Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Nezanášet, nezanášet, nezanášet!

„Hlavně ať tě nějak oblbne, ” přesvědčuje mě kamarádka s vykulenýma očima. Má mě oblbnout doktor. Tedy mě, starou Martu, asi už nikdo neoblbne, ale moji určitou tělesnou část ano. 

Můj prst, z něhož mi trčí přes měsíc všemi směry dráty!

Podle všech indicií se chlapci v bílém na ortopedii s anestezií moc nepářou. Pár svědků a přímých účastníků mi potvrdilo, že jim dráty, které šroubovaly jejich nalomené kosti, většinou vytáhli lékaři zaživa, bez anestezie. Řev z ordinace prý většinou ochromil narvanou čekárnu, která ztichla jako po vymření.

Většinu mých zranění jsem si přivodila stupidní nepozorností. Tohle prstové zadrátované neštěstí vzniklo mou předvánoční nekoncentrování se jen na jednu věc. Ano, vysmívaná mužská vlastnost nemožnosti soustředit se na více než dvě věci najednou je vlastně úžasnou předností.  Zlaté chlapské uvažování! Muži již vědí proč!

Manžel nesnáší, když zanáším. 

Tedy zanáším nákupově, jdu dělat „la spesa”, nákup,  ke konkurenci. Proto jsou moje nákupní nevěry pokaždé velmi tajné, po návratu domů sundávám konkurenční obaly a potraviny nacpu či přesypávám do dóz a různých prkotin z Ikey.

Můj muž, znalý všech chutí, se pak podivuje nad jiným šmakem másla („Dneska má jinou chuť!"), tvarohem („Cože, tvaroh? Tys byla zase v Lidlu?” “...„Ano, ale dávno.”... „Kdy dávno?!” ... „Ehm... dneska ráno.” ... „Grr!”), a tak dále. Málokdy zůstanou mé tajné nákupy tajnými.

Zkrátka mívám pocit, že mi od  sousedů chutná líp. A nejlépe od  sousedů v druhém údolí, za pětikilometrovým tunelem. 

Doma pak sama sebe přesvědčuju, že jsem udělala dobře, ta vůně, ta chuť, ta... pravdou je, že tajnosti sotva sotva dojím a ráda končím ve známé, chuťově bezpečné kvalitě zpátky v našem krámě. 

Ale to pokušení, to je obrovské.

Neodolala jsem mu ani před Vánoci v jakémsi velkoobchodě s prastarými jezdícími kovovými košíky, které se při odchodu zasunovaly jeden do druhého tak, že se kovový koš uvnitř nazvedl metr vysoko a spustil zase dolů. Domorodci znalí těchto fíglů mrskali do řady jako vojáci jeden koš za druhým. Za mnou fronta, takže rychle, zvednout, zajet... mezitím se zvednutá kovová krabice uvolnila a žuchla mi rovnou na prsty. Z výšky nějakých třicet centimetrů.

Vzhledem k množství zákazníků za mnou (co kdyby tam byl někdo od nás a práskl mě mému muži) jsem potlačila křik i sprostá slova, akorát jsem si bolestí prokousla rty. 

Doprčic.

Hlavně v klidu. Nákupní vozík byl zpátky na svém místě. Doklopýtala jsem do auta a odvážila se podívat na prsty. Zatím vypadaly jako opařené, rudé, snubní prstýnek začal zatékat do kůže - předvídavě jsem ho naslinila a přendala na pravý prsteníček.

Říká se, že když se žena rozvádí a nechce vyhodit snubní prstýnek, nosí ho na pravé ruce. Ovšem na pravé ruce ho prý běžně nosí manželky kolumbijské,  kubánské či peruánské.  To doma neokecám, můj blonďák má k Peruánci daleko.

V tunelu jsem řídila pravou rukou, doma jsem si na levou dala pytlík zmrazeného hrášku a obvázala starou plínkou, zatímco jsem pravou uvařila těstoviny. Ty se krájet nemusí, naštěstí.

