“Marto, ale to tady děláme všichni… každý den!” mazaně na mě zamrká osmdesátník Mário, a opírá se o hůl. Denně... v osmdesáti letech? Italové mají tuhý kořínek. Bodejť by té vášni nepropadli
Vybízí k ní veselý plakát na dveřích ordinace našeho doktora. V místních čekárnách je nezdvořilé číst si ve svém mobilu (natož v cizím:-). Buď konverzujete (nikdy ne o nemocech), anebo koukáte do blba na plakát s roztomilými postavičkami pro jury a děvčice od sedmdesátky výše. Znám ta slova zpaměti.
Sdělení je prosté, žádná kapsytrhající reklama: “Než nám řeknete své obtíže a než vám předepíšeme léky - doporučujeme pravidelné procházky! Krátké, dlouhé, jak vám to půjde, vydržte tři měsíce. Jestli i poté vaše obtíže neustanou, pak je teprve ten správný čas přijít sem k nám, do ordinace. Chůze může nahradit mnoho léků, ale žádný lék na světě nemůže nahradit chůzi!"
A místní důchodci skutečně chodí. Poctivě, každý den.
Mário, stařík barvy stabilně mrtvolné, moc nemluví, spíše sípá. Vždy držím tajně ruku na mobilu, že vytočím záchranku - a že nejdéle za minutu už bude sípat na onom světe. Jeho stav je posledních dvacet let stejný. Každodenní hodinovou procházku končí většinou u nás, v obchodě. Kupuje nejdražší čokoládové pralinky. “Pro děti?” ptám se pokaždé skomírajícího Mária. Taková naše hra. Těší se na to. Vždy ho tím dotazem mírně vytočím.
“Běž do pr----, krásko, pro mě! Chci si taky něco dopřát!” sípavě zabručí stařík a nechá mi cent, dva, od cesty. Další dny se zase štrachá svou trasou. V jedné ruce hůl, v druhé deštník. Žádný ubohý nepotřebný paňáca, ale skvělý starší chlapák, který své žití ještě rozhodně nechce zabalit.
Často se v obchodě srazí v s párkem mých děvčat. Nejsem členkou lesbického sdružení za pokrokovější Itálii, to opravdu ne. Mým děvčatům je devadesát. Každé devadesát. Obě vdovy. Ta zdatnější jde vytáhnout z domu svou méně zdatnou a velmi nemocnou souputnici. I přes ohromné bolesti nohou, točení hlavy a třesu rukou je pro ni padesátimetrová procházka stejně náročná, jako pro zdravého deset kiláků ostrou chůzí. Běžím jim v ústrety před obchod. Takhle nadšeně bych snad nevítala ani Berlusconiho s návrhem nižších daní.
“Ciao, děvčata, jak se máte?”
objímám je a líbám na tváře. Vracejí mi objetí a nazývají mě andělem a sluncem, zářícím nad obchodem. Jejich laskavost je teplou ochrannou náručí na všechny splíny… Šourají se stylem “obujte si bačkory, prohlídka hradu začíná”, pomalu, pomaloučku, ale jdou. Nikdo z těchto lidí nenaříká, že má bolesti. Jen konstatují a většinou dodají: “To víš, Marto, každý neseme svůj kříž. Ale je třeba šířit radost, ne bolest!”
Věku blíž k důchodu než k bujaré pubertě následuji zdejší domorodce. K šlapání hledám různé příležitosti, stačí jen dva kilometry denně. Nohy často bolívají a odporují. Dnes, holka, ne. Poté si vzpomenu na milované klienty. Hluboce se před nimi skláním a stále si říkám svou mantru “Musíš šlapat denně, denně!”
Téměř vždy se mi zadaří, až na občasné výjimky. Čas si nacházím až na sklonku dne. Místo autem jdu z práce domů pěšky. Dva večerní kilometry, míjím bar vedle našeho obchodu, kousek dál osvětlené hřiště s chumlem mladých fotbalistů, trénují za deště i sněžení, jako všude ve světě. Do hvizdu fotbalové píšťalky vyzvánějí zvony z protějšího kostela Ave Maria. Šlapu s očima i ušima otevřenýma, bez ucpaného zvukovodu peckou z empétrojky. S hvězdami nad hlavou, fotbalovými hvizdy a zvoněním zvonů dýchám silný voňavý vzduch z okolních zelených kopců a šlapu. Je to jenom MOJE cesta. Krásná a moje.
Jsem teď Marta chřipková, není to na umření, možná by mi taková lehká procházka dnes pomohla. Večer zavíráme obchod, a já si říkám: “Nebuď líná.! Běž!! Každý chodí!!! Každý to dělá!!! Každý…”.
Slovo "KAŽDÝ" nemotivuje. Naopak naštve, a just nepůjdete.
Zavírám s manželem obchod a naposledy se zkouším přemluvit “Tak běž. Je to pro tvé zdraví.” Ale ta malá Martička, to mé druhé já uvnitř, se umíněně brání: “Nee. A just ne!”
V tom okamžiku slyším vedle obchodu ohlušující rány jako ze samopalu. Říkám manželovi “Šmarja, zas nějaký blbeček zkouší petardy!”
Nejvyšší čas jít domů. Ne pěšky, ale autem.
Druhý den ráno přijde na kasu novinář z oblastních novin a tahá ze mě bližší informace o včerejším večeru. Koukám na něj jako husa do flašky a pranic nechápu. Pak juknu ven.
Mezi naším obchodem a vedlejším barem běhá osm načančaných policajtů v parádních uniformách, krasavci jak z italských telenovel. Co se to děje? Spíše co se to stalo? Kdy a co?
Za chvíli vím všechno. Včera večer šel jeden místní čyřicátník vedle do baru a rozflákal tam pár skleniček. Barman ho slušně vyrazil. Vyhozený cholerický pošuk vytáhl ze svého auta, které parkovalo mezi naším obchodem a barem, SAMOPAL. Začal bezhlavě střílet do velkých popelnic před barem, aby všem ukázal, jaký je frajer. Bez ohledu na to, jestli jde někdo okolo. Běloch, zdejší domorodec z kultivovaného severu, žádný muslim ani Rom ani černoch ani bezdomovec. Při zatýkání našli u něj doma kromě bohatého arzenálu funkčních zbraní i třicet kilo hašiše.
Událost, která se tu nikdy předtím nestala a asi už nikdy nestane. Provětrá na nějaký čas toto pro někoho leckdy nudné, místy až zakonzervovaně zaprděné místo k žití. Jenže čisté, krásné, s vysokými kopci vůkol, kde lidé denodenné chodí pro zdraví.
Víte, já si tu vzdorující malou Martičku musím v sobě více pěstovat. Kdybych ji tenkrát umlčela a šlapala domů pěšky kolem baru, tak už zvony ani hvizd fotbalové píšťalky nikdy neuslyším. Patrně bych se stala hustým sítkem na devadesát kilo čaje.
A mám chuť pod motivační plakát v čekárně dopsat, že nejenom chůze prodlouží váš věk.
Chraňte si to malé dítě, které máme každý v sobě, a které zrovna nyní říká: “Hele, Vašíku, Honzíku, Jiříku, kašli dneska na běh či chůzi, a běž radši na pivo. Koukej Hani, Dáši, Maruško, dneska to zabal, sedni si - anebo běž na to pivo taky. Chodit a běhat můžete i zítra!”
Možná to dnešní pivo někomu z vás paradoxně zachrání život... kdoví? (v každém případě další možná výmluva pro pozdní návrat domů)
Přeju vám všem dobré šlapání... a nezapomeňte si občas odfrknout!
