Jak ti je?

“Jak ti je?” zeptám se italsky moldavské padesátnice Táni mezi placením na kase. “Eh. Blbě. Svrbí mě... to... prso, “ zamračí se.  

A pokračuje: “... před dvaceti lety mi moje dítě při kojení skoro ukouslo kus bradavky, tak ji mám na vlásku. Uříznout si ji nenechám, drahá moje. Dvacet let je to dobré...  jen prso někdy svrbí,” povzdychne.

Táňa pracuje jako služka, pomocnice u starých lidí - stejně jako milión dalších Moldavek. Z toho miliónu jen ždibec procenta oficiálně, zbytek načerno, s nepsaným požehnáním úřadů.

“Na vlásku, a dvacet let?” zeptám se nedůvěřivě. Je mi žinantní řešit uhryzlou bradavku zrovna TADY. Jenže právě tady, na kase v malém krámku, se stávám zpovědníkem klientů. Nakoupí, vylijí si svá srdce a odejdou. Na ulici se potom sice pozdravíme, ale to je tak vše. Intimita a všechno, co bylo řečeno, zůstává zde - v prostoru mezi dveřmi a kasou.

Táňa se nasupí: “Marto! Ty mi nevěříš?”  

Že jsem vůbec pochybovala. Že jsem vůbec něco podotkla! Táňa se rychle rozhlídne. Vyndá vmžiku mohutné levé prso ven z podprsenky a vítězně řekne: “Koukni, jak visí!”

“Ma cosí cosíí (kozí kozííí), “ doplní smířlivě, čili “ale jde to”. Tady to máš, nevěřící Marto - a vidíš. Vidím. Na obrovském prsu visí velká bradavka. Na vlásku. Nejsem cimprlich, ale dělá se mi mdlo. Táňa si nacpe kus svého ženství zpět do okrajkované pevnosti. Je spokojena, že vím, jak se má vlastně blbě, a odchází. Ve dveřích se míjí s Giovanním. Zaplaťpámbu za chlapa. Tomu snad bradavku nikdo neukousl.

“Jak ti je?” ptám se ho.

“Blbě,” odpoví Giovanni. V práci spadl z lešení a nešťastně si zhmoždil koleno. “Bolí?” ptám se zúčastněně. Kulhá, ale chodí do práce, za pár dní ho čeká operace.

“Já ti to ukážu,” vyhrne si nohavici, a moje slabší já omdlévá. To druhé statečnější já říká: “Hrozné! Musí tě to nesmírně bolet!”  Mávne rukou, že je to dobré - a odkulhá za svou ohnivou ženou z jihu. Před ní kulhá výrazně méně, musí se držet jako silný chlap.

Ovane mě zatuchly puch. Přichází klient, odrbaný pán mezi sedmdesáti a smrtí. Chodí sem jen občas. Pije víc než místní, koupe se méně než místní. Pro skromný nákup jezdí na kole, párkrát se vymázl. Mívá neustále kapičku u nosu a rozcuchané vlasy, manžestrové sáčko neurčité barvy a svetr z padesátých let. Ale ruce má vždy čisté a boty horské, pevné. Evidentně žije sám v opuštěném domku někde nahoře v polích.

“Jak ti je?”  ptám se.

Předem tuším odpověď. Asi blbě, samotu mu zpříjemňuje  hlavně víno.

Blbě? Kdepak.

“Ó madam... je mi krásně!” říká a začne se smát jako slunce v duši a kdovíkde jinde. Pak mi popisuje, jaké měl bolesti v močovém měchýři a musel mít dočasně několik měsíců umělý vývod na moč. Měnil denně pytlíky, které se občas trhaly, vývod se ucpával, a hlavně nemohl drandit na kole vzhledem k jeho častým pádům. Domníval se, že mu vývod zůstane nastálo. Po několika měsících se však jeho tělo umoudřilo a čůrání šlo zase normálně, spodem. Bez pytlíku. Myslím toho plastového, na boku.

"Čůrám sám, úplně jako předtím!" skoro tančí pán, i přes odrbanost a letitý odér.

Někdy se plácáme v marastu starostí, nepochopení, také často nelásky a samoty. Pak se dostaneme  do skutečného marastu, ať zdravotního nebo jiného. A když máme nevídané štěstí a vrátíme se zase zpátky, tak se nám to naše původní žití jeví radostnější a šťavňatější než kdykoliv předtím.

Bylo mi trochu stydno, že jsem toho starého válečníka podcenila. “Zaplaťpámbu,” říkám přejícně, štěstí z něj srší jak ze zurčící fontánky života.

“Já ti to ukážu,” přistoupí ke mně, a trochu si stáhne kalhoty. Na boku má hojící se ranku po vývodu. “Vidíš," říká pyšně. "Mám se krásně. Mám se zkrátka krásně!”

Odnáším mu nákup do krabice, připevněné rozpadající se gumou k sedátku kola, a do krabice vhazuju kromě čokoládového bonbónu i vanilkový oplatek.

Taková hostie z mé zpovědní kasy za dobrou mysl a dobré zprávy...

Vracím se zpátky k pokladně, je tu opět Moldavka Táňa. Zapomněla koupit mouku a polentu. Její prso jsem už dneska viděla, slunce svítí, je krásný den.

“Jak ti je?” ptám se, nakažena radostí starého válečníka bez pytlíku.

Marnost.

“Blbě, “ odvětí Táňa zachmuřeně.

“Marto, já ti zapomněla ráno říci, že mě trápí hemeroidy... věříš mi to?...hele...”

(A jak je Vám?)