Nevěrná až za HROB

“Nejdříve až za dva týdny?" rozkašlala jsem se. "Che cavolo!"  Místo slušného italského "do zelí nebo do háje" jsem ve skutečnosti použila českou jadrnou nadávku s R. Ale krindypindy to fakt nebylo.

Nejsem bolístkářka, vydržím jak sibiřský bagrista a leccos si sama s úspěchem vykurýruji. Dlouhodobý kašel i teplotu jsem však svými amatérskými pokusy neošálila. A můj zdejší obvodní lékař měl volný termín nejdříve za čtrnáct dní.

Občas máte chuť něco nefunkčního v životě změnit. Z fleku. Děti nemůžete a ani nechcete, manžela někdy chcete, ale nemůžete, ale doktora, toho můžete natotata.

Můj italský obvoďák Hrob je solidní lékař - jenže objednat se k němu znamená čekat dva týdny. Mezitím vás přejdou jakékoli nemoce či případné umírání.

“Je precizní... ale ty jeho termíny jsou k zbláznění, “ povzdechla jsem si kamarádce, která mi ihned doporučila jiného, zaručeně lepšího obvoďáka. Pěšky dvě minuty od baráku, a objednací termín tentýž den. 

S takovým lékařem bude radost být nemocná!

A tak jsem se stala nevěrnou mému Hrobu. Vyměnila jsem ho jako pár fuseklí, bez rozloučení. Momentálně otrávena tím, že většinu nemocí vyjma onkologických si musím řešit jen s místním lékárníkem. Ten je na žebříčku vážnosti o fous výše než doktor, jenom vás odrbe z kůže na všech údajně zaručených přípravcích, ale jeho pomoc mi byla často platná asi jako mrtvému cvičky.

Výměna lékaře byla okamžitá s následným zběsilým sledem událostí, tedy na místní poměry - v devět ráno volám a v pět odpoledne už můžu přijít!

Cítila jsem se opravdu mizerně, krk, kašel, teplota, stav se spíše horšil. Přece k němu nepůjdu takhle zplundrovaná, řekla jsem si, a plácla na obličej  nový mejkap, přírodní, jak psali na tubě. Mám stále vzhled vyblitého zelí, v nemoci dvojnásobného, tak ať se mě ten můj nový nelekne. A řasy samozřejmě, v Itálii bez nalíčených očí neexistujete.

V čekárně se mnou seděli přihluchlí a přisleplí starší pacienti, jedna paní navíc umrlecky sípala. I přes jejich zdravotní handicap se všichni pacienti družně bavili. Jen já, zmalovaná mladá padesátiletá čamrda, jsem do jejich hovorů zcela nevhodně vpadala svými záchvaty kašle.

Pokaždé přestali mluvit, prohlédli si mě, nechali dochcípnout a dokašlat, a přátelsky pokračovali v hovoru.  

Byla jsem unavená, téměř na konci sil. Mejkap, koupený kdesi za levný peníz měl nějaký úděsný třpytivý efekt, takže kromě hnědých krůpějí potu jsem ronila i lesklé třpytky, které mi brázdily celý obličej. Jak nějaká laciná děvka (ovšem ta by si tak blbý mejkap určitě nekoupila).

Dveře ordinace se naštěstí brzy otevřely, a můj nový lékařský objev mě vyzval ke vstupu. “Kučíková” vyslovil přesně. Asi k němu chodí hodně Rusek.

V ordinaci visely decentní obrazy nahých žen v různých pozicích, taky dvě tři krajinky. Později jsem si všimla, že v krajinkách za každou borovicí trčí obnažené prso či kousek zadku. Ano, kdo miluje přírodu, musí být dobrý člověk! Notabene skvělý doktor.

“Boon džoooorno,” zdvořile jsem pozdravila už ode dveří. Doktorovi přece nebudu tykat. Obzvláště šedesátiletému lékaři a váženému milovníku umění.

“Ciao,” řekl laxně milovník, a zhoupl se na židli. Kývl hlavou, co jako chci.

Zakašlala jsem. Průšvih. Vykašlala jsem se v té čekárně z podoby, a teď ze mě nikdo nedostal ani kaš kaš. Jen tiché zaškrdlání v hrdle. Než jsem stačila cokoliv říci, někdo hlasitě zabouchal na dveře a sekretářka strčila dovnitř hlavu se slovy, že se jedna paní v čekárně dusí.

