“Dvanáct lžic - tady píšou dva-náct lžic cuk-ru,” ozvalo se zoufale z kuchyně. “Co teď? Já jich našel jenom šest... ostatní jsou v myčce... !”
Ach, ty nedokonalé autorky kuchařek!
Malý syn mi chtěl upéci něco dobrého, jen tak pro radost - bolí mě hlava. Ztroskotal hned na počátku louskání receptu.
“Nevadí, ale tohle ti určitě pomůže,” nevzdal to, a pro změnu přinesl svůj lektvar proti bolesti. Tuším mix čtyř džusů, mléka a zbytku kafe od včerejška. K bolesti hlavy se přidal i průjem. Mám však radost z jeho kreativity a snažení. Jednou z něj vyroste domácí kutil a pozorný manžel.
Vídávám ty pozorné a ideální italské muže v obchodě. Většinou drží v náručí jedno až tři děti, a nakoupí během dvou minut pouze věci životně nutné. Karamelky, čerstvé těstoviny bigoli (vypadají jako žluté anorektické žižaly), hotovou kachní omáčku, litr vína, čtyři piva, vložky pro manželku a kus sýra a chleba, na poobědové doražení se. A nakonec trojbalení Kinder vajíček na kase.
Vidouc spokojeného Itala, obsypaného dětmi, pokaždé zvláčním a se sametovou hebkostí polohlasně odříkávám jindy strohé cifry jednotlivých položek. Sem tam dětem šoupnu lízátko.
Má implicitní hodnota bezvýznamné prodavačky Marty se tím rázem zvýší i u tatínků. Sice velmi krátkodobě, ale velmi hřejivě. Zaručená náplast na chmury, manželské vrčení a občasné hlavobolení.
Charismatickým italským sympatickým chlápkům nelze nepropadnout. Alespoň obrazně. Zrovna před nedávnem k nám do obchodu vešel sympaťák s dítětem v náručí, ještě tlačil kočárek, a přitom stihl pomoci odcházející stařence s nákupem do auta. Nechápu jak. Charisma správného Itala z něj sršelo až do Sicílie. Usmála jsem se a pozdravila. Moje “Ciao” neslo výrazné znaky sametu a něhy. Sympaťák se na mě nádherně usmál a řekl: “Prepáčte, sme tu na dovolenke - a vy ste vraj Češi?”
Kdepak. Správný chlap má charisma jako Ital. Jako Čech a Moravák. Jako Slovák. Správný chlap je správný chlap, k čertu s národností.
Malý syn, aniž tuší, pracuje na svém budoucím charisma správného chlapa.
Sedím doma, zachumlaná v křesle, hlava třeští. Beru si prošlý Ibalgin. Jednou za rok kupuju v Čechách pár důležitých léků. Jsou několikanásobně levnější než tady. Bohužel je povětšinou nepoužiji, a projdou raz dva. Jenomže každý Ibalgin, i prošlý, v nouzi dobrý.
Prášek nezabírá.
Syn, zárodek správného a pozorného muže, obsypaného dětmi, a nákupem pro milovanou ženu, se nevzdává.
“Mám pro tebe výborné řešení”, řekne. Cosi mi ulapí ze skříně a zmizí vedle v pokoji.
Za chvíli se ke mně připotácí moje noční košile, naražená na obrácený prádelní koš. Místo krku a hlavy trčí dráty, které tam přidělal (dráty? kde je vzal? doma se nepovalují... jedině snad ze zásuvky?!).
“Vyrobil jsem bezhlavou maminku,” ozve se přidušeně, ale pyšně zpod noční košile. A dodá: “Když budeš bezhlavá, tak tě už hlava nikdy bolet nebude... ne?”
