Fronta jako před Tuzexem

Milí a drazí přátelé i nepřátelé (kteří mě posouváte zase trošku dál, což je taky fajn motor) - toto není můj klasický blog o životě zdejších italských domorodců, ale obrovské poděkování vám všem.

Již jsem děkovala na facebooku, ale pro mé nefejsbukové čtenáře (protože i mimo sociální sítě je prokázána existence žití, a to nemalá, naopak ještě více radostnější než jen onlajnová:-), pro vás chci napsat velké DÍKY za to, že mě čtete. Že jste mě četli i před Blogerkou roku a desetiletí. Že mě snad budete číst i poté, že třeba zapomenete mé jméno (jméno není až tak podstatné), ale vybaví se vám nějaká nepodstatná blogová drobnost, která vás potěší - a to je pro mě důležité, vaše potěšení (jsme pořád jaksi ve fázi dušení, ne fyzické)...

Před týdnem se mi narodila knížka “ Italské jednohubky” (Mladá fronta),  dvakrát jsem holku modrou oblou pokřtila, a dvakrát si prožila pocit ne nepodobný lítání nad zdejšími vrcholky Dolomitů.

Všechno bylo - jako vždy u mě - v poklusu vměstnáno do několika dnů. A již jsem z z těch nadoblačných výšin spadla zpátky dolů, do krámkové reality v mikině, v teplácích pod džíny, a s permanentním úsměvem na klienty v obchodě, kteří nevědí, že jsem se v posledních dnech vznášela - natož jaksi literárně, že.

První křest knížky jsem měla v Praze na Václaváku v knihkupectví Neoluxor. Chrám němých a věrných přátel. Tam se uchyluji při mých řídkých pražkých návštěvách již léta, většinou míjím podivné knihy jako “Jóga a sex” či “Makrobiotika, smrt masu”,  a zavrtávám se pokaždé do jiného koutku (nejlepší je ten s kavárenským stolečkem a silným kafem).

Ráno jsem měla krapítek trému - kdy jsem naposledy mluvila před více než pěti lidmi, a to česky? A navíc souvisle? Naštěstí jsem před křtem navštívila prostory IDnes, a pod dohledem sympaťáka Patrika Bangy a silného větru na zahrádce losovala pět výherců knížky. S Patrikem je hovor velmi přirozený, a pražský vítr navíc odfoukal kromě doposud držícího účesu i zbytky obav, jak ten křest zvládnu.

Samotný akt byl nezapomenutelný a emotivní. Objímala jsem se s těmi, které jsem neviděla dvacet let a nechápu, jak se o křtu dozvěděli. Plakala jsem dojetím a smála se jak dítě při rozbalování gigantické krabice od Lega Millenium Falcon Star Wars (joj, tak silné to bylo).

Díky velmi milým ochránkyním z Mladé fronty Romaně Jarolínové a Magdaléně Deimlové, a mým skvělým kmotřičkám Ivě Pekárkové, Terezce Boehmové a Janě Drexlerové jsem proplula večerem s opravdovou chutí - a bavila jsem se. Seděla s námi u stolu i Ivona Knechtlová, autorka půvabných obrázků v knížce.

V publiku byli mnozí z vás. Vyčníval Marek Valiček - každé mé poděkování Markovi za jeho celoživotní podporu staré Kučíkové se nějak pokaždé záhadně vytratí z publikovaných článků anebo vystřihne z videí. Takže tentokrát nevystřihnutě a nesmazatelně - milý Marku, ještě jednou grázie a dík za tvá slova, která mi kolikrát pomohla vstát a znovu psát, za nazvání mě královnou či carevnou blogu v době, kdy jsem byla spíše kulakem a bezejmenným dělníkem na Volze (obrazně, prostě někdy bývá shodou příhod a okolností období ne jasné, temnější, a trvá, než se vyhrabete - není to depka, jen shluk nepříjemných dějů kol vás).

Kromě Marka přišli i další blogeři,  skvělí Janička a Milan Slaninovi, i další Janičky i  Dášenky, Petry, Pavlínky, a jiné a jiní - doplňte si, prosím, další jména z kalendáře kromě Xavera a Felixe, ti jaksi nedorazili.

