“Amore, broučku, chceš bonbónek?” lákám dvoumetrového třináctiletého obra na žluté karamelky. K lákání chlapečka na bonbónky mám důvod - chce sbaštit sáček s tabletkami proti molům. Taky žlutý.
Obřík je postižený chlapec, syn rodičů z Bangladéše. Občas nám shazuje zboží, ale musíte na něj laskavě. Líbí se mu žlutá. Nemluví, jen vydává skřeky. Jeho maminka, rázovitá muslimka, se neustále směje. Její italština je prachšpatná, moje jen špatná, takže se dobře domluvíme. Manžel pracant ve fabrice, doma vládne těžký matriarchát.
Sem tam obříka pohladím po rameni. Nechá se. Vyprávím mu konverzační jalovosti - jak je venku hezky, jak se mu líbí ve škole, a že žlutá je fakt dobrá. Nečekám odpověď, mluvím a občasně pohladím. Má mě v oblibě naprosto stejně jako žlutý molový pytlík.
“Jsi na něj moc hodná, přivezla jsem ti dárek,“ řekla mi obříkova maminka minulý týden, a položila na kasu parádní sárí. Pravé hodobóžové vyšívané indické sárí. Velikost asi na Martičku předpubertální. Nikoliv pro zralou haluz. "Děkuji, krásné," říkám. Sekla se asi o osmdesát čísel, ale darovanému muslimskému koni na zuby nehleď. Naštěstí bystrým očkem zjistí omyl, sárí sbalí do tašky. Odpoledne ho přinese zvětšené a přešité, a zdůrazňuje, že tohle sárí je skutečně sváteční. Přesto si na nedělní mši raději vezmu moje hodobóžové džíny.
V místní základní škole visí nad schodištěm obrovský plakát, který malovali všichni žáci. Je na něm temperami vymalován jak obřík, tak i další, jinak postižený chlapec Paolo. Ital. Vozíčkář se zhoršující se nemocí - její název jsem zapomněla. Ve školce ještě zpíval a mluvil, dnes je zkroucen na vozíčku, nemluví, jí už jen brčkem. Přesto tíhu a neštěstí nijak necítíte. Nebo alespoň jejich spolužáci. O přestávkách sedají k vozíčku k Paolovi na bobek. A vyprávějí - jemu, který nemluví - veselé příběhy i vtípky o italských Pepíčcích (typu: "Pierino, vyjmenuj deset druhů zvířat, co žijí v Africe!" a chytrý Pierino odpoví: "Jeden slon a devět žiraf...").
S obříkem hrají o přestávce na honěnou a na babu. Líbí se mu to, spokojeně hýká za tři rohy až k našemu obchodu.
Všechno je zde velmi přirozené. Mluvení, hraní, žití. O nějakých bariérách mezi zdravými a postiženými nemůže být ani řeč, žádný ostych, trapnost či dokonce povyšování. K laskavosti a lidskosti jsou děti vedeny odmalička. Obřík ani Paolo tu nejsou přehlížení ani osamělí, myslím, že pocit osamělosti vůbec neznají.
Připomnělo mi to předloňskou historku, kdy mi do odjezdu autobusu Praha- Itálie zbývalo dvacet minut. V metru na Florenci jsem se šinula směr výstup. Se mnou vystoupil i slepec, s holí, všichni spěchali. On jen stál. A čekal. Lidé ho obíhali jako otevřený poklop od kanálu.
Byla jsem v časové tísni před odjezdem. Jenže ten chlapík potřeboval helfnout.
“Dobrý den, můžu vám pomoci?” otočila jsem se k němu jako na obrdlíku. “Potřebuju dolů, na béčko, nechvátáte, prosím vás?” zeptal se mě s obavou. Přiznala jsem, že chvátám a táhnu kufr, ale stihnem to. “Helejte,” řekl pán, “ten váš kufr potáhnu já, jsem chlap, vy mi vemte zatím hůlku - je skládací, ale tahle má zaseklý pérko, tak složit nejde.” Vyměnili jsme si kufr s hůlkou a zavěsili se do sebe jako staří manželé.
Dvojka k pohledání. Panička s bílou hůlkou, a páníček též v brýlích a kufrem. Brýle proti slunci nosím trvale, jako pravá Italka (pravda je taková, že se mi neustále záhadně rozbíjejí a jediné bezpečné místo je na mých očích).
“Jak se máte?” zeptala jsem se pána, zdárně jsme nastoupili na jezdící schody a trochu je zatarasili. Kolem nás by prošel jedině anorektik po dietě. Slepec mi začal vyprávět, jak jezdí s kamarády na osadu na potlachy, baští, pijou a zpívají ty jejich táborové halekačky. “Zazpívejte nějakou,” prosila jsem - hned spustil Ryvolovu “Tak už mi má holka mává”. Přidala jsem se moc ráda, znám ji, ač nejsem starý táborník.
Kolem nás se snažil prosmýknout spěchající muž. Bohužel nebyl anorektik, takže neprošel. To přinejmenším zamrzí - dva rozesmátí obrýlení zpěváčci, a on tolik spěchá.
“Běž do hajzlu, krávo slepá!” zavrčel a já uhnula. Nejsem škodolibá. Jenom místo “Zdravíčko, pane vole” jsem ho raději tou hůlkou trochu majzla přes lýtka. Omylem:-) Pelášil dolů a přitom cosi naježeně vykřikoval. Slepci jsem popsala, co se přihodilo, i s tím švihnutím přes lýtko. “Teda, vy jste číslo,” řekl. Číslo se kouklo na hodinky, za dvanáct minut měl odjíždět můj autobus. Naštěstí jsme dorazili na nástupiště. a metro přijelo během pár sekund. “Tak vidíte, už ho tu máte!” řekla jsem pánovi a vyměnila hůlku zpět za kufr. Zasmál se: “No, právě nevidím, ale hluchej ještě nejsem, hodně štěstí do života, slečno!” a odjel. “Slečna” mi dodala na mladické rychlosti a autobus jsem nakrásně stihla.
Snad to byla jen náhoda, že slepci tenkrát nikdo nechtěl či nemohl pomoci. Cítila jsem tam víc než kdy jindy bezmoc. Asi je to normální, jenom já si už odvykla. Spíš nepřivykla, přehlížet ostatní, co mají nějaký handicap. Nevyzdvihuji postižené, jsou stejní jako my - fajn chlap bude fajn chlapem, ač je zdravý nebo slepý či hluchý. A hlupák hlupákem, tupec tupákem, a tak dál.
Obřík si začal cpát molový pytlík do pusy. Oslintaný beru pryč a úspěšně měním za karamelky. Koneckonců by se obřík mohl přecpat molovými tabletkami na mol, koneckonců by ten slepec mohl čekat na další tři soupravy v metru, až mu někdo pomůže. Koneckonců...
Nebudu sem psát žádná mravokárná poučení, těch je všude kolem nás nastláno a mění se často v hromadu nicneříkajících plků. Jen je dobré občas otevřít okoralou konzervu citů, které schováváme, abychom nebyli ostatními zraňováni.
Nebýt uvnitř sám sobě cizákem nejcizejším...