Odpoledne v krámě jsem trpěla jako pes. Dokonce jsem si našla provizorní dlahy ze dvou pravítek za třicet centů, kterými jsem prsty zpevnila a ovázala lepicí páskou. Zalepenou hrůzu jsem schovala do rukávu a obsluhovala jen pravou a doufala, že si nikdo nevšimne. Večer po návratu domů moje nevěra praskla. Můj muž je tvrďák, nikdy by mě na první pomoc neposlal („To je zbytečný, stejně ti tam nic neudělají a pošlou tě druhý den k obvoďákovi, a za tuhle informaci ještě vysolíš navíc padesát euro!” - bohužel, často na jeho slova došlo), ale tentokrát řekl bez emocí: "To máš z toho, že jezdíš nakupovat jinam. Měla bys jet na první pomoc, máš to evidentně zlomené.”

Měl pravdu. Evidentně.

Po tříhodinovém čekání v čekárně s dalšími zlomeninami a rentgenu mě uvítal lékař se jménem Mohamed. Sympatický černovlasý mladý muž, bohužel většinou mlčící. Posunkem mi naznačil, že mám jít do vedlejší místnosti. Očekávala jsem nějakou sádru či pořádný obvaz, lepší než ta moje dvě pravítka. Lékař konečně promluvil a řekl pouze: „Anestezie.”  Vzápětí mi do prstu vrazil injekci jako pro krávu, a začal řezat. Vyjekla jsem, že to bolí. Vzal další injekci a znovu přitvrdil.

Sestra mě držela za druhou zdravou ruku a mateřsky mrkala, že to bude dobré.

Nebylo.

Sice mě nic nebolelo, ale cítila jsem, jak se mi lékař prohrabuje v kostech. Za pár minut prohlásil, že je hotovo, sestra utřela krev okolo, a já málem omdlela.

Z bříška prstu mi trčel kus drátu, taktéž i ze stran. Jako by mi z kosti vyrostl kovový kříž.

Prst mi podložili jakousi sundavací dlahou a čouhající dráty přelepili kouskem obvazu.

S upozorněním, že celý měsíc mám dávat na tuhle hrůzu pozor, a hlavně o nic nezavadit, protože by mi to pak špatně srostlo.

Dobrá rada pár dní před vánočními svátky.

Ač nepiju, po návratu domů jsem do sebe hodila půlku panáka nějaké zteplalé slivovice ještě z naší svatby před dvaceti lety. 

Měsíc jsem fungovala nefungovala. Sprchování s levou rukou vztyčenou jsem zvládla stejně jako vaření a úklid jen pravačkou, kterou jsem si dobře namohla.

Samozřejmě jsem o z prstu trčící dráty zavadila minimálně třicetkrát denně, rodina brala má bolestná sykání jako tradiční rodinný kolorit a dokonce mě kromě opatrnosti nabádala k tomu, abych dráty použila jako párátka na olivy.

Můj život se změnil z  lehkomyslného a jednoduchého žití před drátem na těžší  a komplikovanější po drátu, resp. s drátem. 

Zatímco se všichni těšili na kouzlo vánočních svátků, já se těšila na kouzlo lednové ortopedie. Den před návštěvou lékaře mě navštívila kamarádka a zděsila se mého prstu. Pak mi čtvrthodinu líčila hrůzostrašné věci z ortopedie, když její dceři vytahovali podobná kovová hovada, ovšem ze zápěstí. Zaživa, bez umrtvení.

„Musíš říct doktorovi, ať tě oblbne, ať ti dá do prstu anestezii!” varovala mě, a já kývala jako oslík. Zděšená z té hrůzy. 

Vyndávat dráty z živého masa bez umrtvení tu snad dělali v horách během první světové války, a to možná již padlým spolubojovníkům, kterým to už bylo šumafuk.

Druhý jen jsem si sebou do čekárny ortopedie prozíravě vzala italskou mluvnici, kalorické tabulky základních potravin a omylem knihu Kolapsy složitých společností. Stejně jsem byla na pokraji kolapsu já, navíc jsem doma zapomněla brýle na čtení. Donesené čtivo určené k oblbnutí a zabavení mělo původně ošidit můj panikařící mozek. Tudíž jsem číst nemohla, a tudíž jsem panikařila.  Celých pět hodin čekání. Mezitím jsem měla v hlavě nacvičenou scénku, jak přesvědčuji lékaře i sestry o nutnosti anestezie, že ji i mileráda zaplatím, bude-li potřeba.

