Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Já, imigrantka

21. 02. 2017 13:43:22
“Itálii Italům! Čechy Čechům! V jednotě je síla! Je čas, soudruzi, skoncovat s alkoholem!”” Pardon. Ty poslední agitky se mi tam připletly z dob pradávných.

Každý Ital má svůj oblíbený bar. Nás nevyjímaje. Jednou za týden dva se tam s mužem stavíme na jedno - kafe, pivo, na chvilku. Nebo pak na delší chvilku s dětmi - na dobrou bruschettu (čili brusketu, zapečený chléb, nejlepší je se zeleným sýrem a špekem). Barman je motorkář, sympaťák, jeho žena tak milá, že se do ní musí zamilovat i ženská, pro její povahu a pochopení - a to nemusíte být ožralý jak carský důstojník (Manžel: “Rád tam chodím. Ona mi hrozně připomíná tebe.” Já:”Grrr...”).

Bar je trochu motorkářský, trochu víc skinheadský, pokaždé narazíme na téměř stejnou partu chlapíků. Odhaduji je na osamělé vlky, v baru jsou součástí jedné smečky, jedné chápající rodiny. Některý den barman připraví prostou večeři o jednom chodu, ač normálně nevaří (až na ty bruskety). Pokaždé mi ochotně sdělí své tajné ingredience. (Já: “Ráda tam chodím. Teda on mi tebe sice vůbec nepřipomíná, ale je sympaťák.” Manžel: “Grrr...”)

Štamgasty znám podle obličejů, ne podle jmen. Jídáváme s nimi u jednoho stolu, s osamělými vlky, týpky typu motorkář, bývalý motorkář nebo nemotorkář, skinhead. Jíme stejné jídlo, smějeme se stejným vtipům. Je jedno, jestli jste skinhead anebo charitativní pracovník, Ital nebo Čech nebo jen osamělej načuřenej vlk (z té samoty se čuří často).

Včera běžel v televizi, na kanálu, který je radikálněji zaměřen, přímý přenos debaty o imigrantech. Část pořadu byla online přenášena právě z našeho baru. Nebyl to moc příjemný pocit. Do mikrofonu štěkala baba, která v místních končinách vůbec nežije, vedle ní mluvila dívka, dcera barmana, a v rohu se krčil štamgast načuřený vlk, a nad ním vlajka Itálii Italům. Možná jeden dva místní za reportérkou, jinak obličeje cizí, ovšem odhodlání bojovat proti vetřelcům a všem cizím zmetkům světa. My tady zmetky nechceme (stačí, když je občas máme v rodině, žejo, chtěla bych jim říci).

Reportérka křičí, že je v našem městě ubytováno několik migrantů. Ani nevylézají ven. Práce tu není, spousta osamělých domů k marnému prodeji. Lidé dojíždějí za prací i sto kilometrů. “Berou nám práci!” křičí ta žena. Tak tihle zrovna opravdu neberou, milá paní. Podle italského nesmyslného systému mají na volná místa ve státní správě přednost ITALOVÉ z jihu, kde je vyšší nezaměstnanost než zde). Cizince, zaměstnané ve státní správě, jsem tu skutečně neviděla. Pracují na místech, kam Ital nechce (čistička kanalizace, práce ve fabrice s nebezpečnými látkami a další).

Ženě s mikrofonem přeskakuje hlas. V obličejích plných nenávisti, kolem ní a za ní, vidím kromě vzteku i strach. Ale vztek převládá. Debata bublá a objevují se první slova - Itálii Italům. Případ nějakého černocha, co zabil v baru bělocha. Černoch není důležitý. Důležité je, že není ITAL. Všichni cizinci do jednoho pytle. Vraždící černoch či pracovitá ochotná Češka z kasy, na tom nesejde. Do konce debaty jsem nevydržela a odešla spát. Doufám, že ta nacionální šlamastyka trochu pomine... do zítřka...

