“Dej si ruku do klína... táák... a silně si masíruj třísla! ” ozvalo se z telefonu. Nohy na stole, vykulené oči, dlaň na tříslech - tlačila jsem skutečně jako zběsilá. A potom… úleva.
Žádný sex po telefonu. Kamarádka mi radila, jak ulevit noze při bolesti žil.
“Masírovat třísla kvůli žilám... hned to řeknu mužovi, haha”, smála se na druhý den Anna. “On už ani neví, že nějaká třísla mám...” Anna k nám chodívá pro dva kousky chleba, litr černého vína a zeleninu do polévky. Taková ladná osmdesátiletá klevetilka. Obden mě obštědří nějakou praktickou radou, zaručenou. Nejenom ona je mým google vyhledávačem naživo. Postarší Italové a zralé Italky - to je moje laické nelékařské konzilium. Výsledky stoprocentní.
“Pozítří jdu na operaci a trochu se bojím,” řekla o pár dní později má oblíbená google rádkyně. V předsálí operačního sálu se prý pokaždé pomodlí, ale stejně mívá strach.
“Skládej slova!” radím jí. Koukne na mě jako bych spadla z italské višňotřešně. Ano, tohle je zase moje rada. Celý život neustále a poctivě zkoušená a zaručená.
Mám totiž jednu trvalou životní úchylku, kterou praktikuji v době minutového i hodinového čekání. Na zastávce, v práci, ve frontě, v kabince u gynekologa. Z prvního slova, které uvidím někde napsané, musím složit bleskurychle minimálně pět až deset slov nových. Nejrychleji mi to myslí na WC. Skládám všude. Lepší než nechat hlavu zaprasenou nelibými myšlenkami, natož žádnými.
Anně skládání slov radím proto, že i já tuto skládací úchylku použila při čekání na anesteziologa před operačním sálem. Tenkrát zbývaly dvě minuty před jeho příchodem, koukla jsem nahoru nad sebe a viděla nápis “Balboni” (asi výrobce nemocničních stropů nebo čeho). Než se dovalí anesteziolog, tak z Balboniho nadělám aspoň deset slůvek. nejsem žádné béčko. Nil, bol, babi, balon, bon, on, oni, ona, blb, bob… anesteziolog stál skoru u mě, určitě jich hodím i jedenáct... mám to! “BLIL!” rozchechtala jsem se. Anesteziolog se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a prohlásil směrem k dalším pěti ležícím a Bohu nad námi: “To se mi ještě nestalo, těsně před operaci, a ona se řehtá!”
Anna přišla dva týdny po operaci a děkovala mi za radu. V operačním předsálí neměla na nose brýle, a než stačila v duchu vymyslet nějaké slovo na skládání, byla uspána. Jak se předtím usilovně snažila něco vymyslet, zapomněla na strach a nervozitu. “Grazie, děkuju ti, “ chytla mou ruku - a políbila ji. Líbání rukou jsem viděla doposud jen ve filmech pro pamětníky, a pak jednou u mého obvodního lékaře. Skoro po zavíračce se tam vnesla postarší madam. Nebyla hluchá, na můj zdvořilý pozdrav ale nereagovala. Nestála jsem jí za to. Ne všichni jsou přátelští a milí. Navíc ona byla z jiné vrstvy. Tato panička do mé oblíbené skupiny google vyhledávaček určitě nepatří. Radu by mi asi neuštědřila, spíše políček. Pak se ale otevřely dveře ordinace, a do čekárny vešel můj sličný obvoďák. Madam se i přes svou pyšnou namyšlenost vrhla k lékaři, stiskla mu obě ruce a několikrát je vroucně, opravdu vroucně s vděčností políbila. Zůstala jsem tenkrát paf.
Lékař se nebránil. Panička mu děkovala za předepsání léků, které jí po letech ulevily od velmi silných bolesti. Za lékařem přišla jen proto, aby mu poděkovala. Tak, jak uměla nejlépe. S pokornou a vroucí vděčností mu ruce opětovně na rozloučenou zulíbala... a vznešeně odsmrděla ven.
Madam se sice nestala mou oblíbenkyní a rádkyní. Ale říkám si, že bych mohla políbit z vděčnosti ruku mé kamarádce nebo Anně a dalším. Nejenom jim. Taky bychom si občas mohli políbit ruku sami sobě - že dáváme dobré či praštěné rady, že se máme fajn i nic moc, že býváme nakvašení a brlbláme. Políbit ruku sami sobě s radostí a vroucí pokorou za to, že ještě jsme.
