Žena musí mít vůči muži jen dvě povinnosti - být milá a krásná

“Žena musí mít vůči svému muži pouze dvě povinnosti, být krásná a milá,“ řekla mi má léta šťastně vdaná moudrá přítelkyně. Smůla. Krásu už teda nedoženu ani s kudlou plastického chirurga a odpařovače špeků.

Místní Italky jsou navíc prťavé a hubené, a já genetiku neočůrám. V naší rodině a prarodině jsme všechny ženy vysoké a statné, abychom utáhly pluh i s Přemyslem Oráčem, kdyby se mu náhodou přitížilo. Tělesnou konstituci na výšku neovlivním, na šířku by to ještě možná šlo. Ne možná, určitě.

A milá? Milá jsem jen do okamžiku, kdy mi někdo začne říkat říkat zlé a nepravdivé věci (Neztloustla jsi náhodou? Nejsi už na to trochu stará? Že jsi zase měla ty klíče od auta - kde jsou? Říkala jsi, že přece už nevečeříš? )

Ano, nejsem příliš krásná, občas bývám protivně nemilá. Ale chtěla bych být čas od času hýčkána kytičkou na MDŽ či sladkostí na svatého Valentýna.

Zdejší chlapi si své ženy hýčkají rádi. Na svatého Valentýna je zahrnují čokoládovými polibky. Lahodnými  hrudkami kvalitní čokolády - “Baci” čili polibky - v hvězdičkovém obalu. Každá hrudka v sobě skrývá lístkový oříšek, a jako překvapení je ke každému bonbónu přibalen papírek s citátem o lásce.

Čokoládě s láskyplnými slůvky podlehne i ta největší italská sekernice. Taktéž osmého března se jejich milé sekernice i nesekernice mohou radovat z tradičních jemných žlutých snítek mimózy (a také znovu z čokoládových polibků, to víte, láska se musí nějak udržovat). Mimóza je italskou oficiální emdéžetovou květinou. Kdysi při tragédii uhořelých demonstrujících žen v daleké Americe údajně shořely i keře žluté mimózy, a tak se pro citlivé italské duše tyto žluté květy staly symbolem úcty k jejich (nebo cizí) ženě. Kromě jiného je mimóza jednou z prvních rostlin, která na počátku března rozkvétá - a navíc patří k těm levnějším. K radosti manželů šetřílků.
Jemná kvítka mimózy dostávají osmého března všechny zdejší ženy, i ty protivné, i ty mlaďoučké, i ty stařičké, i ty lesby.

Jen já ne. Ani na svatého Valentýna. Můj muž nechce ze zásady podlehnout komunistickému MDŽ ani komerčnímu Valentýnu. Uctívá jen Svátek matek, to bývá kytice pokaždé obrovská bez ohledu na míru mé protivnosti.

“Valentýna i MDŽ slavit můžeme, pokud na tom tolik trváš,” bručí pokaždé těsně před těmito svátky, s rozladěným výrazem. Rezignuji a už nic neočekávám.

Před pár lety jsem svátek žen strávila v práci s naší mladou pomocnicí zmrzlým podupáváním a dýcháním si na studené prsty.  Nikdo nám zatím negratuloval, správní chlapi byli asi zalezlí doma či v práci. Žádná hřejivá mužská objetí, žádná snítka mimózy, ani jeden čokoládový polibek. Najednou se v dopoledním oparu zkřehlého slunce a zimy zjevil ve dveřích obchodu v bílé zástěře barman z baru odvedle. Jak z filmu pro opuštěné a zklamané ženy. S podnosem a dvěma šálky horké husté čokolády. “To je pro vás, dámy, “ uklonil se, nechal tu voňavou krásu na pultě a odcházel. Od koho? Zakuklený gentleman, tedy v jeho případě hodně zakuklený, nečekaly jsme to. “Děkujuu,” volala jsem vděčně hláskem nejmilejším, ale barman zabručel hlasem ne nepodobným hlasu mého muže: “To není ode mě, ale támhle od ženských, prý jste vypadaly v obchodě zmrzle.” Ušklíbl se, otřepal zimou a běžel zpátky do tepla svého baru, odkud zrovna odcházely naše dvě zachránkyně. Téměř devadesátileté štěbatalky se stovkou važných nemocí na nás mávaly hůlčičkami a volaly: “Všechno nejlepší k MDŽ, drahoušci!”

Ženy ženám. Ne, nemůžu očekávat něco, co nikdy nepřijde. Jestli chci změnu, musím se o ni přičinit já samotná. A tak jsem začala organizovat svátek Valentina sama. Sfoukla jsem to předem i s MDŽ.

Předloni nám v tuto dobu praskly trubky pod vanou a řešili jsme urgentní očistu než neurgentní svátek (a k tomu bolavé padající zuby).

Vloni bylo líp. Voda tekla, zuby rostly nové - a já tajně koupila všem členům rodiny růži. Každému jednu. Nejenom manželovi a dětem, ale i sama sobě, což bych před lety nikdy neudělala, a připravila jsem kromě výzdoby obyváku i skvělé zeleninovo-masové menu. Po mém zásahu pak pokoj - rudé prostírání, rudé růže, červená paprika, červená čekanka, červené maso - moc nevypadal valentýnsky, spíše jako  na vrátnici nějakého bordelu.

Letos - v očekávání, že MDŽ i Valentýna stejně jako předchozí roky musím zorganizovat sama - jsem den před svátkem zamilovaných začala s přípravami. Hlavně bez té bordelové červené! Pomocí vánočního vykrajovátka jsem vyrobila hromadu zeleninových a masových srdíček. Vykrajovátko bylo bohužel ostré na obou koncích. V dlani mi zůstaly zkrvavělé rýhy, bohužel jen půlka srdce. Vypadám proto i dnes jak úchylák s vytetovaným zadkem v dlani...

Nevadí. Na Valentýna budu ženou ideální, krásnou a milou. Vymáčkla jsem ze svých povahových vlastností a kosmetických zkrášlujících tub maximum. Zítřejší Valentýn se slavit bude! Jen to nějak vhodně nadhodit manželovi při obědě.

Než jsem stačila rodinu podrobněji obeznámit s mým úchvatným nápadem, manžel mi mezi pár sousty sdělil, že je zítra je PŘECE Popeleční středa. Po práci jdeme všichni do našeho kostela pro popelec, křížek z popela na čele. Je to začátek postního období, a zejména pro nás, dospělé, platí ten den přísný půst. Já ho nevydržela a sbaštila s dětmi těstoviny se šalvějí. Zato manžel pil po celý den poctivě pouze vodu.

Připravené valentýnské čokoládové Baci jsem darovala dětem. Ovšem mému muži nic. Byla jsem protivná jak necky. Nojo, holt jsem zapomněla, že se letos ten můj Valentýn zrovna sešel s Popeleční středou.

Manžel ale nezapomněl - a připomněl. Dobrá. Půst? Když půst, tak teda od všeho. Žádná středa, je ho tam třeba! Nic nebude!:-)

(Povinností ideální ženy je přece být krásná, milá... a důsledná:-)