Každý máme svého Krause

“Já? To rozhodně nezvládnu! “ zděsila jsem se, když mi přišlo pozvání do Show Jana Krause. Byla jsem zaskočena a překvapena zároveň. Ono se toho totiž na mě nachumelilo za posledních  pár týdnů nějak víc.  

Co za pár týdnů. 

Za pár posledních let! 

Každý z vás, blogerek a blogerů, máte svůj pádný důvod, proč píšete. Že vás to baví, že chcete sdělit někomu svoje myšlenky - někomu, kdo vás poslouchá. Že máte rádi češtinu a že chcete jednou třeba vydat i knihu. Že se chcete zviditelnit a pomůže vám to při vaši pracovní kariéře. Že chcete té vaší holce - manželce - milence - ukázat, že máte neskutečný potenciál i po intelektuální stránce. Anebo že se cítíte prostě častokrát sami, a s těmi diskutujícími je větší legrace než s nabubřelým sousedem či kolegou. Že vás vůbec někdo čte, poslouchá, a svým způsobem má i rád, i když jen virtuálně. Že jste ve společenství píšících čili blogerském. A že někam patříte.

Jsem drbna. Ale dobrosrdečná. Pro drbnu je nejhorší ocitnout se na místě, kde si nemůže popovídat a poplkat. Tedy může, ovšem nikdo jí nerozumí (já po příjezdu do italského podhůří). Začala jsem psát z nouze, hledajíc mou pavlač. Blog IDnes mi rozevřel svou náruč, a já do ní jako horská koza skočila. Psala jsem o bláznivých Italech, které tu potkávám - a až při tom psaní zjistila, že blázniví vůbec nejsou. Že mají velká srdce a radost jako malé děti. Během  blogování mi hodně z vás mi přirostlo k srdci, jako mí kamarádi z dětství. Nejenom holky blogerky a kluci blogeři, ale čtenáři. I admini blogu, kteří to nemají vůbec jednoduché a neměnila bych s nimi ani za zlaté prase. Možná za prase jo, ale jenom na jeden jediný den a za pořádnou zabijačku s tlačenkou a jitrnicemi. Blog mi přinesl hodně dobrých známých, několik velmi dobrých kamarádů, a pár srdečních přátel na celý život.

Nechci se vracet k době, kdy jsem byla těžce nemocná, ale vrátím se ještě naposledy a  krátce.  Kromě mé široké rodiny a přátel mi moc pomohla i vaše podpora. Neustálé babrání se v této minulosti je nanic, je to pryč, a kdoví, co bude zítra. Možná jsem dnes o to více citlivější na to, když si někdo ze své nemoci udělá byznys, tvrdí, čím vším prošel, ač to kolikrát tak úplně nebylo, a jak to bylo těžké. Znám lidi, kteří to měli a stále mají velmi těžké, a mohli by o tom psát, ale nepíší. Anebo píší, ale nezveličují a píší pravdu. Dělat si byznys na přehnaných až mnohdy nepravdivých zážitcích (o nemoci) se nevyplácí a vrací se to pak jako bumerang autorovi zpátky, ve špatném. Ale to je už věcí a volbou těch osob, které si o ten bumerang  zkrátka vysloveně říkají.

Já si tenkrát řekla, že se z těch velmi nepříznivých lékařských prognóz prostě nepodělám (víte, co bych tam měla raději napsat). Dodržovala jsem jenom dvě nejdůležitější věci - silné chemoterapie a veselou mysl. To první prostě musíte, a to druhé je dáno jaksi možná mou zarputilou dětinskostí asi.

Říká - li někdo: "Marto, ty jsi byla nesmírně statečná!" odpovídám - ne já, to moje rodina, a tím myslím i tu širší rodinu, ta byla statečná. Až tehdy jsem pochopila, že statečný je hlavně ten, kdo s vámi sdílí bolest a utrpení.  Tímto dělám definitivní tečku za tím, co bylo, protože nejsem žádná bolístkářka a jsem taky trochu pověrčivá. To, že to období pominulo, neznamená, že se nemůže zase kdykoliv vrátit.

Tečka. Prostě velkej puntík jako horský kravinec.

Já nejsem vůbec statečná.

Jsem totiž srab.

Pozvání do Show Jana Krause mě totiž téměř skolilo. Měla bych skákat až do stropu, je to přece čest být hostem v tomto pořadu. Toto pozvání se neodmítá. Proč já? Ztrapním se, budu blekotat. Rada kamaráda: “To je úžasný! Běž tam, běž - teda já bych nešel, ale ty běž!” mi připadala platná asi jako sáňky v létě. Nakonec jsem po několika hodinách rozhodování  pod hřejivým tlakem okolí: “To dáš, to bude fajn, on není zlý, jen škodolibý k lidem, co se vytahujou - a to TY přece nejsi” souhlasila. Jo. Jdu tam.