A co když řeknou, že ne? Prokládala jsem imaginární scénky dýcháním, počítáním kachliček na zemi a usilovným myšlením na mého muže („To máš z toho, že zanášíš. Já ti to říkal.”).

Z otevřených dveří ordinace se ozvalo: „Marta Kuku kuku kuku...” Jediná Kuku jsem byla asi já. Příjmení Kučíková z místních domorodců ouředních vyslovil v posledních letech správně jen jeden, a to byla tehdy jakási paní uklízečka v kanceláři. Ukrajinská uklízečka. 

Jako Kuku jsem se vrhla do ordinace a úplně zapomněla na perfektně nacvičené scénky. Sestru jsem po pozdravu okamžitě poprosila o anestezii, ta zvedla oči k nebi a vzdychla, ať počkám na lékaře. Ten právě masakroval kohosi ve vedlejší průchozí ordinaci.

Sestřička byla naštěstí usměvavá. Chtěla jsem jí říci, co jsem prožila při ošetřování Mohamedem, ale už se mě nevyšel ani hlásek. 

Přiběhl bílý létající plášť, ortoped, mladý a veselý. To bude jiné kafe než s tím mlčenlivým řezníkem, napadlo mě. „Tady paní Kuku chce anestezii,” usmála se se sestřička na létající bílý plášť, který právě doletěl na židli proti mně.

Sympatický lékař na mě upřel obrovské hnědé kraví oči s dlouhýma řasama. To je nespravedlivé, po dlouhých řasách toužím celý život a někomu jsou jen tak mýrnyx týrnyx dané od narození, a navíc chlapovi!

Bylo to ovšem sexy.

„Tak anestezii? Dobrá,” řekl lékař a naklonil se ke mně přes stůl. Na prsou měl vizitku se svým titulem a jménem: Mohamed XXX.

Mohamed? Taky?

„Vy máte bratra?” vypadlo ze mě úplně blbě.

„Ne... proč?” 

Došlo mi, že je to blbost. Bratři se přece nemůžou jmenovat stejným křestním jménem!

Zmateně jsem si lehla na lehátko a zavřela oči. Teď přijde ten známý vpich s anestezií, který již znám od Mohameda prvního. Ucítila jsem silné bodnutí a očekávala totální umrtvení. Místo toho mě lékař poplácal po ruce a řekl: „Hotovo. Máte to venku!” a ukázal mi právě vyndané dráty.

Cože?

Bez anestezie?

„Teď mi řekněte, proč jste chtěla umrtvit?” zeptal se mě přísně.

„Protože mi to řekla ka-ma-rád-ka. Ze to strašně bolí,” šeptala jsem stydlivě. Bylo mi trapně.

„Ach... tak kamarádka... paní Kuku, a ta kamarádka byla někdy u mě?”

Vyhrkla jsem, že ne, protože jsem to fakt nevěděla. Takže asi nebyla.

A ty telecí oči zabalené v létajícím lékařském plášti na mě smyslně zamrkaly: „Vidíte. Já dělám všechno bezbolestně. A příště kamarádky neposlouchejte!” a odevlály masakrovat další zmatené pacientky do vedlejší ordinace.

Musím chodit nyní dvakrát týdne k fyzioterapeutovi. Třicet euro za hodinu sezení, během něhož mi prst různě láme a natahuje a kroutí, aby byl aspoň trochu pohyblivý. Rozcvičování a lámání bolí více než původně samotné zlomení. Fyzioterapeut je mladý třicetiletý brebentivý zručný Ital, místní rodák. Nemá kraví oči, ale za to má šikovné pevné prsty a ten můj mi dolamuje, tedy napravuje docela fest. Zlatý jemný Mohamed!

Pokud vše sečtu kolem a kolem, tak mě má nákupní nevěra vyšla dost draho. Za lékaře sto euro, za fyzioterapeuta prozatím deset sezení po třiceti eurech, to je tři sta euro. Celkem čtyři sta euro. Kvůli pár sušenkám za pět euro, koupených v jiném obchodě.

A navíc nebyly bůhvíjak chutné.

