Nekafrejte mi do toho

“Důležitá jsem já, pak učitelé, pak uklízečky - a nakonec vaše děti, “  prohlásila s důrazem elegantní nafučená baba. Jinak prezidentka - po česku šéfová - několika zdejších středních škol.Baba,no.  

Stála jsem opřena v tělocvičně o žebřiny, namontované ještě před druhou světovou, notně vyfluslá z celého náročného týdne. Můj první rodičák, rodičovské sdružení, italské SRPŠ na zdejším vyhlášeném gymnáziu.  Před válkou sloužilo jako výuka pro malé fašisty, na mramorové podlaze je dodnes symbol mačety a knihy s heslem “Libro e moschetto, fascista perfetto” (“Kniha a zbraň, to je perfektní fašista”.) Dnešní děti naštěstí vědí, co je fašismus i co je komunismus. Symbol na podlaze berou spíše jako něco, co bylo a nedá se odstranit. Denně po něm šlapou a je je jim ukradené, co je tam napsáno. I kdyby to bylo "Beppe (Pepek)  je korunovaný paroháč!" či cokoliv jiného. 

Stovka naparáděných rodičů seděla na židličkách, dalších sto se opíralo či porůznu věšelo na přilehlá tělocvičná nářadí. Jeden tatík objímal kozu jako by byla jeho vlastní. Na mě naštěstí zbyly žebřiny hned u východu u otevřených dveří. Zavěsila jsem se na ně jednou rukou a jednou bolavou nohou, abych odlehčila tělu - styl čuník na zabíjačce (zabíjačkoví znalci již vědí). 

Projev prezidentské mondény pokračoval. Chtěla, aby ji děti zdravily na chodbě, i když ji ještě zatím neznají. A aby zdravily každého dospělého, kterého ve škole potkají. Říkala vše s úsměvem a zároveň s generálskou kadencí, která nesnese odporu. 

Musím uznat, že místní baby po čtyřicítce jsou jako přes kopírák. Nagelované lesklé kudrnaté vlasy pod uši, zlaté náušnice, tři čtyři jemné řetízky na krku, rafinovaný nevulgární výstřih popnuté halenky, sukně ke kolenům, vše sladěné. Kabelka, žádný batůžek. A lodičky či tenisky zcela bílé či zlaté nebo stříbrné, absolutně žádné sandály. Já měla džíny, nevýstřih, náušnice z korálků, vlasy rovné jako americká dálnice, a samozřejmě sandály. A batůžek. Společenský význam akce v nedýchatelné tělocvičně jsem evidentně podcenila.

Na prezidentskou elegantní babu se mi moc koukat nechtělo. U svých dvou starších dcer jsem z různých důvodů tyto společné rodičáky vědomě prošvihávala. Předpokládala jsem, že se na hromadných školních akcích vedou zbytečné plky. Ztracený čas!

Tentokrát jsem si řekla, že půjdu do sebe a jednou přežiju tuhle sebenudnější hodinovku o ničem. Možná nás občas obohatí i to, o čem ani nepředpokládáme, že má hlavu, patu či střípek rozumné myšlenky.

Prezidentská baba si během nekonečného projevu stoupla i v těch jejích podpatcích na špičky, sepjala ruce a hlavu naklonila koketně mírně na stranu.

Vypadala úžasně. Tatík, ležící na tělocvičné koze, se ke koze více přilnul a z baby nespouštěl oči. Já si přehodila nohy a ruce na žebřinách, protože mi mezitím zbělely a odumřely a hrozil by mi pád ze zabijačkových háků. Ostatní pozorně naslouchali. Mužská část dokonce velmi pozorně.

Baba mi byla stále protivná. Ovšem nějak méně.

S těma jemně sepnutýma rukama zvyšovala s naléhavostí hlas: “Pro-sím-vás! Důvěřujte učitelům a nechtějte nás stále kontrolovat. Já vás taky nechodím kontrolovat do vašich kanceláří, jak pracujete. Věřte nám. Děláme maximum toho, co je možné. Věřte nám - a já budu věřit vám.”

Rodiče do puntíku do jednoho seděli jako pěny, naslouchali, nikdo se nerozčiloval, nikdo neprotestoval. Nikdo neharašil svazkem klíčů na protest, prostě NIC!

Nejdřív jsem babu chtěla odstřelit. Ač je velmi schopná (krásu nechme stranou), připadala mi namyšlená a mně, všemi revolucemi odkojenou - neproletářsky autoritativní.

