Zahalit!
Omylem jsem byla vtlačena na kostelní mši. Na nedělní mše chodíme běžně, leč pokaždé patřičně oděni. Dneska jsem návštěvu svatostánku opravdu v plánu neměla. Syn končil jakousi akci se skautem. Po každém takovém návratu na mě mluví divným jazykem jako alpenstok, kápo, adžeší a tak. V pětattřicetistupňovém pařáku jsem mu šla naproti s tím, že si spolu cestou domů zaskočíme k našemu zmrzlináři. Zase zdražil o dvacet centů! I kdyby o pade, stejně si dám svou oblíbenou. Fíkové nelze odolat, stejně jako oříškové s kusy lískových oříšků. Chřastím drobnými v kapse a lije ze mě jako ze zpoceného maratonce.
Skupina skautů jde jako jeden muž. Ovšem ne ke mně, ale přímo do kostela, na mši. Lepší počkat na syna při mši uvnitř kostela než umřít vedrem jako rozteklá fíková v ostrých paprscích slunce. V tu chvíli mě vůbec netrkne můj nevhodný ohoz.
Před oltářem jásající mladík s kytarou ukazuje, aby se rodiče všech skautů povinně posadili dopředu. Jdou rádi. Pro mě však není úniku. Jsem vtlačena davem kamsi na kraj kostelní lavice přímo pod vyřezávanou kazatelnu. Stejně na ni nikdo nechodí, kněz většinou káže s mikrofonem před oltářem.
Pokud je šňůra mikrofonu dostatečně dlouhá, chodí mezi lavicemi, to je ta horší varianta. Většinou totiž pokládá kontrolní záludné otázky z právě přečteného evangelia. Nerozumím úplně všemu, a tudíž pokaždé odpovídám z cesty. Kněží si pak zcela jistě myslí, že mám nedělní propustku z ústavu, a dají mi raději pokoj. Naštěstí v tomto kostele má mikrofon krátkou šňůru, akorát tak na oltář a ani o metr dál. Asi v tom má prsty nějaký rozumný věřící.
Kostelní baby za mnou začínají pomlaskávat. Nevím zprvu proč. Když slyším slovo odhalená, rozhlížím se okolo po nějaké polonahé necudě.
Jedinou necudou jsem totiž já. Vstoupila jsem do svatostánku v tílku s úzkými špagetovými ramínky!
Chyba, velká chyba. Rozprostřené vlasy mi nahá ramena přikryjí částečně. Vzhled povětrné ženské si už nenapravím. K nahým ramenům jsem nyní navíc rozcuchaná!
Krčím se pod vyřezávanou kazatelnou a tvářím se též vyřezaně a svatě. Marná snaha. Po mši mě sněm kostelních bab rovnou odpráskne někde za farou!
Do italských kostelů je zakázáno chodit ve špagetových ramínkách s odhalenými rameny. Nesmí se ani v minisukni, končící těsně pod zadkem (tohle mi tedy opravdu nehrozí). Tato pravidla si nikdo z místních nedovolí porušit. Ne ze strachu, ale z respektu k již danému a dlouhými lety prověřenému.
Jak je nepřípustné vstoupit do kostela s odhalenými rameny, totéž platí i v místních školách. První stupeň je schován pod černými lehkými zástěrkami, které by v létě měly chladit a v zimě hřát, ale často to bývá naopak. Druhý stupeň, scuola media,a střední školy - gymnázia, licea (po italsku s měkkým I, jinak po česku samozřejmě lycea) mají svá pravidla ještě přísnější než kostelní. Kromě špagetových ramínek se zákaz týká i odhalených pupíků, koukajících slipů zpod padajích džín, kraťasů nad kolena, resp.pod zadek. Nic nad kolena, ani sukně, ani kraťasy.
