Sníst to, na co čůrá pes
A dodá: "Víš přece, co to je?” To tedy nevím. Písí-cán (čti písíkán). Kdybych to slovo rozsekla sekerkou, vyjdou mi dvě slůvka ve zdejším nářečí. Tedy něco jako místo, kam čůrají psi. Kam čůrá pes tuším, ač pejska nemáme. Na kola aut, na zdi domů, na patníky u cesty.
Že by Maria chroupala patník se mi jeví jako zhovadilost. Jsem v překladatelských koncích a Marii říkám, že skutečně netuším, o co jde. Kouká na mě jako na boží zjevení, lépe řečeno na úplně tupé trdlo. Písíkán znají přece všichni na světě. Pak připustí, že možná úplně všichni ne.
“V tvé zemi bývá velká zima?” ptá se. Říkám, že u nás v zimě zima bývá. Leckdy i mínus patnáct, dvacet. V naší hroudě rodné se tudíž písíkán vyskytovat nemůže. Bodejť. Tady v italských končinách je zima mírná, a jakmile skočí teploměr pár stupínků pod nulu, všichni hovoří o příšerných mrazech. Zahrady zdejších vznosných vil většinou kromě podivných keřů zdobí i palmy, sto i více leté. Přesto tyto úžasné stromy přežijí bez úhony každou, dle domorodců “tentokráte velmi krutou” zimu. Představa ročního zimního období v jiných krajích než italských, zejména směrem severním k pólu, bývá proto mnohdy zkreslená.
Říkám, že jsem v dětství párkrát zažila i mínus dvacet. Tedy během zimních mrazů, ne v létě. Maria hrůzou vydechne. Mínus dvacet. Potom na mě mrkne a ukáže rukama čepici - jako ušanku - a naznačí rukou, jako by do sebe kopla panáka. Řekne: “Takže proto pijete pořád vodku?” U některých domorodců jsem rezignovala na jejich zeměpisnou neznalost. Nejsem taky žádná světoborkyně a ve slepé mapě bych určila dobře možná jen dvě třetiny států. Evropských. “My nejsme Rusko... my jsme Československo, dnes jen Česká republika - a máme hranice s Německem.“ Myslím, že jsem Marii velmi dobře vysvětlila zeměpisné položení mé vlasti. Plus mínus nějaký kilometr. Snad tedy pochopila, když jí říkám, že opravdu nejsme Ruskem, které zde jinak mají v lásce. Neboť ruská země je velká a Itálie také. To, že její sousedka kdysi koupila u starého pražského mostu matrjošky a ušanku pro vnuka, neznamená, že byla v ruské zemi.
Nevadí. Pravda je, že tu znám pár fajn Rusek a máme spolu dobré vztahy. Stejně jako s holkama indickýma, italskýma či slovenskýma. S těmi posledními najviac. Maria je taková prťavá čilá ženská. Kupodivu na rozdíl od jiných mi neříká “Marta” ale “signora” paní. Je v tom jakási úcta. Teda toto si bláhově myslím (i když zcela prozaicky pravda může být i taková, že si mé jméno prostě nepamatuje, no... úcta sem, úcta tam).
“Písíkán je velmi zdravý, “ poučuje mě Maria. Hm, tak ten patník to asi nebude. To mi spadl kámen ze srdce. Olizovat patnik tedy nemusím. Ptám se jí znovu, znamená-li písíkán místo, na které čůrají psi. Směje se, ale říká, ano, ano, to je ono. Trochu se mi stáhne žaludek. Nejsem žádná jídelní frfňa, co ohrne nos nad specialitami. Asi bych nikdy nepila cibetkové kafe (které prošlo předtím trávicím traktem ovíječe skrvnitého - naštěstí do italských končin tato móda nepronikla a ani snad nepronikne). Ovšem na mou černou listinu “vživotěnikdynepozřu” kromě cibetkového kafe přibyde určitě něco počůraného psem. Asi se tu zbláznili.
K mé hrůze Maria slibuje, že mi ten písíkán donese k ochutnání. Naštěstí mohu vzít tu počůranou věc gumovými rukavicemi, které pořád mívám na rukou... a koš na odpadky mám taky hned za sebou. Ač vrtím odmítavě hlavou, že nemusí, bere můj nesouhlas jako zdvořilostní stud cizinky. Která jinak chce, leč jí je to trapné vybafnout to hned na první dobrou. “Já vám ho donesu, signora,” říká mi a vidím ji z otevřených dveří krámu, jak vyběhne do protějšího travnatého kopce se zalesněným vrškem. Ne, nespletla jsem se, opravdu vyběhne. Mým životabudičem bývají právě tito nezdolní a čiperní osmdesátníci a výše. Vidím, že se v kopci nepohybuje sama, poznávám i pár dalších, stejně starých - mladých jejích vrstevníků. A cosi vyrýpávají v zemi a plní své tašky. Igelitové samozřejmě, které se dají potom vyklepat a použít na milion dalších činností.
