Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cizák nejcizejší

1. 02. 2016 13:25:00
“Amore, broučku, chceš bonbónek?” lákám dvoumetrového třináctiletého obra na žluté karamelky. K lákání chlapečka na bonbónky mám důvod - chce sbaštit sáček s tabletkami proti molům. Taky žlutý.

Obřík je postižený chlapec, syn rodičů z Bangladéše. Občas nám shazuje zboží, ale musíte na něj laskavě. Líbí se mu žlutá. Nemluví, jen vydává skřeky. Jeho maminka, rázovitá muslimka, se neustále směje. Její italština je prachšpatná, moje jen špatná, takže se dobře domluvíme. Manžel pracant ve fabrice, doma vládne těžký matriarchát.

Sem tam obříka pohladím po rameni. Nechá se. Vyprávím mu konverzační jalovosti - jak je venku hezky, jak se mu líbí ve škole, a že žlutá je fakt dobrá. Nečekám odpověď, mluvím a občasně pohladím. Má mě v oblibě naprosto stejně jako žlutý molový pytlík.

“Jsi na něj moc hodná, přivezla jsem ti dárek,“ řekla mi obříkova maminka minulý týden, a položila na kasu parádní sárí. Pravé hodobóžové vyšívané indické sárí. Velikost asi na Martičku předpubertální. Nikoliv pro zralou haluz. "Děkuji, krásné," říkám. Sekla se asi o osmdesát čísel, ale darovanému muslimskému koni na zuby nehleď. Naštěstí bystrým očkem zjistí omyl, sárí sbalí do tašky. Odpoledne ho přinese zvětšené a přešité, a zdůrazňuje, že tohle sárí je skutečně sváteční. Přesto si na nedělní mši raději vezmu moje hodobóžové džíny.

V místní základní škole visí nad schodištěm obrovský plakát, který malovali všichni žáci. Je na něm temperami vymalován jak obřík, tak i další, jinak postižený chlapec Paolo. Ital. Vozíčkář se zhoršující se nemocí - její název jsem zapomněla. Ve školce ještě zpíval a mluvil, dnes je zkroucen na vozíčku, nemluví, jí už jen brčkem. Přesto tíhu a neštěstí nijak necítíte. Nebo alespoň jejich spolužáci. O přestávkách sedají k vozíčku k Paolovi na bobek. A vyprávějí - jemu, který nemluví - veselé příběhy i vtípky o italských Pepíčcích (typu: "Pierino, vyjmenuj deset druhů zvířat, co žijí v Africe!" a chytrý Pierino odpoví: "Jeden slon a devět žiraf...").

S obříkem hrají o přestávce na honěnou a na babu. Líbí se mu to, spokojeně hýká za tři rohy až k našemu obchodu.

Všechno je zde velmi přirozené. Mluvení, hraní, žití. O nějakých bariérách mezi zdravými a postiženými nemůže být ani řeč, žádný ostych, trapnost či dokonce povyšování. K laskavosti a lidskosti jsou děti vedeny odmalička. Obřík ani Paolo tu nejsou přehlížení ani osamělí, myslím, že pocit osamělosti vůbec neznají.

Připomnělo mi to předloňskou historku, kdy mi do odjezdu autobusu Praha- Itálie zbývalo dvacet minut. V metru na Florenci jsem se šinula směr výstup. Se mnou vystoupil i slepec, s holí, všichni spěchali. On jen stál. A čekal. Lidé ho obíhali jako otevřený poklop od kanálu.

Byla jsem v časové tísni před odjezdem. Jenže ten chlapík potřeboval helfnout.

“Dobrý den, můžu vám pomoci?” otočila jsem se k němu jako na obrdlíku. “Potřebuju dolů, na béčko, nechvátáte, prosím vás?” zeptal se mě s obavou. Přiznala jsem, že chvátám a táhnu kufr, ale stihnem to. “Helejte,” řekl pán, “ten váš kufr potáhnu já, jsem chlap, vy mi vemte zatím hůlku - je skládací, ale tahle má zaseklý pérko, tak složit nejde.” Vyměnili jsme si kufr s hůlkou a zavěsili se do sebe jako staří manželé.