Je to takové... svazující, připadá mi. Omezující! Jenomže nikomu to tady nevadí. Jednoduše a bezezbytku respektují pravidla. Všichni. Holka si vezme špageťáky s mini někde ven na louku, do města či kamkoliv jinam. Ale do školy - nikdy! Mé děti mi shodně říkají, že by je ani nenapadlo jít do školy nevhodně oblečené. “A proč, mami, když se to nesmí, tak to tak je!”
Ačkoliv mě záškodnicky občas napadá, že je potřeba čas od času pravidla porušit a pročistit vzduch, dělám to čím dál méně. Nějak jsem načichla zdejším respektováním toho, co funguje. Tak proč to měnit!
Respektuju to, co je dáno. Vajíčka na hniličku vařím čtyři minuty, špagety číslo pět devět a půl. Do kostela jen se zakrytými rameny. A tak dál.
Kromě dneška.
Zoufale se rozhlížím po dlouhé lavici a hledám zapomenutý šátek nějaké sklerotické bábrlinky z včerejší mše. Kus čehokoliv, co zakryje má ramena, a zavře pusu pohoršeným kostelním klepnám.
V lavici leží pár zpěvníků. A taky barevně vytištěné týdenní dvojlisty (přeložená A4) se seznamy kostelních akcí a mší. Jsou barevné skoro jak má špagetová ramínka.
Mám to. Vmžiku čmajznu dva kousky, jeden rozložený šoupnu pod levé ramínko, druhý pod pravé.
Akorát se nesmím ani pohnout, neb šustím jako kukuřičné šustí.
Sněm kostelních bab za mnou úžasem zmlkne... až do konce předlouhé mše. Bodejť by ne.
Z necudné Marty se stala Marta skorosvatá...
Písmenka z kostelního programu se mi totiž, bohužel, opravdu důkladně obtiskla na má zpocená ramena.
I s barevnými obrázky Krista a s daty všech místních pohřbů...
Marta Kučíková
Hudrám, hudráš, hudráme
„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.
Marta Kučíková
My, nedokonalé
„Váš pas, madam?” zeptá se úslužně český řidič před nástupem do autobusu. Jaká přímo vtělená zdvořilost jeho řidičského ducha, takřka italská!
Marta Kučíková
... je mi ho tak líto!
„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.
Marta Kučíková
Sníst to, na co čůrá pes
“Písíkán” říká mi devadesátiletá rázná Maria, když se jí ptám, co dnes vaří. Každodenně obědvá těstoviny a dušenou fenyklovou bulvu, kterou střídá s pečenou čekankou. Opakuje mi: “Je jaro, tak tu všichni jíme písíkán!"
Marta Kučíková
Zlodějiii!
“Čmajzli mi peněženku,” blekotá ovíněný chlapík. Zapomněl ji v nezamčeném autě. Taky proč by auto zamykal, tady se totiž odedávna vůbec nekradlo. Jediným vysvětlením je, že mu peněženku z auta vzala jeho exmanželka.
Marta Kučíková
Italsky "vodník"
“Podívej, vypadám jako vodník,” říkám lámaně italsky mému kadeřníkovi. Aby pochopil vážnost situace, že mé vlasy jsou přerostlé, zplihlé a vůbec děsné. Nevědouc, jako přeložit "vodník", jsem vyhrkla "vodní muž".
Marta Kučíková
Nezanášet, nezanášet, nezanášet!
„Hlavně ať tě nějak oblbne, ” přesvědčuje mě kamarádka s vykulenýma očima. Má mě oblbnout doktor. Tedy mě, starou Martu, asi už nikdo neoblbne, ale moji určitou tělesnou část ano.
Marta Kučíková
Parádnice
"Necpi se, nahoře se nacpeš špaget," upozornil mě muž. Nahoře na hoře pokaždé fučí. Půjdu jako babochlap v unisexové neforemné teplé bundě a obrovských goretexech. Tuším, že nás, babochlapů, bude více. Kdepak nějaká paráda
Marta Kučíková
Nekafrejte mi do toho
“Důležitá jsem já, pak učitelé, pak uklízečky - a nakonec vaše děti, “ prohlásila s důrazem elegantní nafučená baba. Jinak prezidentka - po česku šéfová - několika zdejších středních škol.Baba,no.
