Herdekbaba s bandurskou

“Schovejte mi pohřební parte, já je sbírám,” spíš přikáže než požádá nevrlá signora. Herdekbaba. Ne moje parte. U vchodu obchodu jich míváme pět šest týdně, i s fotkou. Nač je sbírá? Hraje s nimi doma pexeso?

Nakvašena přichází pokaždé. Pokud někdo přijde naštván, tak pouze nakrátko. Tahle vždy přikvačí s bandurskou. A pěkně fest a jaksepatří.

Huba se mi chce křivit do obrácené podkovy, ale jsem zdvořilá. Podkovu otočím naopak, do širokého úsměvu. 

“Buon giorno, signora. Dobrý den, paní!” Je jednou z mála, s níž si netykám. Věk podobný, já krátce po padesátce, ona krátce po osmdesátce. Jenom nějaká numera, viďte.

Najít s ní společnou řeč je obtížné. Jak se máte? Špatně, syn se mnou nemluví, dcera za mnou nejezdí. Sousedi jsou hrozní, děti (celého světa) nevycválané. Baba se tím svým nikdy nekončícím odsuzováním a kibicováním ostatních odsoudila k samotě.

A sbírá parte zemřelých, s kterými se za jejich života hádala taktéž.

Je-li blízko nějaké dítě, zeptá se - jakoby ve šprýmu - ježibabím hlasem: “To kindervejce kupuješ pro mě? Jak to, že jsi mi ho nekoupil?” Nebohé dítě většinou s vyplašeným výrazem utíká raději pryč. Já ho pak rychle zpětně odchytávám ve dveřích - neboj, to je jen legrace. Herdekbaba želbohu oponuje, že to tedy legrace není.

Najít ždibec něčeho pozitivního na téhle ženské je pořádná dřina.

Pozitivní bývá jedině její odchod z obchodu.

Zatím však neodchází. Vyskládává nákup na pultík, a s pečlivostí střelce odškrtává položky na papírku, utrhnutého z nějakého letáku. Písmem, jakým psávaly naše praprababičky. Prohnuta pod těžkou taškou, s lamentováním (jak jinak) odnáší nákup.

Opět máme v  krámě milo a slunečno.

Jen na pár minut. Pak se rozlítnou dveře a se zabrbláním  “zapomněla jsem na chleba“ tu pod plachetkou osobu mám zpátky. Na zemi u dveří nechává igelitku s napůl uvadlými rostlinkami v květináči.

Platí chleba a stále brblá. Co můžete takové babě pochválit?

“Koupila jste si kytičku?” ptám se jí.

Čapne mě za ruku. Ne signora. Tu kytku jde zachránit, má ji od jedné hluché sousedky. A této sousedce chodí denně nakupovat a nosí ty těžké tašky s nákupem, s lamentováním, ale nosí. 

“To jste... hodná,” říkám, ale nelžu. Nošením nákupu postižené staré ženě a zachraňováním chcípajících kytek se mi herdekbaba řádně polidštila.

“Hm.  Mně každá skoro chcípne,” přiznám se. S kytkama to moc neumím.

“Řeknu vám tajemství, signora. Dávám kytkám jména a povídám si s nimi. Čekají na to. Už jsem jich zachránila spoustu. Pohladím je, zaliju, popovídám. Jako s lidmi.”

“Jste dobrá žena,“ pochválím ji za všechny zachráněné květiny i za hluchou paní, které pomáhá.

Poprvé v jejích očích spatřím laskavost a dobrotu. Jen mžik. Ale -  byl tam!

Bavívám se s ní od té doby více. Jen o květinách, a jak na ně. Už jsem zachránila téměř nezachránitelnou chcíplotinku.

Vypráví mi, co která potřebuje, v těchto chvílích se její hlas z nakřáplého ježibabího mění na laskavý. Na lamentování o těch příšerných lidech nemá čas ani prostor. Tedy alespoň ne u mě, na kase. Pokaždé stočím řeč na to, v čem je bezesporu hvězdou.

Kytičková herdekpaní s prošlými parte v podpaží...