Kdo moc šetří, má za...
Šetřílek Rossi šetří na všem, na čem jenom může. Například na levném starém chlebu. A vyplácí se mu to. Ztvrdlý kamenný chléb koupí za hubičku a nahřeje na kamnech. Chutná... croccante, křupavě, horké drobky se ihned rozpustí na jazyku. Nic proti italskému chlebu, natož tvrdému. Stýská se mi po českých rohlících. Měkkých, i když byly druhý den gumové, ale měkké. Místní chléb tu druhý den ztvrdne, na Mohsově stupnici tvrdosti blízký desítce, diamantu. Pro mé zuby nepoživatelný, pro Rossiho pochoutka.
"Ta nahnilá jablka jsou též na vyhození?" ptá se. Mírně nahnilé jablko většinou vypreparuji a sním, to samé broskev nebo cibuli na vaření. Nahnilé jen mírně.
Napůl plísní zcela šedá, napůl žlutá jablíčka leží v dřevěné bedně vedle podobně vypadajících cibulí. Zrovna jsem je chtěla nacpat do biopytlíku a vyhodit do kontejneru. Rossi úpí. Jako bych házela eura do černé díry. "Mamma mia, nevyhazuj - dej mi je!"
Dám. I s dřevěnou bedničkou. A já ušetřím za jeden biopytlík. Rossi je navýsost spokojený.
“Pamatuj si, že správný Ital šetří!” poučuje mě, “a hlavně tady, pod horami!" Připadám mu jako rozhazovačná a marnivá žena, která nezná hodnotu peněz a plesnivých potravin.
"Ještě koupím sodu bikarbonu," doplní. Sodu tu berou všichni. I Rossi, ač soda není zrovna ve slevě. Na sodě bikarboně ujíždí všichni domorodci. Veškerou zeleninu i ovoce před požitím pečlivě omyjí a desinfikují v roztoku sody, i ten držgrešle Rossi.
Předtím jsem jablka ani zeleninu v sodě bikarboně nikdy neomývala. Nejsem přece desinfekční čuně!
“Máš velký opar na puse, asi jíš neumyté ovoce!” řekla mi jednou klientka Luisa. Pípla jsem, že opar je virus v těle bez ohledu na to, co jím, ale neuvěřila.
Jablka chroustám po padesát let stejně. Šoupnu po tekoucí vodu nebo v rychlosti otřu o svetr a ohryzek sbaštím. Jakápak soda. Všichni místní poctivě omývají ovoce v roztoku sody bikarbony, pak ještě v obyčejné vodě, a pro jistotu navíc odkrojí slupky.
Jenže - opary zde snad nikdo nemá. Často pak s opary vypadám jako divnožena v posledním stadiu AIDS. A tak omývám a spíše častěji otřu o svetr (ach jo, ty zlozvyky). Pod tlakem možných nových oparů jsem zkusila desinfikovat sodou salátové listy čekanky. Ponořila jsem je do misky s vodou. Bez sody. Na povrch vyplavalo, jako vždy, jen pár černých teček špíny. Mrmlala jsem si pod fousy o bláznivých úzkoprsých Italech. Pak jsem do vody - když to ted všichni tvrdí, tak to zkusím taky, ale nevěřím! - vsypala lžičku sody. Během dvou tří vteřin vyplavalo na povrch pár mrtvol - dvě housenky a asi deset podivných broučků s dlouhým ocáskem. Od té doby ujíždím na sodě, stejně jako ostatní Italové, stejně jako Rossi.
Je teď spokojený, kromě nahnilého ovoce zdarma a tvrdého chleba za hubičku si odnáší domů i několik dřevěných beden na zátop. Rossi není chudý důchodce, to jenom pro vaši představu - má barák, dvě auta, velmi slušný důchod. Ale šetří na všem, na čem jenom může.
"A vyplatí se ti to takhle šetřit?" zeptám se. Dala bych mu korunu, pardon euro. Zcela zbytečná otázka. Samozřejmě, že se mu to vyplatí.
Já, Marta, požírající mírně prošlé jogurty a trochu nahnilá jablíčka, si náhle připadám jako marnivá a rozhazovačná. A stydím se do morku kostí. Spíše se snažím zastydět.
"To máte asi v rodině, ne?" chci mu polichotit. Nakroutí se jako krocan v říji a prohlásí: "Copak já, ale můj táta. To byl velký muž! Ten uměl zacházet s penězi. Naspořil si na několik velkých domů!"
A polohlasem dodá: “Můj táta byl takovej frajer, že pral i použité kondomy a věšel na prádelní šňůru, aby uspořil. Velký muž. Velký muž!”
Velký muž bral šetření či skrblení zkrátka i přes spodek. Hlavně že se mu to vyplatilo.
Trochu se červenám, a pocit marnivé rozhazovačné ženy je čím dál větší. Říkám s rozpaky: “ To byl tedy... frajer. A prosím tě - a kolik měl tvůj táta dětí, když byl takový... spořivý... vzorně spořivý?"
Polkne, popadne bedničku s plesnivým hentýmoným a na rozloučenou omluvně vyhrkne: “No... nás je... třináct!”
Zkrátka kdo moc šetří, mívá i za tři... náct.
Ať žije občasná marnivost. Zejména mužská!:-)
Marta Kučíková
Hudrám, hudráš, hudráme
„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.
Marta Kučíková
My, nedokonalé
„Váš pas, madam?” zeptá se úslužně český řidič před nástupem do autobusu. Jaká přímo vtělená zdvořilost jeho řidičského ducha, takřka italská!
Marta Kučíková
... je mi ho tak líto!
„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.
