Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pachatelkou dobrých skutků

24. 03. 2017 13:13:16
"Očekávejme občasné zemětřesení. Později prudký déšť!" varoval urostlý důstojník na zdejší TV stanici. Počasí tu nehlásí půvabné neodborné mladice, ale zralí muži ve vojenských uniformách. Věřím jim i přílet UFO.

Zemětřesení tentokrát proběhlo jen zhoupnutím země, jinak nic. Matějská zdarma, když jste na to připraveni. Když ne, panika a vystartování před barák, maximálně schovka pod stolem. Tyhle schovky trénují i naše děti ve školách, vím to od nich. Žádné bezhlavé sprinty ven, ale schovat se pod lavice. Moc mi to nejde. Pod stolem jsem se párkrát zašprajcla. S mým před-stupněm obezity, spíš zá-stupněm jsem málem zahynula udušením mezi nohami stolu, židlí, mým poprsím a vůbec pitomým zkroucením těla.

Důstojník se tentokrát trefil předpovědí prudkého deště, který jsem doposud nezažila. Během deseti minut udělalo počasí nečekané salto směrem do pekla.

O patnáct stupňů méně, prudká vichřice s kusy ledu. Nikdo to nečekal. I ti největší masochističtí cyklisté i stateční běžci dlouhých tratí hledali útočiště v průjezdech - které tu nemáme - a tak se rvali do úzkých vstupů k cizím lidem domů.

Zemětřesení mě nechává klidnou. To mají děti nacvičené. Ale v téhle čině nedojdou ani na autobus. Nechala jsem knedle knedlemi, a ještě v zástěře vyrazila zachránit děti.

Já, matka spasitelka. Auto stěží rozhrnovalo přívaly vod, čelní sklo bylo díky prudkému bičování obrovskými kroupani zcela neprůhledné. Stáhla jsem okýnko a s hlavou vytočenou ven hledala cestu ke škole. Obličej jsem měla po pár vteřinách omlácený, ale to mě nezlomilo. Nebyla jsem jediná. Ostatní rozumní lidé byli zalezlí doma, jen my, starostlivé maminky a někteří zodpovědní tatínkové, s otřískanými obličeji, vystrčenými z postranních okýnek, jsme křižovali peklo venku a vzájemně se povzbuzovali při hledání našich potomků.

Pomáháme si tu, jak jinak. Častokrát jsem brávala autem jednu vysokou Indku, respektive její dva synky. Žijí v domě, vzdáleném asi čtyři kilometry od školy. Auto nemají, v zimě v létě chlapci chodí pěšky do školy. Zpočátku chodili v holínkách, které jim maminka uřezala na nižší boty. Pak jim asi někdo boty daroval. I přes uřezané holínky chodili čistě oblečeni a pečlivě učesáni.

Jejich matka je velmi vysoká ramenatá žena. Jako by snad ani Indka nebyla, spíš Peruánka z kmene “My, ti nejvyšší na světě”. Celou základní školu oba chlapce pokaždé doprovází ke škole, pak se vrátí zpátky domů. A odpoledne to samé, když se pro ně vrací do školy. Čtyřikrát čtyři kilometry - šestnáct kilometrů denně. A tak jsem při mých taxikářských cestách do školy mezi pracemi stihla chlapce nabrat do školy, anebo jejich maminku odvézt domů. Zejména když chlapci kulhali, při sněžení, vedru, anebo jen tak. Prostě jak to šlo. Řeč s chlapci moc velká není, jsou to indičtí stydlíni, ale vypadají na slušné kluky. S jejich maminkou jsme se domlouvaly, kde by se dala sehnat občasná práce, což se jí dařilo - líná tedy rozhodně nebyla. A co vím, také nikdy nemocná. Možná je občas fajn být členkou kmene "My, ti nejvyšší na světě", a bez řidičáku...

Kromě starých babiček, kterým ujel autobus, a jiné maminky s postiženým chlapcem, jsem brávala autem do školy i tři malé černošky. Sympatická vlídná maminka, kterou odkopl její vzhledný manžel, a šel si zadělat na čtvrté dítě s nějakou Italkou, sekernicí údernicí.

Někdy pak naberu náhodné lidi v krizi, tedy důvěryhodné, žejo. Taky jednoho zatoulaného psa a dva zmatené staříky.

Ale teď venku není ani noha. Rodiče postupně nabrali své miláčky přímo u školy, jenom ty naše holky zmoklý, kde jsou? Dobrá, udělala jsem autem další klouzavé kolečko, úprk posledních dítek ze dveří školy do aut rodičů. Naše děti nikde! Mobil sebou nemají - ve škole je zakázáno používat mobily. Teď by se porušení zákazu hodilo.

Třetí kolečko domov - škola. Nic. Drsná sprška horských krup ze mě vmžiku udělala poďobaného puberťáka. Mám nechtěný facelift, hubomasáž - aspoň zdarma, že.

Na sedačce zvoní telefon: “Mami, kde jsi? Jsou tu rozvařené knedle!”

Položila jsem telefon. Jezdím tady sem a tam, abych zachránila děti před totální devastací matkou přírodou, zatímco děti se v klidu (nezdevastovány matkou přírodou)sušily doma u čaje a topení. Přijely autobusem a v tom nečase jsme se zkrátka minuly.

Měla bych se vrátit domů. No, měla. Ale bičování ostrých krup ve mně opět probudilo puzení dokončit nějakou záchrannou akci. Jakoukoliv.

Kde jsou zmoklí indičtí chlapci, zmatení italští staříci i nemocné babičky? Nepotřebuje teď někdo zachránit? Moje děti... ty se ale zachránily samy. Dobročinná mise záchrana tvorů před kulometnými kroupami skončí pravděpodobně fiaskem.

Vrátím se domů. Konečně - po chodníku utíkalo děvče, promočené do tisíců aleluja. Mimochodem Italka, ale to je přece jedno. Můj obličej, zbičovaný kroupami, vypadal hůře nežli vnitřek auta, ale dívence to bylo jedno. Další tři kilometry k ní domů jsem zatopila, aby se zahřála a našla pro ni zapadlou českou žvýkačku (boží mana v obalu Pedra - pro ni v ten okamžik).

Nečekejte, prosím, žádnou pointu, slečna se mi v autě ani nepozvracela ani jsme neuzavřely přátelství do konce našich životů. Pointa je taková, že jsem se nechtěla vrátit domů bez vykonání dobrého skutku. Letěla jsem pak nahoru do bytu po schodech a přemítala, co rychlého pro mé děti uvařím místo těch rozvařených knedlí.

“Mami, ty jsi zase zachraňovala, viď? “ ozvalo se pobaveně ze dveří. “My jsme místo těch knedlíků uvařily těstoviny s omáčkou. Převleč se do suchého a pojď se najíst!'

Miluju moje děti. To ony konají dobré skutky. Já se občas měním v pachatelku původně bohulibých skutků, které se tak nějak samy zvrtnou. Při debužírování vynikajících těstovin jsem si vzpomněla na jednu mou “záchranu” ubohého zraněného chlapce.

Pár měsíců po našem přistěhování do Itálie jsem při mé hlemýždí jízdě autem uviděla po chodníku kulhat desetiletého kluka s taškou. Nikde nikdo. Mou tehdy mizernou italštinou jsem se ptala, kde bydlí, abych ho odvezla. To bylo dávno, ještě v době před pedofily a divnými černými auty, unášejícími malé děti.

Kluk mávl rukou, že je to dobrý, ale obličej měl zkřivený bolestí. Já, pachatelka dobrých skutků, jsem se nedala odbýt. “Kde bydlíš?” zeptala jsem se ho ještě jednou, a on vyměkl. “Vicino,” řekl, a ukázal rukou dopředu.

To bude asi nějaký shluk baráků někde v kopcích nad námi, ujel mu autobus, rodiče v práci, a on chudák s bolavou nohou. Nějak se domluvíme. Pomohla jsem mu nastoupit do auta, a ten dobrý chlapec mě po DVACETI metrech pomalé jízdy píchl do ramene se slovy “Stop!”.

Chápala jsem - asi se mě bál. Zastavila jsem auto, vystoupila, pomohla mu ze dveří. Poděkoval a odcházel. Kam, chudák?

Z balkónu protějšího baráku na nás mávala jeho babička. Také mi děkovala.

V tu chvíli jsem se z pachatelky dobrých skutků chtěla transformovat na neřáda. Ale jen do příjezdu domů. Děti mi pak doma vysvětlily, že VICINO není žádná horská čtvrť ani název ulice.“Vicino” znamená italsky “blízko”.