Hm, tak takový písíkán u nás asi neroste. Že bych někdy na jaře lítala po louce a lopatkou cosi vyrýpávala ze země, to si opravdu nepamatuju. Co na jaře, nikdy! Naštěstí na mě Maria pravděpodobně zapomněla. Během dopoledne nedorazila. S odpoledním otevřením krámu ovšem ano. S nacpanou igelitkou a dvěma malými aluminiovými mističkami. “Nejdřív ochutnejte,” vybídne mě a odkryje papírový vršek z jedné jednorázové malé krabičky. Tmavě zelené, na droboučké kostičky nakrájené a podušené cosi... jako špenát? Tohle pes určitě nepotřísnil, tuším. Je to teplé a výborné. Chválím, a ona mě vyzve, abych ochutnala i z mističky druhé, ale mám zavřít oči. Dává mi do pusy na vidličku jakýsi salát. Cítím jemnou hořkost, olivový olej, balsamikový ocet, trochu pepře, soli, to je rukola? Chutná to jako má oblíbená rukola, která mi vždy spolehlivě zažene únavu, a navíc čistí játra a snižuje cukr v těle, kromě další desítek velkých plusů.
Otevřu oči. Koukám na misku, která je plná malých zelených jarních listů - z pampelišky. Maria mi podává tašku nacpanou malými trsy pampeliškových listů, i s kořenem, a říká, jak si je mám upravit. Za tepla stejně jako špenát, nakrájet, podusit, okořenit... anebo za studena jako salát, nasekat nejmenší lístečky. Nejsou tak hořké a mají v sobě sílu jara. Olej, ocet, sůl, vše, co běžně používám. To, na co čůrají psi. Prostě pampeliška! “Ale tyhle květiny my známe, rostou taky u nás,” říkám Marii zároveň s velkým poděkováním. Taky jí šoupnu za snahu sedmičku červeného. Neodmítne, je ráda.
Vzpomenu si bleskurychle na věčně tekutý, ale dobrý pampeliškový med, kterým nás léta zásobovala paní tchýně, a popisuju Marii recept. Nevěřícně mě poslouchá a kroutí hlavou. Pampeliškový med tu zřejmě žádná italská baba kořenářka prozatím neobjevila. Nu což, ona mě obohatila o salát z písíkánu, já ji o med do čaje. Venku ji slyším, jak se baví s jinou, stejně mlado-starou Italkou. Klepna Maria zrovna říká, jak myslela, že neznám tuhle žlutou rostlinu... a jak jsem ji překvapila. Hrdostí se trochu dmu, neboť očekávám, že bude recept na pampeliškový med šířit dále, a poopraví věhlas české země, který má spojený jen s ušankou a matrjoškou.
Želbohu o medu nepadlo ani slovo. Slyším pouze její udivené: “Jsem překvapená, že ten náš písíkán může růst i tam, kde jsou kruté zimy... představ si, že ho znají i u nich...” a kývne hlavou směrem ke mně dovnitř krámu: “...na Sibiři...”
Marta Kučíková
Hudrám, hudráš, hudráme
„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.
Marta Kučíková
My, nedokonalé
„Váš pas, madam?” zeptá se úslužně český řidič před nástupem do autobusu. Jaká přímo vtělená zdvořilost jeho řidičského ducha, takřka italská!
Marta Kučíková
... je mi ho tak líto!
„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.
Marta Kučíková
Zlodějiii!
“Čmajzli mi peněženku,” blekotá ovíněný chlapík. Zapomněl ji v nezamčeném autě. Taky proč by auto zamykal, tady se totiž odedávna vůbec nekradlo. Jediným vysvětlením je, že mu peněženku z auta vzala jeho exmanželka.
Marta Kučíková
Italsky "vodník"
“Podívej, vypadám jako vodník,” říkám lámaně italsky mému kadeřníkovi. Aby pochopil vážnost situace, že mé vlasy jsou přerostlé, zplihlé a vůbec děsné. Nevědouc, jako přeložit "vodník", jsem vyhrkla "vodní muž".
Marta Kučíková
Nezanášet, nezanášet, nezanášet!
„Hlavně ať tě nějak oblbne, ” přesvědčuje mě kamarádka s vykulenýma očima. Má mě oblbnout doktor. Tedy mě, starou Martu, asi už nikdo neoblbne, ale moji určitou tělesnou část ano.