A skočila jsem do rozjetého vlaku, přímo japonského rychlovlaku s 600 km/hod. 

Mezitím jsem měla za sebou hektický, ale nádherný týden, který mi připravilo moje milé nakladatelství Mladá fronta. Byl to týden mediální, televize, rádio, besedy, rozhovory s novináři. Mladice by si ho švihla desetkrát za sebou, mně, staré pastě, vyždímané jak hadr, stačil jen ten jeden týden. Byl pro mě stejně náročný jako sedmidenní kurs intenzivního aerobicu. I přesto jsem byla - a stále jsem - za vše prožité velmi vděčná a opravdu šťastná.

Nejmilejší bylo povídání s laskavou Terezou Kostkovou v Českém rozhlase v Blízkých

setkáních na Dvojce. I mimo mikrofon je tato drobná štíhlounká holka neuvěřitelně empatická, milá a vtipná. Poté jsem zažila profíky v televizních nočních Událostech, komentářích. A předtím v televizním Sama doma  jsem pod dohledem jejich fajn party kuchtila naše typické horské recepty, takový dobrý šalvějový trip. Vše naživo, bez předem připravených otázek. Ještě jsem absolvovala několik rozhovorů s novináři, to bylo příjemné. Stejně jako besedy se čtenáři po České republice, kdy jsem nakonec byla u vytržení z báječného publika v pro mě dosud neznámém Jablonci. 

Pak jsem se hopem šupem vrátila do reality, k mým krabicím a zákazníkům a vůbec k činnosti pracovně- rodinné. Ale se vzpomínkami přímo adrenalinovými.

Jenomže ten pravý adrenalin mě teprve čekal!

Termín vystoupení s Janem Krausem, čili JéKá, se blížil. Pár dní předem mi volali z produkce. Byli velmi milí a uklidňovali mě. Trochu mě rozhodil mladý muž, který mi pokládal různé otázky kvůli rešerši. Kdo je mým spisovatelským vzorem (nevím)? Co čtu (nečtu, nemám čas)? Jestli budu psát román (nevím)? Co říkám na politickou situaci v ČR (nevím, jsem politický analfabet, ale jak tomu můžu rozumět, když tomu podle mého příliš nerozumí ani někteří samotní politici)?

Politika, to je moje slabé místo. Co když se obávaný JéKá zeptá na cokoliv z italské politiky? Bože, jak se jmenuje italský prezident? Mortadella? Doprčic, ne... Mattarella. Nespleť si to, Marto, Mattarella, ne mortadella.

Začala jsem si prostě vytvářet vlastní strachy. Pár dní předem jsem projížděla všechny italské premiéry a prezidenty za posledních dvacet let. Jaké tu vůbec máme politické strany? A žije ještě sexy politik, nesmrtelný Berlusconi?

A pak jsem si řekla, že je to blbost.

Stejně se mě velký obávaný JéKá bude ptát na to, co čekat nebudu. 

Den před natáčením jsem jen na otočku přiletěla do Prahy. Neptejte se mě na pocity. Vygumovala jsem v sobě a nakecala své šedé kůře mozkové, že o nic vlastně nejde. Mozkové neurony tuto lstivost prokoukly minutu před začátkem představení.

Pár hodin před akcí jsem se dávala vizuálně do kupy v La Provence (na Jiřího z Poděbrad), kam mě doporučila moje kamarádka Terezka Boehmová. Byl to skvělý nápad!

Místo zbytečného soustředění se na mortadellu či jak se ten náš prezident jmenuje, jsem raději pozorovala změnu z Marty vyšťavené na Martu šťavnatou. Sice mi to kila ani věk neubralo, ale pocit  to byl báječný.

Chtěla jsem stepovat před divadlem hodinu předem, jak to mívám ve zvyku. To jsou ty moje strachy, že někam dorazím pozdě, že mi něco ujede, že... (ale snad se mi to nikdy nestalo).

Lidé z produkce byli velmi vstřícní a i přes moje “Pojedu tramvají, mám ráda lidi, i když se tlačí!” pro mě jako pro královnu poslali auto s řidičem. Podupávala jsem raději půlhodinu předem na domluvém místě, kdyby přijelo dřív. Nepřijelo ani deset minut po domluvéném příjezdu. To už mi volali znovu z produkce s omluvou, že nesehnali auto, a posílají jiné.  To už jsem se hroutila. Přijdu pozdě a JéKá mě asi slovně ukřižuje přímo na pódiu!

