Jak si zaručeně prodloužit život (po italsku)
Vybízí k ní veselý plakát na dveřích ordinace našeho doktora. V místních čekárnách je nezdvořilé číst si ve svém mobilu (natož v cizím:-). Buď konverzujete (nikdy ne o nemocech), anebo koukáte do blba na plakát s roztomilými postavičkami pro jury a děvčice od sedmdesátky výše. Znám ta slova zpaměti.
Sdělení je prosté, žádná kapsytrhající reklama: “Než nám řeknete své obtíže a než vám předepíšeme léky - doporučujeme pravidelné procházky! Krátké, dlouhé, jak vám to půjde, vydržte tři měsíce. Jestli i poté vaše obtíže neustanou, pak je teprve ten správný čas přijít sem k nám, do ordinace. Chůze může nahradit mnoho léků, ale žádný lék na světě nemůže nahradit chůzi!"
A místní důchodci skutečně chodí. Poctivě, každý den.
Mário, stařík barvy stabilně mrtvolné, moc nemluví, spíše sípá. Vždy držím tajně ruku na mobilu, že vytočím záchranku - a že nejdéle za minutu už bude sípat na onom světe. Jeho stav je posledních dvacet let stejný. Každodenní hodinovou procházku končí většinou u nás, v obchodě. Kupuje nejdražší čokoládové pralinky. “Pro děti?” ptám se pokaždé skomírajícího Mária. Taková naše hra. Těší se na to. Vždy ho tím dotazem mírně vytočím.
“Běž do pr----, krásko, pro mě! Chci si taky něco dopřát!” sípavě zabručí stařík a nechá mi cent, dva, od cesty. Další dny se zase štrachá svou trasou. V jedné ruce hůl, v druhé deštník. Žádný ubohý nepotřebný paňáca, ale skvělý starší chlapák, který své žití ještě rozhodně nechce zabalit.
Často se v obchodě srazí v s párkem mých děvčat. Nejsem členkou lesbického sdružení za pokrokovější Itálii, to opravdu ne. Mým děvčatům je devadesát. Každé devadesát. Obě vdovy. Ta zdatnější jde vytáhnout z domu svou méně zdatnou a velmi nemocnou souputnici. I přes ohromné bolesti nohou, točení hlavy a třesu rukou je pro ni padesátimetrová procházka stejně náročná, jako pro zdravého deset kiláků ostrou chůzí. Běžím jim v ústrety před obchod. Takhle nadšeně bych snad nevítala ani Berlusconiho s návrhem nižších daní.
“Ciao, děvčata, jak se máte?”
objímám je a líbám na tváře. Vracejí mi objetí a nazývají mě andělem a sluncem, zářícím nad obchodem. Jejich laskavost je teplou ochrannou náručí na všechny splíny… Šourají se stylem “obujte si bačkory, prohlídka hradu začíná”, pomalu, pomaloučku, ale jdou. Nikdo z těchto lidí nenaříká, že má bolesti. Jen konstatují a většinou dodají: “To víš, Marto, každý neseme svůj kříž. Ale je třeba šířit radost, ne bolest!”
Věku blíž k důchodu než k bujaré pubertě následuji zdejší domorodce. K šlapání hledám různé příležitosti, stačí jen dva kilometry denně. Nohy často bolívají a odporují. Dnes, holka, ne. Poté si vzpomenu na milované klienty. Hluboce se před nimi skláním a stále si říkám svou mantru “Musíš šlapat denně, denně!”
Téměř vždy se mi zadaří, až na občasné výjimky. Čas si nacházím až na sklonku dne. Místo autem jdu z práce domů pěšky. Dva večerní kilometry, míjím bar vedle našeho obchodu, kousek dál osvětlené hřiště s chumlem mladých fotbalistů, trénují za deště i sněžení, jako všude ve světě. Do hvizdu fotbalové píšťalky vyzvánějí zvony z protějšího kostela Ave Maria. Šlapu s očima i ušima otevřenýma, bez ucpaného zvukovodu peckou z empétrojky. S hvězdami nad hlavou, fotbalovými hvizdy a zvoněním zvonů dýchám silný voňavý vzduch z okolních zelených kopců a šlapu. Je to jenom MOJE cesta. Krásná a moje.