Marta Kučíková
Sníst to, na co čůrá pes
“Písíkán” říká mi devadesátiletá rázná Maria, když se jí ptám, co dnes vaří. Každodenně obědvá těstoviny a dušenou fenyklovou bulvu, kterou střídá s pečenou čekankou. Opakuje mi: “Je jaro, tak tu všichni jíme písíkán!"
Marta Kučíková
Zlodějiii!
“Čmajzli mi peněženku,” blekotá ovíněný chlapík. Zapomněl ji v nezamčeném autě. Taky proč by auto zamykal, tady se totiž odedávna vůbec nekradlo. Jediným vysvětlením je, že mu peněženku z auta vzala jeho exmanželka.
Marta Kučíková
Italsky "vodník"
“Podívej, vypadám jako vodník,” říkám lámaně italsky mému kadeřníkovi. Aby pochopil vážnost situace, že mé vlasy jsou přerostlé, zplihlé a vůbec děsné. Nevědouc, jako přeložit "vodník", jsem vyhrkla "vodní muž".
Marta Kučíková
Nezanášet, nezanášet, nezanášet!
„Hlavně ať tě nějak oblbne, ” přesvědčuje mě kamarádka s vykulenýma očima. Má mě oblbnout doktor. Tedy mě, starou Martu, asi už nikdo neoblbne, ale moji určitou tělesnou část ano.
Marta Kučíková
Parádnice
"Necpi se, nahoře se nacpeš špaget," upozornil mě muž. Nahoře na hoře pokaždé fučí. Půjdu jako babochlap v unisexové neforemné teplé bundě a obrovských goretexech. Tuším, že nás, babochlapů, bude více. Kdepak nějaká paráda
Marta Kučíková
Nekafrejte mi do toho
“Důležitá jsem já, pak učitelé, pak uklízečky - a nakonec vaše děti, “ prohlásila s důrazem elegantní nafučená baba. Jinak prezidentka - po česku šéfová - několika zdejších středních škol.Baba,no.
Marta Kučíková
Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)
Doplňuji: blog jsem psala v době, kdy nikdo z nás, obyvatel zde včetně starosty, jsme netušili,jaká pandemie Itálii zasáhne.Proto je vše psáno z té situace tehdy v ten určitý den, dnes je vše jinak. Ale u vás taky. Držme si palce
Marta Kučíková
Každý máme svého Krause
“Já? To rozhodně nezvládnu! “ zděsila jsem se, když mi přišlo pozvání do Show Jana Krause. Byla jsem zaskočena a překvapena zároveň. Ono se toho totiž na mě nachumelilo za posledních pár týdnů nějak víc.
Marta Kučíková
Nejlepší je to potmě
“G-g-guarda, k-k-koukej, ” ukáže mi vyděšeně na oblohu lamač zdejších ženských srdcí i přilehlých orgánů.
Marta Kučíková
Neobtěžujte za letu... cizí pány
„Ten chlapík má snad mrtvičku!“ řekla jsem si s hrůzou při pohledu na mírně se chvějícího staršího muže na sedačce přede mnou.
Marta Kučíková
Zahalit!
“Ona je odhalená,” zaslechnu za sebou nesouhlasné zamlasknutí. Prsa se mi nevalí z výstřihu ani mi nekouká zadková čárka z džín.
Marta Kučíková
Jak ho okouzlit, i když nemáte pětky
„Ty nemáš pětky?” zeptal se zklamaně štramák s očima zabodnutýma do mého kyprého hrudníku. Má pravice pohotově vylítla, ale naštěstí nedoletěla. Chudák štramák měl totiž zrakový handicap. Notně šilhal.
Marta Kučíková
Jen tak koukat si do blba, a na...
“Potřebuju aspoň na den k moři,” běduju. Nejsem náročná. Stačí mi jen jeden den, jednou za rok. Díky pracovním sobotám máme volné pouze neděle. Bývají však často deštivé. Nebo jsme nemocní. Nebo další "NEBO" ...anebo zase hory.
Marta Kučíková
My, sádelňáci
“Nejsme přece ve válce, abych musela jíst margarín,” říká mi Maria. V jejím nákupním košíku vidím hotovou cholesterolovou smršť
Marta Kučíková
In-se-mi-ná-tor přichází!
?“Dej si na něj bacha. Říká se o něm, že se ti podívá do očí a hned z toho otěhotníš,“ špitla polohlasem má známá o klientovi, který kráčel ke kase jako Bůh. Co jako Bůh - jako Ital.
Marta Kučíková
Žena musí mít vůči muži jen dvě povinnosti - být milá a krásná
“Žena musí mít vůči svému muži pouze dvě povinnosti, být krásná a milá,“ řekla mi má léta šťastně vdaná moudrá přítelkyně. Smůla. Krásu už teda nedoženu ani s kudlou plastického chirurga a odpařovače špeků.
Marta Kučíková
Nevěrná až za HROB
“Nejdříve až za dva týdny?" rozkašlala jsem se. "Che cavolo!" Místo slušného italského "do zelí nebo do háje" jsem ve skutečnosti použila českou jadrnou nadávku s R. Ale krindypindy to fakt nebylo.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 91
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 8560x
- Italské jednohubky (2017 - Mladá fronta)
- Italské dvojhubky (2018 - Mladá fronta)
- Po italsku do hubky (2019 - Mladá fronta)
- Z mého severoitalského deníku (2020 - Ikar).
- Italské trojhubky (2021 - Ikar)
- Italské mentolky (2023 - Ikar)
Tímto vám všem, kteří jste mě četli a čtete, opravdu ze srdce děkuji, protože vy za to můžete. GRAZIE!!!!
Mějte veselé a láskyplné dny. Vaše Marta
kontakt: marta.kucikova@gmail.com