Jenže.

Baba vlastně sdělovala jinými slovy: Nekafrejte nám do práce, a my nebudeme kafrat do té vaší. To je jedna z italských zažitých zvyklostí, které jsem zpočátku nemohla příliš skousnout. Respektování autorit. Nekafrání druhému do práce. Respektuju, nekafrám, ale to víte, pořád ve mně malý vzdor, vzdoreček vůči autoritám šťourá. 

To vzájemné nekafrání si je všudypřítomné.

Nikdy jsem zde nezažila situaci, že by pacient kafral sestřičce, nedejbože přímo lékaři do jeho práce. Že by někdo v nemocnici na první pomoci vykřikoval, že tu čeká hodiny - zatím nikdo při tom čekání nezemřel a ani se mu nepřitížilo. Zdravotní personál je tudíž vlídný k pacientům i při největším shonu, protože vědí, že jim důvěřujeme. 

Učitelskému sboru do jejich práce taktéž nikdo nekafrá. Není možné jako rodič nečekaně vlítnout ráno do školy a stěžovat si ve sborovně - na cokoliv. Kdepak. Musíte se objednat a čekat, zda vás přijmou - za pár týdnů - k nějakému jednání. Ve velmi vážných případech se samozřejmě udělá výjimka, a vše jde jako po másle, ovšem co se týče prkotin, to snad ani není k řešení. 

Nejdřív mi připadalo nesmírně pasivní a zbabělé nechat se vláčet osudem a lidmi a neozvat se, nazabrblat, nezakafrat, neprostestovat. Jak to ten národ ohnivý italský proboha může dopustit?

Může. Italové mají totiž v sobě i přes svou láskyplnou rozevlátost i zakořeněnou úctu k autoritám.

Elegantní dáma v tělocvičně pokračovala. Už jsem neměla čas ani na poslouchání ani na případné protesty. Doma mi kynula hromada těsta na  patnáct šišek kynutých knedlíků a deset litrů koprovky pro večerní sešlost českých holek. Prezidentka za mě koprovou omáčku neuvaří jako já nedokončím za ni její projev.

Zdrhla jsem ze školní sešlosti dříve, k mému vaření. Zatímco koprovka prskala ostošest, ta má druhá vzpurná část ve mně prskala taky, ale o fous méně. Přemýšlela jsem, proč se za každou cenu vzpírám autoritě, nejenom já, většina mých českých známých taktéž. Je to tím, že autorita znamená i dodržování pravidel, která jsou občas fakt pitomá. Jenže Ital neprotestuje. Přijme je za své a nenechá se rušit od svého kotlíku těstovin, které umí nejlépe na světě. O tom taky nikdo nepochybuje.

Respekt a úcta k autoritám. Na každém italském kroku. Uznávají profesi toho druhého. Nikdo, až na výjimky,se neodváží kafrat učiteli do jeho práce. Ani tesařovi, doktorovi či popeláři. Žádná profese není hodna opovržení. Žádná!

Míchala jsem koprovkou a říkala si, že má Ital halt jinou historickou minulost země než máme my tu naši, českou. Ale žádný ji nemá horší či lepší. Ital nelítal od čerta k ďáblu a posledních xx desítek let byl spíše umírněnější, v rámci možností.

K tomu, aby zase slušnost našla své místo na výsluní a nebyla chudinkou někde v koutku, stačí málo. Zatím alespoň říci dětem, aby zdravily dospělé, aby respektovaly své učitele, mít k učitelům důvěru a neshazovat je doma před dětmi.

Mnozí z vás naříkají, že chybí vzory, hrdinové, někdo, ke komu můžeme zbožně vzhlížet a citovat ho. Houby. Těch fajn lidí máme kolkolem přehršel. Každý z nás má v sobě kus něčeho, pro co si vás ostatní váží, jen to nahlas častokrát neřeknou (a to je chyba).

Tento rodičák se konal přesně před rokem. Letos z bezpečnostních důvodů proběhl jen online. Ale co doba koronavirová naštěstí vůbec nevymazala, je slušnost a respekt k práci ostatních.

Přeju vám ze srdce láskyplné babí léto - a ať ani vám nikdo do vaší práce nekafrá, ať jste uklízečkou, kuchařkou, učitelkou, zedníkem, profesionálním povalečem... či patologem....