Doktor tu nemá zdravotní sestřičku, jen sekretářku, která zvedá telefony, vyřizuje objednávky a bývá většinou velmi krásná a milá. Krev vám tady nikdo nevezme, musíte s doručenkou od obvoďáka vystát dvouhodinovku v centrální laboratoři (samozřejmě po předchozím zaplacení, většinou je to nejméně čtyřicet padesát euro směr výše ke stovce). Pokud vám na bolesti nezabere oblíbený rozpustný prášek OKI, který stojí pár eur a jinak účinkuje okamžitě, můžete si aplikovat injekci proti bolesti. Patřičný lék vám lékař předepíše, ale bodnete si ho pak doma sami. Injekční stříkačky se dají koupit v každém krámě. Sestřičky tu tedy, bohužel, nejsou, jen praktické slečny sekretářky, jako je ta naše, kterou skoro odhodila na stranu sípající žena z čekárny s tím, že už opravdu, opravdu nemůže dýchat.

Lékař lehce pokašlal, přišel k té nebožačce a řekl: “Už zas?” Stála jsem přilepená na obraze s kouskem jedné nahotinky, a ani nedutala. Doktor nalil cosi z lahvičky do plastikového kelímku a dal té kolabující ženě vypít se slovy, že jde o účinný lék proti dušnosti. Dva tři loky léku podivuhodně rychle zabraly. Paní začala zas dýchat normálně a s úklonami odcouvala ven. Ten doktor je snad kouzelník. Machr!

Machr však jen poznamenal: “Hysterka. Hypochondr. Chodí sem pořád. Dal jsem jí napít obyčejné vody.”

Rozkašlal se více než já v čekárně, a mezi kašlem a sípáním se mě zeptal, co mi vlastně chybí.

Lesklé hnědé krůpěje potu ze mě udělaly špindíru, krom toho jsem se začala cítit jako dokonalý hypochondr. Lékař totiž kašlal výrazně silněji než já. Byl na tom hůř, a navíc chudák musel léčit pacienty!

Zalekla jsem se.

“Jdu si  jen pro předpis na léky pro štítnou žlázu, došly mi,” špitla jsem a štípala se do boku, abych - probůh! - nezakašlala.

“Na to nemusíš chodit ke mně, stačí říci sekretářce,” řekl lékař spokojený s tím, že jsem ho neotravovala s nějakou zdravotní ptákovinou.

Vydržela jsem nekašlat až domů. Večer jsem sjela do města na pohotovost, kde mi diagnostikovali zánět průdušek a předepsali antibiotika. Sfoukla jsem pro ně pár kilometrů do dalšího města.

V italské nemocnici totiž lékárnu nenajdete. Je jich jinak dost, v každé menší obci, ale pokud potřebujete urgentně léky hned večer, na pohotovosti - tzv. “guardia medica” vám je nedají. Brázdíte pak okolí jako bludný Holanďan a hledáte, kde je která lékárna v rámci turnusu otevřena i mimo pracovní dobu. Lékaři na “guardia medica” jsou sice velmi milí, ale často říkají - stejně ochotně jako všichni Italové - v dobrém úmyslu nepřesné informace. Naštěstí jsem narazila na starou lékařku, barda, která mi telefonicky zjistila, kam můžu jet. Byla nevrlá, ale ošetřila a pomohla.

Zlatý Hrob. Ten by mě prohlídl, poslechl, před ním bych bez ostychu kašlala... až za hrob.

Tu svou draze odpykanou nevěrnost původnímu lékaři jsem tak nějak flikovala hodně měsíců. Podle zdravotní karty mého obvoďáka mi během té doby vůbec nic nebylo. Jen se mé návštěvy “guardia medica” v případě nouze zvýšily, a mimo jiné si zdejší lékárník namastil docela slušně kapsu. Bez předpisu vám kdekoliv prodají i antibiotika - s předpisem stojí tři čtyři eura, bez předpisu patnáct, dvacet i více.

Má hláška “Nemůžu k lékaři, protože jsem nemocná,” zdomácněla.

Litovala jsem zbrklého odchodu od mého bývalého lékaře a začala sondovat, jak je to tedy s věhlasností a lidskostí toho milovníka umění.

Ano, byl lidský. Prý často jezdil k pacientům i v noci. K těžce nemocným, umírajícím, k těm, co už umřeli či umřou, tak taky.

Můj nový obvoďák sice byl chápavý a ochotný, ale jen k lidem v ohrožení života. Ostatní nemoci  jako průdušky, žlučník či bolesti zad, to šlo jen o hypochondrické blbosti. Naštěstí byl Ital, který nezná oblíbený výrok o krematoriu a Pelhřimově, ať pacient ví, do čeho leze - určitě by jej často používal.

Nakonec jsem se k mému Hrobovi pokorně vrátila. S omluvou, kterou přijal mávnutím ruky. Jsem zase jeho věrnou pacientkou... tentokrát až za hrob.

Ale mám nápad, jak vyzrát na ty předlouhé termíny. Zkusím se k němu jen tak jasnozřivě objednat v době, kdy budu kypět zdravím  - a doufat, že mě do těch čtrnácti dnů přepadne nějaký tyfus, pohlavní slabost či neštovice.

Přece tam nepolezu s nějakým trapným kašlem!