Letošní rok je pro mě zdravotně náročný, nemůžu se stále vyhrabat z nemocí, sice banálních, na které se fakt neumírá, ale otravuje to v tom rodinně-pracovním koloběhu, spíše běhu, kdy musíte fungovat. Obzvláště tady.

Po včerejší televizní debatě, se zablokovanými zády a kašlem staré tuberačky bez hlasu, jedu ráno k řezníkovi pro kus slepice - vývar s domácími nudlemi a zázvorem mi pomůže víc než hrst léků. Jindy ochotný řezník se chová trochu odměřeně, zdá se mi. Baví se s jiným klientem o včerejší debatě i o nutnosti nějak tu situaci, mamma mia, vyřešit. Mlčím a čekám, až přijdu na řadu. Říkám řezníkovi sípavým hláskem o půlku slepice. Jindy by se smál, že mluvím jak mutující puberťák. Teď se nepříjemně a třikrát zeptá, co to teda vlastně chci. Slepici mu předvádět nebudu a z posledních smrtelných sil vysípám slovo G-A-LL-I-N-A - S-L-E-P-I-C-I! Kde je ta moje laskavá Itálie? Se slepicí sedám do auta, kolem pomalu projíždí štamgast z našeho baru. Mávám na něj, jako vždycky, jindy mi mával zpět. Dneska nic. Nevidí mě, anebo dělá, že mě nevidí?

Mám v sobě smutek a vztek.

Něco se tu porušilo. Ne vlastní vinou dostávám imaginární židovskou či jinou cizáckou hvězdu, ač si to nepřipouštím. Ale tím, že o tom píšu, si to vlastně připouštím.

Cítím v sobě více statečnosti a síly, více než kdykoliv předtím. Tak to tedy ne. Musím nejdřív z hlavy vypustit ten negativní balast, kvůli jedné pitomé debatě uřvané reportérky. Možná byl řezník naštvaný kvůli své manželce, která mu nedala anebo dala, možná byl skinheadský vlk v rauši a opojení, že byl chvíli vidět v TV, a nevnímal okolí, čili ani mě. Někdy věci bývají jiné, než si myslíme. Anebo je to úplně jinak.

Je potřeba vyčistit si hlavu, občas to bývá chlívek sajrajtu, který si dotáhnete do závitů, ani nevíte odkud.

Zítra si po práci s mužem skočíme na kafe a malé pivo. A budu-li mít hlad, dám si i brusketu. Taky zajdu k tomu mrzoutovi řezníkovi, zvesela a tentokrát pro kachnu. Doufám, že z barmana vymámím nějaký další recept na jeho specialitu.

Nejhorší je být imigrantem svého srdce a zdravých myšlenek. Jsem imigrantka Marta, s imaginární židovskou či jakoukoliv jinou hvězdou na klopě, na čele... a v očích. Tam mám tisíc hvězd laskavosti, kterou dávám dál. Já, imigrantka Marta česká mým milým klientům italským...

PS: Právě dorazil muž z práce. Všichni klienti tam nadávali na mimořádně agresivní a pitomou TV debatu. Děti teď přišly ze školy a shodně popisovaly reakce spolužáků, kteří byli uřvanou a hloupou reportáží zhnuseni a styděli ze za to, že byla vůbec vysílána, navíc z těchto končin. Sousedka mi před chvílí donesla buchtu.

No, nakonec on to ten řezník doma asi taky nemá moc jednoduché...



Autor: Marta Kučíková | úterý 21.2.2017 13:43 | karma článku: 41.00 | přečteno: 9563x

Další články blogera

Marta Kučíková

No... a co?

“Mami?!!!” vyhrkly zděšeně děti, jednohlasně i s mým mužem. Zrovna jsem prý naší staré italské známé Marcelce nadšeně sdělila, že si též přeji, aby vbrzku natáhla bačkory.