Dvojka k pohledání. Panička s bílou hůlkou, a páníček též v brýlích a kufrem. Brýle proti slunci nosím trvale, jako pravá Italka (pravda je taková, že se mi neustále záhadně rozbíjejí a jediné bezpečné místo je na mých očích).

“Jak se máte?” zeptala jsem se pána, zdárně jsme nastoupili na jezdící schody a trochu je zatarasili. Kolem nás by prošel jedině anorektik po dietě. Slepec mi začal vyprávět, jak jezdí s kamarády na osadu na potlachy, baští, pijou a zpívají ty jejich táborové halekačky. “Zazpívejte nějakou,” prosila jsem - hned spustil Ryvolovu “Tak už mi má holka mává”. Přidala jsem se moc ráda, znám ji, ač nejsem starý táborník.

Kolem nás se snažil prosmýknout spěchající muž. Bohužel nebyl anorektik, takže neprošel. To přinejmenším zamrzí - dva rozesmátí obrýlení zpěváčci, a on tolik spěchá.

“Běž do hajzlu, krávo slepá!” zavrčel a já uhnula. Nejsem škodolibá. Jenom místo “Zdravíčko, pane vole” jsem ho raději tou hůlkou trochu majzla přes lýtka. Omylem:-) Pelášil dolů a přitom cosi naježeně vykřikoval. Slepci jsem popsala, co se přihodilo, i s tím švihnutím přes lýtko. “Teda, vy jste číslo,” řekl. Číslo se kouklo na hodinky, za dvanáct minut měl odjíždět můj autobus. Naštěstí jsme dorazili na nástupiště. a metro přijelo během pár sekund. “Tak vidíte, už ho tu máte!” řekla jsem pánovi a vyměnila hůlku zpět za kufr. Zasmál se: “No, právě nevidím, ale hluchej ještě nejsem, hodně štěstí do života, slečno!” a odjel. “Slečna” mi dodala na mladické rychlosti a autobus jsem nakrásně stihla.

Snad to byla jen náhoda, že slepci tenkrát nikdo nechtěl či nemohl pomoci. Cítila jsem tam víc než kdy jindy bezmoc. Asi je to normální, jenom já si už odvykla. Spíš nepřivykla, přehlížet ostatní, co mají nějaký handicap. Nevyzdvihuji postižené, jsou stejní jako my - fajn chlap bude fajn chlapem, ač je zdravý nebo slepý či hluchý. A hlupák hlupákem, tupec tupákem, a tak dál.

Obřík si začal cpát molový pytlík do pusy. Oslintaný beru pryč a úspěšně měním za karamelky. Koneckonců by se obřík mohl přecpat molovými tabletkami na mol, koneckonců by ten slepec mohl čekat na další tři soupravy v metru, až mu někdo pomůže. Koneckonců...

Nebudu sem psát žádná mravokárná poučení, těch je všude kolem nás nastláno a mění se často v hromadu nicneříkajících plků. Jen je dobré občas otevřít okoralou konzervu citů, které schováváme, abychom nebyli ostatními zraňováni.

Nebýt uvnitř sám sobě cizákem nejcizejším...

Autor: Marta Kučíková | pondělí 1.2.2016 13:25 | karma článku: 37.12 | přečteno: 2372x

Další články blogera

Marta Kučíková

No... a co?

“Mami?!!!” vyhrkly zděšeně děti, jednohlasně i s mým mužem. Zrovna jsem prý naší staré italské známé Marcelce nadšeně sdělila, že si též přeji, aby vbrzku natáhla bačkory.

