Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdo moc šetří, má za...

7. 12. 2016 14:58:31
"Nejlepší je tvrdý. Ale to snad žádná ženská neocení. Spíš chlapi," řekne starý Rossi, a dodá: "My chlapi jsme takoví... víc přirození. A hlavně to stojí méně!"

Šetřílek Rossi šetří na všem, na čem jenom může. Například na levném starém chlebu. A vyplácí se mu to. Ztvrdlý kamenný chléb koupí za hubičku a nahřeje na kamnech. Chutná... croccante, křupavě, horké drobky se ihned rozpustí na jazyku. Nic proti italskému chlebu, natož tvrdému. Stýská se mi po českých rohlících. Měkkých, i když byly druhý den gumové, ale měkké. Místní chléb tu druhý den ztvrdne, na Mohsově stupnici tvrdosti blízký desítce, diamantu. Pro mé zuby nepoživatelný, pro Rossiho pochoutka.

"Ta nahnilá jablka jsou též na vyhození?" ptá se. Mírně nahnilé jablko většinou vypreparuji a sním, to samé broskev nebo cibuli na vaření. Nahnilé jen mírně.

Napůl plísní zcela šedá, napůl žlutá jablíčka leží v dřevěné bedně vedle podobně vypadajících cibulí. Zrovna jsem je chtěla nacpat do biopytlíku a vyhodit do kontejneru. Rossi úpí. Jako bych házela eura do černé díry. "Mamma mia, nevyhazuj - dej mi je!"

Dám. I s dřevěnou bedničkou. A já ušetřím za jeden biopytlík. Rossi je navýsost spokojený.

“Pamatuj si, že správný Ital šetří!” poučuje mě, “a hlavně tady, pod horami!" Připadám mu jako rozhazovačná a marnivá žena, která nezná hodnotu peněz a plesnivých potravin.

"Ještě koupím sodu bikarbonu," doplní. Sodu tu berou všichni. I Rossi, ač soda není zrovna ve slevě. Na sodě bikarboně ujíždí všichni domorodci. Veškerou zeleninu i ovoce před požitím pečlivě omyjí a desinfikují v roztoku sody, i ten držgrešle Rossi.

Předtím jsem jablka ani zeleninu v sodě bikarboně nikdy neomývala. Nejsem přece desinfekční čuně!

“Máš velký opar na puse, asi jíš neumyté ovoce!” řekla mi jednou klientka Luisa. Pípla jsem, že opar je virus v těle bez ohledu na to, co jím, ale neuvěřila.

Jablka chroustám po padesát let stejně. Šoupnu po tekoucí vodu nebo v rychlosti otřu o svetr a ohryzek sbaštím. Jakápak soda. Všichni místní poctivě omývají ovoce v roztoku sody bikarbony, pak ještě v obyčejné vodě, a pro jistotu navíc odkrojí slupky.

Jenže - opary zde snad nikdo nemá. Často pak s opary vypadám jako divnožena v posledním stadiu AIDS. A tak omývám a spíše častěji otřu o svetr (ach jo, ty zlozvyky). Pod tlakem možných nových oparů jsem zkusila desinfikovat sodou salátové listy čekanky. Ponořila jsem je do misky s vodou. Bez sody. Na povrch vyplavalo, jako vždy, jen pár černých teček špíny. Mrmlala jsem si pod fousy o bláznivých úzkoprsých Italech. Pak jsem do vody - když to ted všichni tvrdí, tak to zkusím taky, ale nevěřím! - vsypala lžičku sody. Během dvou tří vteřin vyplavalo na povrch pár mrtvol - dvě housenky a asi deset podivných broučků s dlouhým ocáskem. Od té doby ujíždím na sodě, stejně jako ostatní Italové, stejně jako Rossi.

Je teď spokojený, kromě nahnilého ovoce zdarma a tvrdého chleba za hubičku si odnáší domů i několik dřevěných beden na zátop. Rossi není chudý důchodce, to jenom pro vaši představu - má barák, dvě auta, velmi slušný důchod. Ale šetří na všem, na čem jenom může.

"A vyplatí se ti to takhle šetřit?" zeptám se. Dala bych mu korunu, pardon euro. Zcela zbytečná otázka. Samozřejmě, že se mu to vyplatí.

Já, Marta, požírající mírně prošlé jogurty a trochu nahnilá jablíčka, si náhle připadám jako marnivá a rozhazovačná. A stydím se do morku kostí. Spíše se snažím zastydět.

"To máte asi v rodině, ne?" chci mu polichotit. Nakroutí se jako krocan v říji a prohlásí: "Copak já, ale můj táta. To byl velký muž! Ten uměl zacházet s penězi. Naspořil si na několik velkých domů!"