13.7.2017 v 7:11 | Karma článku: 35.97 | Přečteno: 1760 | Diskuse

Marta Kučíková

Zezadu

“Dvacet čtyři tisíc polibků pro tebe, miláčku, amore” zazpívá místo pozdravu silný mužský hlas. Žádné jeho amore fakt nejsem. Píseň o pusinkách se line i z rádia Birikina s hity šedesátek. Ještě že mě frajer zdraví zezadu.

5.6.2017 v 8:15 | Karma článku: 36.07 | Přečteno: 1880 | Diskuse

Marta Kučíková

Přece nikdy není pozdě...

“Víš, čím je vaše česká země nejznámější? “ zkoušel mě na kase Mauro, italský osmdesátník, všetečka a chytrý chlap. Hokej ani Jágra tady neznají, pivo pijí raději německé, politický marast je všude stejný. Snad krásnými ženami?

2.5.2017 v 7:22 | Karma článku: 40.04 | Přečteno: 2738 | Diskuse

Marta Kučíková

Jáje...

"Martii, jsem šťastná, že tě zas vidím,” obejme mě Jája. Její slova kloužou do žaludku stejně jako čerstvý indiánek z telčské cukrárny U Celerina. Zákusky jsou famózní. Ocením je zejména po několikaměsíčním italském půstu.

21.4.2017 v 15:59 | Karma článku: 37.82 | Přečteno: 2264 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Klára Bártová

Ester (39): Dnes nechápu, jak jsem to mohla přežít!

Velmi silný a inspirativní příběh, který stojí za přečtení. Žena, která si prošla peklem závislostí a vše ustála. Byla doba, kdy ji zbýval měsíc života a ona to dokázala zvrátit. Nyní se rozhodla promluvit.

22.8.2017 v 12:31 | Karma článku: 9.96 | Přečteno: 469 | Diskuse

Edna Nová

O těžké depresi (teď už vím, že zbláznit se může každý)

Zbláznit se může každý. Jako vážně. Trochu mě zaráží, že si stále někteří lidé myslí, že deprese je něco jako špatná nálada. O depresi mluvím hodně, protože deprese neznamená, že jsem přecitlivěla chudinka bez sebevědomí.

21.8.2017 v 16:15 | Karma článku: 34.49 | Přečteno: 3164 | Diskuse

Edna Nová

Mé představy o ideálním muži (aneb jak si z blogu udělat seznamku)

No tak představovat si ta holka může ledacos. Aby to taky nepřepískla a nezůstala na ocet. Čeká snad prince na bílém koni?! A nejhorší jsou ty trapné pětatřicítky, které spolkly všechnu moudrost. Doufám, že tak dalece ještě nejsem

21.8.2017 v 8:18 | Karma článku: 29.11 | Přečteno: 1936 | Diskuse

Jitka Štanclová

Machruješ a neumíš ani pověsit prádlo!

Je až s podivem, co se člověku po létech vybaví, když vidí někoho věšet prádlo. Už za mého mládí platilo, že nejlepší aviváž je čerstvý vzduch a nejlepší žehlička je svěží vítr. A taky to, jak prádlo pověsíte.

20.8.2017 v 19:49 | Karma článku: 22.19 | Přečteno: 859 | Diskuse

Kateřina Kostrůnková

Malá radost pro staré lidi v domovech

Bydlí tam, často jen leží a v mnoha případech se nemají na co těšit. Jejich rodina se k nim nedostane tak často, jak by si přáli. Každý zájem o ně je pro ně velkým potěšením a vysvobozením z dlouhého všedního dne.

20.8.2017 v 14:08 | Karma článku: 19.00 | Přečteno: 536 | Diskuse
VIP
Počet článků 68 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 8723

Dle MUDr. Plzáka typ "hospodyně, říznuté intelektuálkou", žijící s rodinou v podhůří italských Dolomit, se srdeční slabostí pro rodnou Telč.

Víc než karma mi udělá radost Váš příspěvek v diskusi anebo v mailu: marta.kucikova@centrum.cz - děkuji :-)

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.