

Asi jo. Jsem šťastná. A na to jsem musela přijít až po zdánlivě trapné a nekonečné hodině s žábou, převtělenou v jeptišku...

(jaké byly vaše sny? a jaké jsou teď?)