13.7.2017 v 7:11 | Karma článku: 35.97 | Přečteno: 1760 | Diskuse

Marta Kučíková

Zezadu

“Dvacet čtyři tisíc polibků pro tebe, miláčku, amore” zazpívá místo pozdravu silný mužský hlas. Žádné jeho amore fakt nejsem. Píseň o pusinkách se line i z rádia Birikina s hity šedesátek. Ještě že mě frajer zdraví zezadu.

5.6.2017 v 8:15 | Karma článku: 36.07 | Přečteno: 1880 | Diskuse

Marta Kučíková

Přece nikdy není pozdě...

“Víš, čím je vaše česká země nejznámější? “ zkoušel mě na kase Mauro, italský osmdesátník, všetečka a chytrý chlap. Hokej ani Jágra tady neznají, pivo pijí raději německé, politický marast je všude stejný. Snad krásnými ženami?

2.5.2017 v 7:22 | Karma článku: 40.04 | Přečteno: 2738 | Diskuse

Marta Kučíková

Jáje...

"Martii, jsem šťastná, že tě zas vidím,” obejme mě Jája. Její slova kloužou do žaludku stejně jako čerstvý indiánek z telčské cukrárny U Celerina. Zákusky jsou famózní. Ocením je zejména po několikaměsíčním italském půstu.

21.4.2017 v 15:59 | Karma článku: 37.82 | Přečteno: 2264 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Klára Bártová

Ester (39): Dnes nechápu, jak jsem to mohla přežít!

Velmi silný a inspirativní příběh, který stojí za přečtení. Žena, která si prošla peklem závislostí a vše ustála. Byla doba, kdy ji zbýval měsíc života a ona to dokázala zvrátit. Nyní se rozhodla promluvit.

22.8.2017 v 12:31 | Karma článku: 9.96 | Přečteno: 485 | Diskuse

Edna Nová

O těžké depresi (teď už vím, že zbláznit se může každý)

Zbláznit se může každý. Jako vážně. Trochu mě zaráží, že si stále někteří lidé myslí, že deprese je něco jako špatná nálada. O depresi mluvím hodně, protože deprese neznamená, že jsem přecitlivěla chudinka bez sebevědomí.

21.8.2017 v 16:15 | Karma článku: 34.54 | Přečteno: 3221 | Diskuse

Edna Nová

Mé představy o ideálním muži (aneb jak si z blogu udělat seznamku)

No tak představovat si ta holka může ledacos. Aby to taky nepřepískla a nezůstala na ocet. Čeká snad prince na bílém koni?! A nejhorší jsou ty trapné pětatřicítky, které spolkly všechnu moudrost. Doufám, že tak dalece ještě nejsem

21.8.2017 v 8:18 | Karma článku: 29.11 | Přečteno: 1943 | Diskuse

Jitka Štanclová

Machruješ a neumíš ani pověsit prádlo!

Je až s podivem, co se člověku po létech vybaví, když vidí někoho věšet prádlo. Už za mého mládí platilo, že nejlepší aviváž je čerstvý vzduch a nejlepší žehlička je svěží vítr. A taky to, jak prádlo pověsíte.

20.8.2017 v 19:49 | Karma článku: 22.19 | Přečteno: 861 | Diskuse

Kateřina Kostrůnková

Malá radost pro staré lidi v domovech

Bydlí tam, často jen leží a v mnoha případech se nemají na co těšit. Jejich rodina se k nim nedostane tak často, jak by si přáli. Každý zájem o ně je pro ně velkým potěšením a vysvobozením z dlouhého všedního dne.

20.8.2017 v 14:08 | Karma článku: 19.00 | Přečteno: 540 | Diskuse
VIP
Počet článků 68 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 8723

Dle MUDr. Plzáka typ "hospodyně, říznuté intelektuálkou", žijící s rodinou v podhůří italských Dolomit, se srdeční slabostí pro rodnou Telč.

Víc než karma mi udělá radost Váš příspěvek v diskusi anebo v mailu: marta.kucikova@centrum.cz - děkuji :-)

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.