A polohlasem dodá: “Můj táta byl takovej frajer, že pral i použité kondomy a věšel na prádelní šňůru, aby uspořil. Velký muž. Velký muž!”

Velký muž bral šetření či skrblení zkrátka i přes spodek. Hlavně že se mu to vyplatilo.

Trochu se červenám, a pocit marnivé rozhazovačné ženy je čím dál větší. Říkám s rozpaky: “ To byl tedy... frajer. A prosím tě - a kolik měl tvůj táta dětí, když byl takový... spořivý... vzorně spořivý?"

Polkne, popadne bedničku s plesnivým hentýmoným a na rozloučenou omluvně vyhrkne: “No... nás je... třináct!”

Zkrátka kdo moc šetří, mívá i za tři... náct.

Ať žije občasná marnivost. Zejména mužská!:-)

Autor: Marta Kučíková | středa 7.12.2016 14:58 | karma článku: 39.41 | přečteno: 4739x

Další články blogera

Marta Kučíková

Zezadu

“Dvacet čtyři tisíc polibků pro tebe, miláčku, amore” zazpívá místo pozdravu silný mužský hlas. Žádné jeho amore fakt nejsem. Píseň o pusinkách se line i z rádia Birikina s hity šedesátek. Ještě že mě frajer zdraví zezadu.

5.6.2017 v 8:15 | Karma článku: 34.60 | Přečteno: 1577 | Diskuse

Marta Kučíková

Přece nikdy není pozdě...

“Víš, čím je vaše česká země nejznámější? “ zkoušel mě na kase Mauro, italský osmdesátník, všetečka a chytrý chlap. Hokej ani Jágra tady neznají, pivo pijí raději německé, politický marast je všude stejný. Snad krásnými ženami?

2.5.2017 v 7:22 | Karma článku: 39.75 | Přečteno: 2577 | Diskuse

Marta Kučíková

Jáje...

"Martii, jsem šťastná, že tě zas vidím,” obejme mě Jája. Její slova kloužou do žaludku stejně jako čerstvý indiánek z telčské cukrárny U Celerina. Zákusky jsou famózní. Ocením je zejména po několikaměsíčním italském půstu.

21.4.2017 v 15:59 | Karma článku: 37.59 | Přečteno: 2177 | Diskuse

Marta Kučíková

Jak vyzrát na pech

"Prsa... lala, ach, ta silná prsa!" opěvují přednosti zpěváci sboru alpských myslivců. Kdoví, kdo z těch staříků naposledy nějaká prsa vůbec viděl, kromě svých. Opěvují silná prsa - ale odvážných vojáků z první světové války.

18.4.2017 v 7:46 | Karma článku: 32.99 | Přečteno: 1375 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Barbora Pangrácová

Když Brok a já cvičíme jógu

Příběhy ze života s bláznivým štěnětem Brokem, který nikdy nespí a jeho životním zájmem je udělat co největší lumpárnu. Ty příběhy, které zná asi každý klasický pejskař.

23.6.2017 v 11:36 | Karma článku: 8.59 | Přečteno: 215 | Diskuse

Iva Votočková

Z deníku Bridget Jonesové: Sluníčko svítí, vzduch krásně voní a bagry štěbetají

Objevil se u nás nový živočišný druh. Je větší než slon a štěbetá jako hejno ptáků. Obývá vyschlé rybníky a s největší pravděpodobností se živí romantickými dušemi. Tedy tu moji málem sežral. ;-)

23.6.2017 v 10:57 | Karma článku: 9.67 | Přečteno: 228 | Diskuse

Alice Kopřivová

Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

22.6.2017 v 19:01 | Karma článku: 19.37 | Přečteno: 689 | Diskuse

Aneta Nováková

Nepodvádím! Jde čistě o fyzickou potřebu.

Kdybych přestal chodit do bordelu, zničil bych své manželství. Našel bych si milenku a možná se i zamiloval. Tohle je bezpečnější.

22.6.2017 v 18:00 | Karma článku: 15.77 | Přečteno: 1183 | Diskuse

Petra Polsen

Opice v hlavě

Nedávno jsem se dověděla, že všichni máme v hlavě opici, která nás může sežrat zaživa. Když nemá delší dobu co na práci...

22.6.2017 v 10:31 | Karma článku: 11.75 | Přečteno: 265 | Diskuse
VIP
Počet článků 67 Celková karma 36.23 Průměrná čtenost 8804

Dle MUDr. Plzáka typ "hospodyně, říznuté intelektuálkou", žijící s rodinou v podhůří italských Dolomit, se srdeční slabostí pro rodnou Telč.

Víc než karma mi udělá radost Váš příspěvek v diskusi anebo v mailu: marta.kucikova@centrum.cz - děkuji :-)

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.