Přece nikdy není pozdě...

“Víš, čím je vaše česká země nejznámější? “ zkoušel mě na kase Mauro, italský osmdesátník, všetečka a chytrý chlap. Hokej ani Jágra tady neznají, pivo pijí raději německé, politický marast je všude stejný. Snad krásnými ženami?

"Nevím," hlesla jsem bezradně. A ten osmdesátiletý filuta najednou zahrčel dokonalou češtinou: "Strrrč prrrst skrrrz krrrrk!"

“Víš, že je to nejdelší věta na světě bez samohlásek?” dodal. Já, Češka jako pořádné poleno, jsem se zastyděla. Větu znám, ale že je nejdelší souhlásková na světe? To tedy ne.

Mauro se zasmál, že mě dostal. Baví ho život, i s osmi křížky na krku. Možná právě proto. Baví ho učit se nové a nepoznané. Baví ho zkoumat a zjišťovat.

A stále mi opakuje: “Marto,přece nikdy není pozdě cokoliv začít. Pamatuj si to!”
 

Nikdy není pozdě znovu začínat. I naučit se konečně hrát na klavír. Kamarádku s dětmi na prahu padesátky nezlákal aerobic ani posilování. Odmalička toužila hrát na klavír, ale znáte to - malý panelákový byt a vůbec kopec jiných potíží okolo. Před pár týdny jsme společně s dětmi jely z dobrodružné výpravy za hledáním pokladu. Mezi zatáčkami, zapadajícím sluncem a saxikem Millese Davise jen tak mimochodem řekla: “Marto, já konečně hraju na klavír! Už rok chodím do hudebky a zbožňuji etudy, “ zářila. Jako by si našla milujícího životního - doživotního milence. Zářila, jako slunce, jak tóny saxofonu... jako tóny, zahrané na piáno.

Přece nikdy není pozdě.. se naučit brnkat na klavír.

Jiná má známá, laskavý anděl s předobrým srdcem,´ač měla přetěžký život, se jako vdova blízko osmdesátky zamilovala do o trošku staršího vdovce. Věk nebyl žádným zádrhelem. Vzali se a jejich vzájemná láska stále trvá. Vídávám je málo, ale pár chvilek s nimi vás obalí do láskyplných peřin... na dlouho.

Přece nikdy není pozdě...  se znovu krásně zamilovat!

“Strrrč prrrst skrrrz krrrrk!” opakoval znovu Mauro. Po našem příchodu do místních končin jako jeden z mála věděl, že Česká republika není Čečenská ani Moldavská, i to, že se jsme nebyli oficiální sovětskou republikou. Ač já rusky na kase hovořím jako když bičem mrská s děvčaty - služkami z bývalých sovětských zemí. Chudinky děvušky často nevědí, co jim jejich paní napsala do nákupního seznamu. Azbukou to psáno není. A tak překládám z italštiny do ruštiny. Jsou vděčně i za mé “kak živjoš", jak se máš, i za jednoduché "spasibo", děkuji.”

Při rozhovoru s jednou takovou služtičkou byl přítomý i Mauro a nadšeně říkal: “Marto, ruská země je pro mě jedna velká tajemná neznámá. Obzvláště Sibiř. To je můj sen, jednou se tam podívat...”

V osmdesáti na Sibiř? Není to trochu pozdě?

Mauro byl  přesvědčen, že není. Celý život dřel, ale mezi tím dřením jezdil prstem po mapě a snil o dalekých cestách. Neučarovala mu Amerika, ale Rusko, speciálně Sibiř. Pro mnohé nepochopitelné.

A mezi tím dřením a toužením po dálkách celý život pravidelně cvičil a četl veškeré informace o Sibiři. Snil si svůj sen - a připravoval se na něj, jako by tam měl jet hned druhý den. Naučil se i padesát základních slovíček v ruštině a jednu bezchybně vyslovenou frázi:  “Je mi líto, ale skutečně rusky neznám ani slovo.”  Při každé návštěvě obchodu na kase mi popisoval historii sibiřských dálek i pravděpodobnou malebnost přírody. A stále si opakoval slovíčka, celá ta léta.

I teď, v osmdesáti? V takových letech mi jeho snaha připadala krapítek zbytečná.

Maura jsem pár týdnů neviděla. Přiznám se, občas jsem koukla na futra obchodu mezi vyvěšená pohřební parte. Už jsem si na místní koloryt zvykla - jeden den klienti přijdou, a další den na mě koukají  už jen zpod černě orámovaných obrázků.

Nebyl tam, nevisel.

Za pár týdnů se objevil, celý rozzářený, a od dveří volal: “Marto, hádej, kde jsem byl?”

“V nemocnici?” zeptala jsem se opatrně. Takhle šťastně vypadají lidé, co právě utekli zubaté z lopaty.

Smál se jako malý chlapec. “Moja dorogaja Máárta. Na Sibiři! Na Sibiři jsem byl! S jednou cestovní kanceláří, takoví fajn dobrodruzi. Jeli jsme několik dní vlakem po transsibiřské magistrále. Viděl jsem čarovnou přírodu jezera Bajkal. Step. A borové lesy  a dřevěné domky v městečku Irkutsk. Nikdy nezapomenu na tu přírodu, lidi i vodku. Krása, Marto. Krása.”  

Přece nikdy není pozdě... odjet na Sibiř!

Stála jsem za kasou v ochromení. Chrlil ze sebe zážitky z vlaku, z dlouhých nocí, z bídy lidí, ale i jejich opravdovosti. Omládl o půlstoletí.

Já, stará-mladá padesátka s obdivem vzhlížela k šťastnému mladému osmdesátníkovi.  

“Musím více cvičit pro příští rok, “ řekl mi, a dodal: “Chtěl bych do Albánie. Tam je prý nedotčená příroda...” 

Může-li pusa úžasem upadnout až na zem, tak moje to právě udělala.

“Máš v sobě ohromnou sílu, Mauro” řekla jsem s dojetím i respektem tomu obyčejnému chlápkovi, kterému bylo shůry dáno a strčí svou moudrostí do kapsy celou bandu pseudointelektuálů. Ne řeči o ničem, ale činy. V tom je ta jeho moudrost a opravdovost.

Pohladil mi ruku. “Marto. Víš přece, co se říká - na cestě k našim snům je vždycky mnoho nesnází a překážek. Tou největší překážkou ale můžeme být právě MY SAMI.”

A zamrkal: “A teď mi, prosím tě, konečně... NÁZORNĚ ukaž, co znamená to vaše strrč prrst skrrrz krrrrk!” :)