Tuším, že z toho pro mě vyplývá doživotní ponaučení: NE to omleté zatloukat, zatloukat, zatloukat, ALE nezanášet, nezanášet, nezanášet!

 

Autor: Marta Kučíková | pátek 19.2.2021 17:28 | karma článku: 43,02 | přečteno: 10879x
  • Další články autora

Marta Kučíková

Hudrám, hudráš, hudráme

„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.

3.8.2021 v 8:43 | Karma: 38,94 | Přečteno: 3412x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

My, nedokonalé

„Váš pas, madam?” zeptá se úslužně český řidič před nástupem do autobusu. Jaká přímo vtělená zdvořilost jeho řidičského ducha, takřka italská!

15.5.2021 v 9:17 | Karma: 43,85 | Přečteno: 8608x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

... je mi ho tak líto!

„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.

27.4.2021 v 12:30 | Karma: 42,89 | Přečteno: 10117x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Sníst to, na co čůrá pes

“Písíkán” říká mi devadesátiletá rázná Maria, když se jí ptám, co dnes vaří. Každodenně obědvá těstoviny a dušenou fenyklovou bulvu, kterou střídá s pečenou čekankou. Opakuje mi: “Je jaro, tak tu všichni jíme písíkán!"

29.3.2021 v 15:19 | Karma: 37,81 | Přečteno: 2637x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Zlodějiii!

“Čmajzli mi peněženku,” blekotá ovíněný chlapík. Zapomněl ji v nezamčeném autě. Taky proč by auto zamykal, tady se totiž odedávna vůbec nekradlo. Jediným vysvětlením je, že mu peněženku z auta vzala jeho exmanželka.

23.3.2021 v 18:42 | Karma: 37,81 | Přečteno: 5230x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Italsky "vodník"

“Podívej, vypadám jako vodník,” říkám lámaně italsky mému kadeřníkovi. Aby pochopil vážnost situace, že mé vlasy jsou přerostlé, zplihlé a vůbec děsné. Nevědouc, jako přeložit "vodník", jsem vyhrkla "vodní muž".

16.3.2021 v 8:53 | Karma: 38,73 | Přečteno: 2275x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Parádnice

"Necpi se, nahoře se nacpeš špaget," upozornil mě muž. Nahoře na hoře pokaždé fučí. Půjdu jako babochlap v unisexové neforemné teplé bundě a obrovských goretexech. Tuším, že nás, babochlapů, bude více. Kdepak nějaká paráda

24.1.2021 v 19:36 | Karma: 37,75 | Přečteno: 2598x | Diskuse| Ona

Marta Kučíková

Nekafrejte mi do toho

“Důležitá jsem já, pak učitelé, pak uklízečky - a nakonec vaše děti, “ prohlásila s důrazem elegantní nafučená baba. Jinak prezidentka - po česku šéfová - několika zdejších středních škol.Baba,no.

1.10.2020 v 10:56 | Karma: 39,14 | Přečteno: 3228x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)

Doplňuji: blog jsem psala v době, kdy nikdo z nás, obyvatel zde včetně starosty, jsme netušili,jaká pandemie Itálii zasáhne.Proto je vše psáno z té situace tehdy v ten určitý den, dnes je vše jinak. Ale u vás taky. Držme si palce

27.2.2020 v 7:44 | Karma: 43,93 | Přečteno: 11720x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Každý máme svého Krause

“Já? To rozhodně nezvládnu! “ zděsila jsem se, když mi přišlo pozvání do Show Jana Krause. Byla jsem zaskočena a překvapena zároveň. Ono se toho totiž na mě nachumelilo za posledních pár týdnů nějak víc.

7.5.2019 v 15:28 | Karma: 41,46 | Přečteno: 7968x | Diskuse| Kultura

Marta Kučíková

Nejlepší je to potmě

“G-g-guarda, k-k-koukej, ” ukáže mi vyděšeně na oblohu lamač zdejších ženských srdcí i přilehlých orgánů.

24.2.2019 v 18:50 | Karma: 39,94 | Přečteno: 5927x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Neobtěžujte za letu... cizí pány

„Ten chlapík má snad mrtvičku!“ řekla jsem si s hrůzou při pohledu na mírně se chvějícího staršího muže na sedačce přede mnou.