Marta Kučíková
Parádnice
"Necpi se, nahoře se nacpeš špaget," upozornil mě muž. Nahoře na hoře pokaždé fučí. Půjdu jako babochlap v unisexové neforemné teplé bundě a obrovských goretexech. Tuším, že nás, babochlapů, bude více. Kdepak nějaká paráda
Marta Kučíková
Nekafrejte mi do toho
“Důležitá jsem já, pak učitelé, pak uklízečky - a nakonec vaše děti, “ prohlásila s důrazem elegantní nafučená baba. Jinak prezidentka - po česku šéfová - několika zdejších středních škol.Baba,no.
Marta Kučíková
Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)
Doplňuji: blog jsem psala v době, kdy nikdo z nás, obyvatel zde včetně starosty, jsme netušili,jaká pandemie Itálii zasáhne.Proto je vše psáno z té situace tehdy v ten určitý den, dnes je vše jinak. Ale u vás taky. Držme si palce
Marta Kučíková
Každý máme svého Krause
“Já? To rozhodně nezvládnu! “ zděsila jsem se, když mi přišlo pozvání do Show Jana Krause. Byla jsem zaskočena a překvapena zároveň. Ono se toho totiž na mě nachumelilo za posledních pár týdnů nějak víc.
Marta Kučíková
Nejlepší je to potmě
“G-g-guarda, k-k-koukej, ” ukáže mi vyděšeně na oblohu lamač zdejších ženských srdcí i přilehlých orgánů.
Marta Kučíková
Neobtěžujte za letu... cizí pány
„Ten chlapík má snad mrtvičku!“ řekla jsem si s hrůzou při pohledu na mírně se chvějícího staršího muže na sedačce přede mnou.
Marta Kučíková
Zahalit!
“Ona je odhalená,” zaslechnu za sebou nesouhlasné zamlasknutí. Prsa se mi nevalí z výstřihu ani mi nekouká zadková čárka z džín.
Marta Kučíková
Jak ho okouzlit, i když nemáte pětky
„Ty nemáš pětky?” zeptal se zklamaně štramák s očima zabodnutýma do mého kyprého hrudníku. Má pravice pohotově vylítla, ale naštěstí nedoletěla. Chudák štramák měl totiž zrakový handicap. Notně šilhal.
Marta Kučíková
Jen tak koukat si do blba, a na...
“Potřebuju aspoň na den k moři,” běduju. Nejsem náročná. Stačí mi jen jeden den, jednou za rok. Díky pracovním sobotám máme volné pouze neděle. Bývají však často deštivé. Nebo jsme nemocní. Nebo další "NEBO" ...anebo zase hory.
Marta Kučíková
My, sádelňáci
“Nejsme přece ve válce, abych musela jíst margarín,” říká mi Maria. V jejím nákupním košíku vidím hotovou cholesterolovou smršť
Marta Kučíková
In-se-mi-ná-tor přichází!
?“Dej si na něj bacha. Říká se o něm, že se ti podívá do očí a hned z toho otěhotníš,“ špitla polohlasem má známá o klientovi, který kráčel ke kase jako Bůh. Co jako Bůh - jako Ital.
Marta Kučíková
Žena musí mít vůči muži jen dvě povinnosti - být milá a krásná
“Žena musí mít vůči svému muži pouze dvě povinnosti, být krásná a milá,“ řekla mi má léta šťastně vdaná moudrá přítelkyně. Smůla. Krásu už teda nedoženu ani s kudlou plastického chirurga a odpařovače špeků.
Marta Kučíková
Nevěrná až za HROB
“Nejdříve až za dva týdny?" rozkašlala jsem se. "Che cavolo!" Místo slušného italského "do zelí nebo do háje" jsem ve skutečnosti použila českou jadrnou nadávku s R. Ale krindypindy to fakt nebylo.
Marta Kučíková
Relax větší než měl indickej pámbu
“Vy tam nemáte žádnou čajovnu?” zeptala se má česká intelektuální batikovaná známá.“A kde relaxujete?” zděsila se. Bez čajoven přece stojí život za pendrek! Utrousila jsem: ”No, kde - občas... v baru.”
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 91
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 8560x
- Italské jednohubky (2017 - Mladá fronta)
- Italské dvojhubky (2018 - Mladá fronta)
- Po italsku do hubky (2019 - Mladá fronta)
- Z mého severoitalského deníku (2020 - Ikar).
- Italské trojhubky (2021 - Ikar)
- Italské mentolky (2023 - Ikar)
Tímto vám všem, kteří jste mě četli a čtete, opravdu ze srdce děkuji, protože vy za to můžete. GRAZIE!!!!
Mějte veselé a láskyplné dny. Vaše Marta
kontakt: marta.kucikova@gmail.com