Jsem teď Marta chřipková, není to na umření, možná by mi taková lehká procházka dnes pomohla. Večer zavíráme obchod, a já si říkám: “Nebuď líná.! Běž!! Každý chodí!!! Každý to dělá!!! Každý…”.
Slovo "KAŽDÝ" nemotivuje. Naopak naštve, a just nepůjdete.
Zavírám s manželem obchod a naposledy se zkouším přemluvit “Tak běž. Je to pro tvé zdraví.” Ale ta malá Martička, to mé druhé já uvnitř, se umíněně brání: “Nee. A just ne!”
V tom okamžiku slyším vedle obchodu ohlušující rány jako ze samopalu. Říkám manželovi “Šmarja, zas nějaký blbeček zkouší petardy!”
Nejvyšší čas jít domů. Ne pěšky, ale autem.
Druhý den ráno přijde na kasu novinář z oblastních novin a tahá ze mě bližší informace o včerejším večeru. Koukám na něj jako husa do flašky a pranic nechápu. Pak juknu ven.
Mezi naším obchodem a vedlejším barem běhá osm načančaných policajtů v parádních uniformách, krasavci jak z italských telenovel. Co se to děje? Spíše co se to stalo? Kdy a co?
Za chvíli vím všechno. Včera večer šel jeden místní čyřicátník vedle do baru a rozflákal tam pár skleniček. Barman ho slušně vyrazil. Vyhozený cholerický pošuk vytáhl ze svého auta, které parkovalo mezi naším obchodem a barem, SAMOPAL. Začal bezhlavě střílet do velkých popelnic před barem, aby všem ukázal, jaký je frajer. Bez ohledu na to, jestli jde někdo okolo. Běloch, zdejší domorodec z kultivovaného severu, žádný muslim ani Rom ani černoch ani bezdomovec. Při zatýkání našli u něj doma kromě bohatého arzenálu funkčních zbraní i třicet kilo hašiše.
Událost, která se tu nikdy předtím nestala a asi už nikdy nestane. Provětrá na nějaký čas toto pro někoho leckdy nudné, místy až zakonzervovaně zaprděné místo k žití. Jenže čisté, krásné, s vysokými kopci vůkol, kde lidé denodenné chodí pro zdraví.
Víte, já si tu vzdorující malou Martičku musím v sobě více pěstovat. Kdybych ji tenkrát umlčela a šlapala domů pěšky kolem baru, tak už zvony ani hvizd fotbalové píšťalky nikdy neuslyším. Patrně bych se stala hustým sítkem na devadesát kilo čaje.
A mám chuť pod motivační plakát v čekárně dopsat, že nejenom chůze prodlouží váš věk.
Chraňte si to malé dítě, které máme každý v sobě, a které zrovna nyní říká: “Hele, Vašíku, Honzíku, Jiříku, kašli dneska na běh či chůzi, a běž radši na pivo. Koukej Hani, Dáši, Maruško, dneska to zabal, sedni si - anebo běž na to pivo taky. Chodit a běhat můžete i zítra!”
Možná to dnešní pivo někomu z vás paradoxně zachrání život... kdoví? (v každém případě další možná výmluva pro pozdní návrat domů)
Přeju vám všem dobré šlapání... a nezapomeňte si občas odfrknout!
Marta Kučíková
Hudrám, hudráš, hudráme
„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.
Marta Kučíková
My, nedokonalé
„Váš pas, madam?” zeptá se úslužně český řidič před nástupem do autobusu. Jaká přímo vtělená zdvořilost jeho řidičského ducha, takřka italská!
Marta Kučíková
... je mi ho tak líto!
„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.
Marta Kučíková
Sníst to, na co čůrá pes
“Písíkán” říká mi devadesátiletá rázná Maria, když se jí ptám, co dnes vaří. Každodenně obědvá těstoviny a dušenou fenyklovou bulvu, kterou střídá s pečenou čekankou. Opakuje mi: “Je jaro, tak tu všichni jíme písíkán!"
Marta Kučíková
Zlodějiii!