19.10.2018 v 22:50 | Karma: 37,31 | Přečteno: 3967x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Zahalit!

“Ona je odhalená,” zaslechnu za sebou nesouhlasné zamlasknutí. Prsa se mi nevalí z výstřihu ani mi nekouká zadková čárka z džín.

5.7.2018 v 14:37 | Karma: 42,80 | Přečteno: 9035x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Jak ho okouzlit, i když nemáte pětky

„Ty nemáš pětky?” zeptal se zklamaně štramák s očima zabodnutýma do mého kyprého hrudníku. Má pravice pohotově vylítla, ale naštěstí nedoletěla. Chudák štramák měl totiž zrakový handicap. Notně šilhal.

22.6.2018 v 22:08 | Karma: 42,24 | Přečteno: 9288x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Jen tak koukat si do blba, a na...

“Potřebuju aspoň na den k moři,” běduju. Nejsem náročná. Stačí mi jen jeden den, jednou za rok. Díky pracovním sobotám máme volné pouze neděle. Bývají však často deštivé. Nebo jsme nemocní. Nebo další "NEBO" ...anebo zase hory.

25.5.2018 v 13:09 | Karma: 36,92 | Přečteno: 2623x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

My, sádelňáci

“Nejsme přece ve válce, abych musela jíst margarín,” říká mi Maria. V jejím nákupním košíku vidím hotovou cholesterolovou smršť

13.4.2018 v 14:49 | Karma: 40,49 | Přečteno: 5378x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

In-se-mi-ná-tor přichází!

?“Dej si na něj bacha. Říká se o něm, že se ti podívá do očí a hned z toho otěhotníš,“ špitla polohlasem má známá o klientovi, který kráčel ke kase jako Bůh. Co jako Bůh - jako Ital.

27.3.2018 v 11:52 | Karma: 41,37 | Přečteno: 6243x | Diskuse| Ona

Marta Kučíková

Žena musí mít vůči muži jen dvě povinnosti - být milá a krásná

“Žena musí mít vůči svému muži pouze dvě povinnosti, být krásná a milá,“ řekla mi má léta šťastně vdaná moudrá přítelkyně. Smůla. Krásu už teda nedoženu ani s kudlou plastického chirurga a odpařovače špeků.

7.3.2018 v 17:22 | Karma: 38,78 | Přečteno: 6241x | Diskuse| Cestování

Marta Kučíková

Nevěrná až za HROB

“Nejdříve až za dva týdny?" rozkašlala jsem se. "Che cavolo!" Místo slušného italského "do zelí nebo do háje" jsem ve skutečnosti použila českou jadrnou nadávku s R. Ale krindypindy to fakt nebylo.

5.2.2018 v 19:29 | Karma: 41,12 | Přečteno: 6781x | Diskuse| Ona

Marta Kučíková

Relax větší než měl indickej pámbu

“Vy tam nemáte žádnou čajovnu?” zeptala se má česká intelektuální batikovaná známá.“A kde relaxujete?” zděsila se. Bez čajoven přece stojí život za pendrek! Utrousila jsem: ”No, kde - občas... v baru.”

18.1.2018 v 14:03 | Karma: 43,11 | Přečteno: 10226x | Diskuse| Cestování
  • Počet článků 91
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 8560x
Dle MUDr. Plzáka typ "hospodyně, říznuté intelektuálkou", žijící s rodinou v podhůří italských Dolomit, se srdeční slabostí pro rodnou Telč. Díky vám všem, kteří mě čtete, jsem na jaře v roce 2017 získala Blogerku roku 2016 a Blogerku desetiletí. Jsem autorkou knížek:

- Italské jednohubky (2017 - Mladá fronta)

- Italské dvojhubky (2018 - Mladá fronta)

- Po italsku do hubky (2019 - Mladá fronta)

- Z mého severoitalského deníku (2020 - Ikar).

- Italské trojhubky (2021 - Ikar)

- Italské mentolky (2023 - Ikar)

Tímto vám všem, kteří jste mě četli a čtete, opravdu ze srdce děkuji, protože vy za to můžete. GRAZIE!!!!

Mějte veselé a láskyplné dny. Vaše Marta

kontakt: marta.kucikova@gmail.com

 

 

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy