Jak na sviňky nevrlé

“Devadesát devět?” ptám se mírně shrbené signory, a dodám: “Všechno nejlepší k narozeninám - vypadáš nanejvýš na osmdesát!” Zle po mně mrskne namalovaným okem. Vyhrknu: “Ty máš tak sedmdesát... maximálně. Promiň, vidím už blbě!"

Baba spokojeně mlaskne. Není to žádná typická přívětivá Italka, co kolem sebe rozdává pohodu a radost. Věčně protivná jak děravé necky, s každým se jen pohádá. Pravděpodobně její celoživotní hobby!

Stěžuje si na sousedy, na rodinu, vnuci k ní neradi jezdí. Bodejť by jezdili, když po první vlídné větě následuje půlhodinový nevlídný kritický monolog. Výjimečně má i své světlé okamžiky, kdy je milá a snaživá jako holčička ze školky. Za těch sto let byste ty okamžiky mohli spočítat na prstech jedné ruky.

Vůbec na ni neplatí systém zrcadlo, kdy se odraz vaší laskavosti vrátí od zákazníka zpátky k vám. Kdepak! Čím více jste milejší a vstřícnejší, tím více vám tahle skoro stoletá signora chce  mrsknout z trucu do vašeho zrcadla nějaký kamínek. Aby tu vlídnost s chutí rozflákla. Co kamínek, šutr!

Naštěstí takových protivných bab znám pomálu. Chodí sem jedna, povahově velice podobná, akorát mladší o dvacet let. Nakvašená jako řádně uleželá moravská okurka, pardón, italská, imrvére lamentuje, co je zase špatně. Jako vždy, zase špatně je úplně všechno. Její rodina je opravdu fajn, upřímně je lituju. Nikdy jsem ji neviděla se usmívat, natož se smát. S pohrdavým odfrknutím pronese dvě tři věty, a konec.

“Kde máte ty... inkontineční vložky?” ptá se s hubou dolů do podkovy

Chytnu růžový balík s nějvětšími inkontinenčními cihlami, co máme. Kupují je i chlapi. Inkontinenční vložky s nálepkou mužské vymyslel určitě někdo, kdo těmito potížemi vůbec netrpí. Proto chlapi kupují ty normální, pro baby, a je snad jedinou ženskou věcí, kterou házejí do svých košíků. Spíše to znám opačně. Pánské věci jdou ženám více k duhu, šampóny, holítka s aloe vera anebo čokoláda Lindt s feferonkami.

Signora něco naštvaně brblá a píchá prstem do balíku, jestli ho má či nemá koupit. Udělá tam díry, baba jedna! Nejradši bych ten balík roztrhla, a jednou cihlou - při vší úctě ke stáří - jí aspoň na chvíli přelepila tu její nakrknutou pusu. Systém zrcadlo definitivně opouštím. Jak na tuhle nepříjemnici? Řvát na ni nechci, ale jako Martě přemilé mi dochází energie... 

Stále váhá a prstem nerozhodně píchá do měkkého balíku. Začnu jí proto popisovat mou nedávnou situaci, kdy jsem pozdě dobíhala na třídní schůzku. Padesátku školních schodů jsem ještě zvládla, ale při vstupu do třídy si moje tělo dělalo samo co chtělo. Ovšem tato záchranná cihla zachytila, s prominutím, lautr všechno. Suché spoďáry a moje čest byly zachráněny.

Zvedám balík nad hlavu a důrazně upozorňuji, ano, právě tento balík zachránil mou čest.

Zázrak. Baba se kupodivu při líčené téhle mé strašné story začala smát jako blázen. Balíky si koupila dva za neustálého chechtání se. Pochopila jsem, že na ni žádná laskavá milá slova neplatí.

Pravděpodobně na ni příště zkusím něco jiného. Rozcuchám si vlasy, ať vypadám jako zanedbaná nešťastná Marta. Ona si pak spokojeně mlaskne, že je na tom konečně někdo hůře než ona, S jejím odchodem se pak samozřejmě zase změním ve vodotrysk vlídnosti, humoru a bezbřehé krásy (to teda zase kecám, no).

Obecně však jak na tu stoletou, tak i tu mladší nakrknutou signoru nic moc neplatí a jejich nálady jsou proměnlivé jako dolomitské počasí. Jak s nimi může někdo vydržet žít déle než čtvrthodinku?  

Sedím u známého holiče, pohledný svižný čtyřicátník. Vypráví mi mezi šmikáním a fikáním o své babičce, která slaví stojedna roků. Sto jedna? Překvapením skoro upadnu ze židle. A málem přijdu o ucho, prostě u kadeřníka a gynekologa sebou nevrtět!

Holič s nadšením líčí střípky ze stoletého žití té staré ženy. “Představ si, celý život mi sem nosí v deset hodin horké kafe s mlékem a sušenkou, “ říká. Každý den, šourá se pár kroků do holičství, postaví trochu vybryndanou culifindu svému dospělému vnukovi na stoleček u dveří, zeptá se, jak se má, a zase se vrací zpátky domů.

Každý den, od prvního dne, kdy začal pracovat...

“Ta je tak strašně moc hodná, anděl... hotový anděl “ povzdychnu si s nadšením. Ani se nehnu. Jasně, holič a gynekolog, ani o centimetr.

Holič se opravdu s gustem baví.

“Anděl? To tedy ani náhodou. Moje babička, při vší úctě k jejímu věku, je, bohužel, zlomyslná, náladová, všechny kolem uráží. Celý život. Já ani to kafe vlastně nechci, ale ona je pak opravdu velmi, velmi hnusná, když si ho nevezmu. Ale je to babička, a stáří se má holt ctít...”

Holič je asi pěkne vypečený vnouček. Takovou babičku, co mi denně nosí kafe, bych na rukou nosila. Mně kafe nenosí nikdo. Spíš tedy nosím já, ale to si nestěžuju. Jenom by mi občas bodl takový milý servis.

Je právě deset hodin. Do posledních šmiků mých vlasů cinkne zvonek otvírajících se dveří. V zrcadle vidím odraz staré paní s poloprázdným hrníčkem kávy a balíčkem sušenek. Holič odloží nůžky, obejme ženu a poděkuje za kávu. A ta andělská žena zcela neandělsky až ďábelsky spustí bandurskou. “Co to zase máš za děravé kalhoty? Jak to, že tu máš takovou zimu? To je hrozný, ty jsi celý táta. Úplně nezodpovědný. A ty tvoje děti, to je to samé. Vůbec si ničeho nevážíte. A to počasí je taky hrozný!” a za nepřetržitého lamentování hned  odchází.

Holič sice vyhrnkne do odcházejících zad pouhé: “Taky tě mám rád, babi, a díky zase za to kafe!”, ale ženu jeho myšlenkové pochody evidentě nezajímají.

Je pryč. Kafe stydne na stolečku u telefonu, a tak poňoukám holiče, aby si ho dopil. Dopije. Babička by poznala, že kafe vylil.

“To je strašná povaha, promiň,” říkám s útěchou, “ona asi i zamlada musela být taková... taková...”

“Sviňka záludná, jen to řekni,” odpoví mi holič, a dodá: “byla. A jaká!”

Přemýšlím společně s holičem, proč se většina těch pomstychtivých až zlých lidí dožívá vysokého věku, a ti opravdoví andělé nás častokrát opouštějí tak brzy. To naštvání se a vypouštění slovních jedů je možná jejich motorem, co nedovolí ani těm těžkým nemocem k nim proniknout. Kdežto klasický dobrák, duše otevřená, je pak zranitelný velmi lehce. Taková nakrknutá nepříjemnice se sice dožije stovky, ale zároveň neustále a cíleně ničí celou rodinu i blízké svými výpady a zlými náladami.

Říkám holiči, že je to nespravedlivé.

Kde jsou ty boží mlýny, které melou pomalu, ale jistě?

Holič se jen usměje. “Boží mlýny, Marto, MELOU. Vždyť ti lidé přežili své vrstevníky, často i svoje děti. Nežijí sice sami, ale díky jejich povaze od nich každý utíká. Nežijí sami, ale jsou sami. A sami se sebou, s jejich příšernou povahou, prostě nemohou vydržet..”

To je fakt. Pokud člověk sám sobě je špatným společníkem, tak to stojí za houby. A celoživotně na houby na en-tou. 

Příští den s hubou jak s pytlem na zmije  dorazí stoletá nevrlice. Dneska obzvláště jedovatá. Jenže - je mi to už nějak jedno. Chudák je ona, ne já. Trápit se sama se sebou celý život - to je skoro na odstřel.

Soucitně ji sjíždím pohledem, a čím je více hnusnější, tím mě ta její příšerná povaha dojímá. Ona má své dobrovolně vybrané doživotní vězení. Chudák, je prostě chudák.

Můj soucit zaregistrovala, a je tak nějak vyvedena z míry.A pak, s velkým úsilím a asi sebezapřením, se mě poprvé v životě zeptá: “E tu invece, come stai?”

“A mimochodem... jak se máš ty?”

(Tuhle staletou paní asi už moc nezměníme, a ani další mladší podobné nevrlice a nevrlíky -  ale my ještě máme fůru času změnit pohled na ně... co myslíte?)