Samozřejmě v publiku bylo kromě mých příbuzných a známých i pár lidí, které opravdu neznám a nijak jsem si je nepodplatila ani mi nejsou zavázáni, což je podivné (pravda je, že jsem tam dvě třetiny publika neznala - nebyl to nakonec nějaký zájezd, co omylem místo na prezentaci zdravých hrnců dorazil na křest jakýchsi jednohubek s prodejem kuchařky? Přesto se dle prodavačů v Luxoru knížka prodávala po třech, pěti i osmi kusech najednou, což tu prý nikdy nezažili.

Fronta na můj podpis, který jsem doposud smolila jen na omluvenky do školy či příkazy do banky, nakonec trvala přesně dvě hodiny. Zde s laskavým svolením MF krátký videozáznam z pražské akce:

Po vydařeném pražském mejdanu došlo i na mou rodnou Telč a sobotní křest v telčské univerzitní knihovně byl jedním slovem úchvatný. Asi jako když si užijete s milenkou, a pak frčíte za manželkou, a obě přitom milujete rovným dílem.

Paní knihovnice Ilonka Martinů se svou báječnou dámskou partou připravila velmi originální občerstvení, skutečné jednohubky s názvy jednotlivých kapitol:

Dostala jsem i krásný velký jedlý dort ve tvaru knížky, to je tak, když je knížka přímo k sežrání:

A spoustu dárečků i objetí, bez obětí na životech.

Děkuju všem, kteří se na této akci podíleli, z celého mého srdce.

A ti telčští rodáci i cizáci, kteří též dorazili z dáli, stáli frontu na můj podpis... také dvě hodiny. Naprosto disciplinovaně, báječní.
 

Na obou křtech jsem obdržela náruče květin - tolik snad ani nebudu mít na svém pohřbu, obdržela jsem též dosti polibků (neodmítla), pár pozvání na rande (odmítla, neboj, můj manželi drahý -  ale bylo to i od ženských, což je pro mě novinkou).

Při podepisování jsem nechytla křeč do pravé ruky, ale do levé nohy, čemuž vůbec nerozumím.

Setrvala jsem v jakémsi božském jednohubkovém nekonečném rauši, který nezmizel ani následující den poté při cestě zpět do nerodné italské hroudy.

Od ranní páté hodiny autobusem ze sněhové a vichřicí vichřící Telče - s jedním synkem, osmi přestupy a osmi zavazadly - do večera do desíti hodin, kdy jsme dorazili do zdejších italských končin. Synka jsem naštěstí nikde při přestupech nezapomněla. Leč kabelku s peněženkou ano, na veřejných záchodcích (naštěstí se našla). Zapomněla jsem letenky v jednom z autobusů (nenašly se, na letišti mi, bohudík, vytiskli nové). V úschovně mi roztrhli látku od kufru (zjistila jsem až na letišti, když se mi z kufru začal sypat něco jako kokain, ale byly to roztržené pytlíčky vanilkového cukru). Při zjištění, že kufr váží více než je dovoleno, jsem při přebalování zapomněla mobil na přepážce (po hodině nervů nalezen).

Syn, malý velký muž, byl báječný a stále opakoval: “To bude v pořádku, mami, neboj.”  - tohle jsem ale měla říkat já jemu!

Tak. Jsem zase tou Martou obyčejnou, ale mimoděk se usmívám i nad flaškami balených horských vod, které srovnávám do pyramid. Klienti netuší důvod mé blaženosti (na jejich poznámky o dobrém manželském žití samozřejmě přikyvuji - si, si, ano, ano - kostel, postel, to je přece ta správná italská životní rovnováha).

Jenom si v stále tak nějak zpětně v hlavě promítám oba pro mě nikdy nezapomenutelné křty (i ta objetí:-).

A vzájemná souznění s vámi, vlastně i s těmi frontami, nekonečnými a dvouhodinovými na podpis.

Tak mě napadá - nebyly ty fronty (téměř tuzexové) dvouhodinové jenom proto, že se zkrátka pomalu podepisuji?:-)
 

(díky všem vám)