Marta Kučíková
Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)
Doplňuji: blog jsem psala v době, kdy nikdo z nás, obyvatel zde včetně starosty, jsme netušili,jaká pandemie Itálii zasáhne.Proto je vše psáno z té situace tehdy v ten určitý den, dnes je vše jinak. Ale u vás taky. Držme si palce
Marta Kučíková
Každý máme svého Krause
“Já? To rozhodně nezvládnu! “ zděsila jsem se, když mi přišlo pozvání do Show Jana Krause. Byla jsem zaskočena a překvapena zároveň. Ono se toho totiž na mě nachumelilo za posledních pár týdnů nějak víc.
Marta Kučíková
Nejlepší je to potmě
“G-g-guarda, k-k-koukej, ” ukáže mi vyděšeně na oblohu lamač zdejších ženských srdcí i přilehlých orgánů.
Marta Kučíková
Neobtěžujte za letu... cizí pány
„Ten chlapík má snad mrtvičku!“ řekla jsem si s hrůzou při pohledu na mírně se chvějícího staršího muže na sedačce přede mnou.
Marta Kučíková
Jak ho okouzlit, i když nemáte pětky
„Ty nemáš pětky?” zeptal se zklamaně štramák s očima zabodnutýma do mého kyprého hrudníku. Má pravice pohotově vylítla, ale naštěstí nedoletěla. Chudák štramák měl totiž zrakový handicap. Notně šilhal.
Marta Kučíková
Jen tak koukat si do blba, a na...
“Potřebuju aspoň na den k moři,” běduju. Nejsem náročná. Stačí mi jen jeden den, jednou za rok. Díky pracovním sobotám máme volné pouze neděle. Bývají však často deštivé. Nebo jsme nemocní. Nebo další "NEBO" ...anebo zase hory.
Marta Kučíková
My, sádelňáci
“Nejsme přece ve válce, abych musela jíst margarín,” říká mi Maria. V jejím nákupním košíku vidím hotovou cholesterolovou smršť
Marta Kučíková
In-se-mi-ná-tor přichází!
?“Dej si na něj bacha. Říká se o něm, že se ti podívá do očí a hned z toho otěhotníš,“ špitla polohlasem má známá o klientovi, který kráčel ke kase jako Bůh. Co jako Bůh - jako Ital.
Marta Kučíková
Žena musí mít vůči muži jen dvě povinnosti - být milá a krásná
“Žena musí mít vůči svému muži pouze dvě povinnosti, být krásná a milá,“ řekla mi má léta šťastně vdaná moudrá přítelkyně. Smůla. Krásu už teda nedoženu ani s kudlou plastického chirurga a odpařovače špeků.
Marta Kučíková
Nevěrná až za HROB
“Nejdříve až za dva týdny?" rozkašlala jsem se. "Che cavolo!" Místo slušného italského "do zelí nebo do háje" jsem ve skutečnosti použila českou jadrnou nadávku s R. Ale krindypindy to fakt nebylo.
Marta Kučíková
Relax větší než měl indickej pámbu
“Vy tam nemáte žádnou čajovnu?” zeptala se má česká intelektuální batikovaná známá.“A kde relaxujete?” zděsila se. Bez čajoven přece stojí život za pendrek! Utrousila jsem: ”No, kde - občas... v baru.”
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 91
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 8560x
- Italské jednohubky (2017 - Mladá fronta)
- Italské dvojhubky (2018 - Mladá fronta)
- Po italsku do hubky (2019 - Mladá fronta)
- Z mého severoitalského deníku (2020 - Ikar).
- Italské trojhubky (2021 - Ikar)
- Italské mentolky (2023 - Ikar)
Tímto vám všem, kteří jste mě četli a čtete, opravdu ze srdce děkuji, protože vy za to můžete. GRAZIE!!!!
Mějte veselé a láskyplné dny. Vaše Marta
kontakt: marta.kucikova@gmail.com