Jak vyzrát na pech

"Prsa... lala, ach, ta silná prsa!" opěvují přednosti zpěváci sboru alpských myslivců. Kdoví, kdo z těch staříků naposledy nějaká prsa vůbec viděl, kromě svých. Opěvují silná prsa - ale odvážných vojáků z první světové války.

Sedím na lavičce vedle synka, na úpatí místní hory Campogrosso, ve výšce asi 1500 metrů. Po návratu z náročné pěší túry (manžel je na ještě náročnější s dcerami) jsme znaveně dosedli na nejbližší volnou dřevěnou lavičku. Chci jen relax, ticho a horské ptáky nad hlavou. Bláhová naděje. Náhle kolem mě začínají posedáva desítky turistů - diváků. Po namáhavém výstupu už nemám sílu se zvednout a odejít. Navíc jsem zašprajclá ze všech stran.

Nechtěně jsem se ocitla v kotli diváků, kteří očekávají pěvecké vystoupení váženého spolku okrojovaných alpských myslivců, veteránů. Tralala a holala, avanti, dál jen dál. Mám tyto zpěvy ráda, ale dnes bych raději ševelení listů a klid. Ovšem půhodinka či hodinka se vydržet dá. Druhá hodina však výrazně hůř. Zde nahoře na hoře není nikdy bezvětří, vítr fouká a obšlehává celé tělo. Chce se mi naléhavě čůrat. Vzhledem k věku a pestré zdravotní minulosti tohle nutkání není žádnou legráckou. Když chci, tak musím - hned. Mnozí z vás určitě chápou.

Italové však  mají jednu příšernou vlastnost -   NIKDY neodchází z akce v polovině, ani kdyby je skolil infarkt, urgentní nutkání na záchod je banalitou. Zkrátka vydrží - a nechápu, jak to dokáží.

Nevím, je-li tato jejich vlastnost obdivuhodná. Nyni, v mé situaci, spíše příšerná.  I když jakási madam pár řad přede mnou začne - za neustálého kroucení celičkého elegantního těla - polohlasně šeptat, že tu NĚCO blízko strašlivě smrdí (na její fintu a asi zaražené větry mě napadá jediná správná dětská odpověď “Kdo to první cítí, z toho se to řítí.“).  Madam se však nezvedá. Ani nikdo jiný z diváků se nezvedne a neodchází na toaletu či jinam. Musím zatnout zuby, svěrače a vydržet. No nazdar. To je tedy pech. 

Váš pech může mít tisíc podob. Například horský výstup (pár dnů předtím) manžela s dcerou na jinou horu, kde je nečekaně překvapí sníh a silný vichr s deštěm s výhledem nula. Ledový pot se mísí s vaší nepromokavou promočenou bundou. Kromě jakéhosi chumlu lidí pár metrů od vás jste tam sami. Skupince odvážlivců se vyhnete dvoumetrovým obloukem a vracíte se rychle několik kilometrů dolů k autu. Zkratkou. Nekonečnou zkratkou, třikrát delší než normální cesta. To zase takový pech není - spíše naše rodinná klasika - tatínkovy báječné nekonečné zkratky.

Pech ovšem je, pokud po návratu do civilizace k pc, tv a wc zjistíte, že ten chumel lidí - dva metry od vás - byla delegace. Britská delegace v čele s princem Charlesem. Ano, ten starší chlapík a představitel všeho britského, co milujete, si vyšel prohlídnout do horské kostnice ostatky chrabrých padlých vojáků z první světové. Co na tom, že máte na nohách promočené vysoké britské podkolenky a v kapse téměř rozdrobený doutník pro lepší příležitosti, a nikdy jste v Británii (třeba zatím) nebyli. Pitomé dva metry... Tak trochu pech...

Druhá hodina  rozjařených myslivců se chýlí k závěru. Jako skoroItalka sedím a poslouchám. Sebekoučink typu "Kuš, babo - nebreč a vydrž!" ovšem vůbec nezabírá. Jde o minuty.

Přemýšlím, jak nenápadně odejít, abych to nevypadalo neslušně. Nikdo z diváků by si nedovolil přerušit či opustit nekonečné zpívání o válečných útrapách umírajících vojáků. Pro členy pěveckého alpského sboru (věk pětasedmdesát a výše) je jejich mnohohlasý libý zpěv silnější než mikrogram viagry. Následují přídavky. Ty často bývají delší než samotný koncert! Další přídavky nezvládnu, potřebuji urgentně a teď hned na malou, a odejít ze společenských důvodů zkrátka nelze. Mám pech. Možná megapech.

Megapech také je, když dostanete k padesátinám mobil, místo vašeho nezničitelného archaického tlačítkového. Ten nový je krásný, ale klouže v ruce více než orosený had. Tedy neorosený, had se asi nikdy neorosí, že... Padesátiny kromě nadhledu, zralosti a pár nových vrásek zkušeností navíc znamenají - jak jsem již poznamenala výše - i rychlejší úprk na záchod, co si budeme povídat. V kapse kluzký mobil a v hlavě dvaadvacet věcí, co musíte vyřešit během rychloběhu v onu místnost. A pak vám ten kluzký dárek z kapsy samovolně vyklouzne  rovnou do mísy - aniž si toho všimnete - a v roztržitosti (řeším teprve! osmnáctou věc) automaticky spláchnete. Kluzkost mobilu je jasná, navždy uplaval, a místní potrubní hlodavci mají další hračku k surfování. Tak trochu pech...

Telefon mám už dávno jiný, ne tak pohledný, ale levnější a funkční. Kde je padesátinám i kluzkým mobilům konec. Řeším teď urychlený odchod z koncertu, abych se společensky neznemožnila. Ale ten mobil - ano, mobil!  Mohu například předstírat, že mi volá manžel a nutně potřebuje klíče od auta! Malý tyjátr pro vedlesedící diváky, aby pochopili, že můj odchod z úžasného koncertu byl vynucený vnějšími okolnostmi. Jsem v tom přece nevinně.

Jak mazané! Rozjíždím akci "nenápadný rychlý odchod z koncertu".. Synovi říkám italsky, že slyším vyzvánění telefonu. Asi našeho? Šeptá, že nic neslyší. Koulím očima. "JAKO, JAKO!" syknu česky. Kývá hlavou, chápe. Sice neví proč, ale když maminka říká JAKO, tak má ke své fintě asi vážný důvod. Všichni přece vědí, že se z koncertu, notabene z koncertu alpských myslivců zkrátka nikdy neodchází!

Pokládám si k uchu telefon a předstírám důležitý hovor. Italsky, s patřičnou mimikou. “Ciao, amore. Klíče od auta? Ty mám přece já. No dobrá, hned přijdu!” říkám polohlasem a otráveně - zrovna mi někdo volá při tak zajímavém koncertu! S omluvou a telefonem na uchu se šinu mezi lavicemi ven, syna postrkuji před sebou. Jenže zrovna v tu chvíli zpěváci nezpívají - přesunují se z místa na místo podle hlasů na další přídavkovou tklivou píseň.

Připadá mi, že si mě náhle všichni prohlížejí, nejenom diváci, ale i zpěváci. 

Dotahuji fintu do konce a opakuji bezchybnou italštnou: “Amore, já mám ty klíče od auta - hned ti je donesu, a pak se vrátím na ten báječný koncert. Kde jste?”

Probodávají mě svými pohledy, je mi to nepříjemné. Ovšem velmi pobavenými. Naštěstí jsem již mimo koncertní zónu a sprintuji se zpěvem za zády k toaletám. Jaká slast. Vycházím poté ven a chce se mi tančit. Tentokrát jsem nad svým pechem pechovatým vyhrála! Jen ještě sehnat muže s dcerami. Ještě před našimi túrami jsme se dohodli, že si vzájemně brnkneme, kde se sejdeme. Jindy chodíme jako jedna ucelená grupa, dneska jsme rozděleni na zdatné a méně zdatné (maminka). Kdepak jsou?  Beru mobil a zkouším volat, tentokrát skutečně. Nic. Popojdu pár metrů - a zase nic.

Můj telefon je hluchý jako pařez.

Jakýsi horal, čistící si na kameni svoje festovní stoleté boty od neméně starého kravince, si mě - stejně jako předtím diváci i zpěváci - s pobavením prohlíží. Obávám se, že jsem tentokrát můj pech nijak nepřelstila ani nepřečůrala. Horal na mě totiž zvesela houkne: “Ragazza, holka, to přece ví i každé malé dítě, že tady nahoře... že tady nahoře NIKDE  žádný signál není!"

A tak mě napadá - máte-li někdy pech, máte zároveň i velké štěstí - vždycky to totiž může dopadnout hůř... :-)