Pan řidič v autě byl zkušený převážeč VIP. Dokonce ho nerozhodila ani zácpa, v které jsme uvízli. Zatímco já bledla v obličeji jako make-up obstarožní gejši, on mi vyprávěl samé milé historky o hercích, které vozí. I kdyby odříkával logaritmické tabulky, bylo mi vše jedno. Pozdě, přijedeme pozdě!

Až tak pozdě nebylo. Místo hodiny to byla půlhodinka před začátkem. Autem jsme vjeli do výtahu jako v Jamesi Bondovi a galantní řidič mi nesl tašku až ke schůdkům divadla. 

Labyrint divadelního zákulisí mě přitahoval odjakživa, ale v tu chvíli bych ho raději vyměnila za dvoumetrové palety plné těžkého zboží!

Do začátku pořadu zbývala už jenom ta půlhodina. Dva mladí muži si mě posadili do obávané či oblíbené červené pohovky a natočili se mnou krátké video. Nebo dvě?  V jednom se mě na něco ptali, a v druhém asi taky. Nevím. Něco jsem říkala, ale mozek to hned gumoval. Jak se říká, tady a teď, tak to bylo přesně ono. Víc si nepamatuju. Internet bohužel ano, tam se dá vše dohledat.

Tým Jana Krause byl profesionální, sehraný a hlavně velmi lidský. Všichni se ke mně chovali velmi příjemně. Slečna maskérka mně dodala trochu barvy na tvář, kterou jsem mezitím strachy vypotila, vyzunkla jsem kafe a přesunula jsem se blíž k pódiu, ale stále v tmavém zákulisí. 

Tam ke mně přišel pan primátor Hřib a představil se. Dalším hostem byla moje veleoblíbená herečka paní Eva Holubová. Je vtipná a milá i mimo pódium. Dokonce jsem měla klamný pocit, že snad máme podobné rysy jako velmi vzdálené příbuzné!

A potom se objevil JéKá.

Podal mi ruku, představil se, a zmizel.

A já ho viděla až na pódiu.

Mimochodem, místo na jízlivého až arogantního chlápka jsem s otevřenou pusou koukala na charismatického vtipného muže, jemuž celý jeho pracovní tým evidentně fandí.

Sedla jsem si na židličku ve tmě za jevištěm, a spolu s ostatními sledovala na obrazovce, jak se velký JéKá vítá s nadšenými diváky. Bodejť, vstupenky jsou půl roku předem vyprodány, a to diváci vůbec předem nevědí, na které hosty mají lístky koupené.

Paní Holubová v zákulisí opravdu vtipně a mile komentovala právě mluvícího JéKá. Pokračovala v tom i na pódiu, pak přišel na řadu pan primátor. Jeho vystoupení jsem nějak moc nesledovala, zapovídala jsem se v zákulisí s příjemnou a chápavou slečnou. No, protože jsem drbna, žejo.

A pak už nic nevím, nepamatuji se.

Vstupem na jeviště ze mě veškerá tréma spadla. Absolutně. Hlavou mi jenom projelo, že je to show, pro lidi, aby se bavili.

Je to Show Jana Krause, on si svůj průběh bude řídit sám. Sice jsem tam jako popletená tetka z vesnice, co zapomněla husu doma, ale mně vám bylo v té pohovce prostě moc fajn!

A bavila jsem se neskutečně. Sice mi občas odskočily šedé buňky mozkové a v nesestřihaném záběru říkám, že žijeme v nadmořské výšce 1500 metrů (i když jsem původně chtěla říci, že hora za humny má 1500 metrů, my žijeme o pár set metrů níže), pletu si Kalábrii se Sardinií, a tak, to jsou ty moje obávané popletené mortadelly, vždyť víte.

Ale ty mé několikatýdenní obavy a strach z trapnosti  byly úplně zbytečné. 

Stejně je to včerejšek, a s tím už nic nenadělám.

Jan Kraus mě překvapil tím, jaký je. Vtipný, velmi chytrý mužský, který baví lidi. Možná bývá k někomu jízlivý, ale poslouchala jsem ho potom i v jiných pořadech. V jeho Show je šoumen, baví lidi. Jinde je to chlap se zajímavými názory, a kupodivu i s pokorou k životu. 

A já - asi jsem stále v něčem srab, ale teď už o něco méně.

Někdy stačí dotknout se toho strachu, a zjistíte, že je to jinak. Že ho máte jenom vy ve vaší hlavě. Přeju vám hodně sil k překonání vašich obav a zbytečných strachů.

A taky mějte hodně radosti a veselé mysli!