Dojedla jsem skvělé těstoviny. Přestalo pršet. Rozvařené knedle jsou vyhozeny, a já si půjdu trénovat rychlý skok pod stůl. Začínáme se totiž zase trošku houpat. Abychom mohly dál šířit dobro, měly bychom my, pachatelky dobrých skutků, nejdříve zachránit samy sebe.

A vůbec se to netýká jenom zemětřesení... :-)

Autor: Marta Kučíková | pátek 24.3.2017 13:13 | karma článku: 35.58 | přečteno: 2683x

Další články blogera

Marta Kučíková

Zezadu

“Dvacet čtyři tisíc polibků pro tebe, miláčku, amore” zazpívá místo pozdravu silný mužský hlas. Žádné jeho amore fakt nejsem. Píseň o pusinkách se line i z rádia Birikina s hity šedesátek. Ještě že mě frajer zdraví zezadu.

5.6.2017 v 8:15 | Karma článku: 34.60 | Přečteno: 1577 | Diskuse

Marta Kučíková

Přece nikdy není pozdě...

“Víš, čím je vaše česká země nejznámější? “ zkoušel mě na kase Mauro, italský osmdesátník, všetečka a chytrý chlap. Hokej ani Jágra tady neznají, pivo pijí raději německé, politický marast je všude stejný. Snad krásnými ženami?

2.5.2017 v 7:22 | Karma článku: 39.75 | Přečteno: 2577 | Diskuse

Marta Kučíková

Jáje...

"Martii, jsem šťastná, že tě zas vidím,” obejme mě Jája. Její slova kloužou do žaludku stejně jako čerstvý indiánek z telčské cukrárny U Celerina. Zákusky jsou famózní. Ocením je zejména po několikaměsíčním italském půstu.

21.4.2017 v 15:59 | Karma článku: 37.59 | Přečteno: 2177 | Diskuse

Marta Kučíková

Jak vyzrát na pech

"Prsa... lala, ach, ta silná prsa!" opěvují přednosti zpěváci sboru alpských myslivců. Kdoví, kdo z těch staříků naposledy nějaká prsa vůbec viděl, kromě svých. Opěvují silná prsa - ale odvážných vojáků z první světové války.

18.4.2017 v 7:46 | Karma článku: 32.99 | Přečteno: 1375 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Barbora Pangrácová

Když Brok a já cvičíme jógu

Příběhy ze života s bláznivým štěnětem Brokem, který nikdy nespí a jeho životním zájmem je udělat co největší lumpárnu. Ty příběhy, které zná asi každý klasický pejskař.

23.6.2017 v 11:36 | Karma článku: 8.59 | Přečteno: 215 | Diskuse

Iva Votočková

Z deníku Bridget Jonesové: Sluníčko svítí, vzduch krásně voní a bagry štěbetají

Objevil se u nás nový živočišný druh. Je větší než slon a štěbetá jako hejno ptáků. Obývá vyschlé rybníky a s největší pravděpodobností se živí romantickými dušemi. Tedy tu moji málem sežral. ;-)

23.6.2017 v 10:57 | Karma článku: 9.67 | Přečteno: 228 | Diskuse

Alice Kopřivová

Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

22.6.2017 v 19:01 | Karma článku: 19.37 | Přečteno: 689 | Diskuse

Aneta Nováková

Nepodvádím! Jde čistě o fyzickou potřebu.

Kdybych přestal chodit do bordelu, zničil bych své manželství. Našel bych si milenku a možná se i zamiloval. Tohle je bezpečnější.

22.6.2017 v 18:00 | Karma článku: 15.77 | Přečteno: 1181 | Diskuse

Petra Polsen

Opice v hlavě

Nedávno jsem se dověděla, že všichni máme v hlavě opici, která nás může sežrat zaživa. Když nemá delší dobu co na práci...

22.6.2017 v 10:31 | Karma článku: 11.75 | Přečteno: 265 | Diskuse
VIP
Počet článků 67 Celková karma 36.23 Průměrná čtenost 8804

Dle MUDr. Plzáka typ "hospodyně, říznuté intelektuálkou", žijící s rodinou v podhůří italských Dolomit, se srdeční slabostí pro rodnou Telč.

Víc než karma mi udělá radost Váš příspěvek v diskusi anebo v mailu: marta.kucikova@centrum.cz - děkuji :-)

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.