“Čmajzli mi peněženku,” blekotá ovíněný chlapík. Zapomněl ji v nezamčeném autě. Taky proč by auto zamykal, tady se totiž odedávna vůbec nekradlo. Jediným vysvětlením je, že mu peněženku z auta vzala jeho exmanželka.
Marta Kučíková
Italsky "vodník"
“Podívej, vypadám jako vodník,” říkám lámaně italsky mému kadeřníkovi. Aby pochopil vážnost situace, že mé vlasy jsou přerostlé, zplihlé a vůbec děsné. Nevědouc, jako přeložit "vodník", jsem vyhrkla "vodní muž".
Marta Kučíková
Nezanášet, nezanášet, nezanášet!
„Hlavně ať tě nějak oblbne, ” přesvědčuje mě kamarádka s vykulenýma očima. Má mě oblbnout doktor. Tedy mě, starou Martu, asi už nikdo neoblbne, ale moji určitou tělesnou část ano.
Marta Kučíková
Parádnice
"Necpi se, nahoře se nacpeš špaget," upozornil mě muž. Nahoře na hoře pokaždé fučí. Půjdu jako babochlap v unisexové neforemné teplé bundě a obrovských goretexech. Tuším, že nás, babochlapů, bude více. Kdepak nějaká paráda
Marta Kučíková
Nekafrejte mi do toho
“Důležitá jsem já, pak učitelé, pak uklízečky - a nakonec vaše děti, “ prohlásila s důrazem elegantní nafučená baba. Jinak prezidentka - po česku šéfová - několika zdejších středních škol.Baba,no.
Marta Kučíková
Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)
Doplňuji: blog jsem psala v době, kdy nikdo z nás, obyvatel zde včetně starosty, jsme netušili,jaká pandemie Itálii zasáhne.Proto je vše psáno z té situace tehdy v ten určitý den, dnes je vše jinak. Ale u vás taky. Držme si palce
Marta Kučíková
Každý máme svého Krause
“Já? To rozhodně nezvládnu! “ zděsila jsem se, když mi přišlo pozvání do Show Jana Krause. Byla jsem zaskočena a překvapena zároveň. Ono se toho totiž na mě nachumelilo za posledních pár týdnů nějak víc.
Marta Kučíková
Nejlepší je to potmě
“G-g-guarda, k-k-koukej, ” ukáže mi vyděšeně na oblohu lamač zdejších ženských srdcí i přilehlých orgánů.
Marta Kučíková
Neobtěžujte za letu... cizí pány
„Ten chlapík má snad mrtvičku!“ řekla jsem si s hrůzou při pohledu na mírně se chvějícího staršího muže na sedačce přede mnou.
Marta Kučíková
Zahalit!
“Ona je odhalená,” zaslechnu za sebou nesouhlasné zamlasknutí. Prsa se mi nevalí z výstřihu ani mi nekouká zadková čárka z džín.
Marta Kučíková
Jak ho okouzlit, i když nemáte pětky
„Ty nemáš pětky?” zeptal se zklamaně štramák s očima zabodnutýma do mého kyprého hrudníku. Má pravice pohotově vylítla, ale naštěstí nedoletěla. Chudák štramák měl totiž zrakový handicap. Notně šilhal.
Marta Kučíková
Jen tak koukat si do blba, a na...
“Potřebuju aspoň na den k moři,” běduju. Nejsem náročná. Stačí mi jen jeden den, jednou za rok. Díky pracovním sobotám máme volné pouze neděle. Bývají však často deštivé. Nebo jsme nemocní. Nebo další "NEBO" ...anebo zase hory.
Marta Kučíková
My, sádelňáci
“Nejsme přece ve válce, abych musela jíst margarín,” říká mi Maria. V jejím nákupním košíku vidím hotovou cholesterolovou smršť
Marta Kučíková
In-se-mi-ná-tor přichází!
?“Dej si na něj bacha. Říká se o něm, že se ti podívá do očí a hned z toho otěhotníš,“ špitla polohlasem má známá o klientovi, který kráčel ke kase jako Bůh. Co jako Bůh - jako Ital.
Marta Kučíková
Žena musí mít vůči muži jen dvě povinnosti - být milá a krásná
“Žena musí mít vůči svému muži pouze dvě povinnosti, být krásná a milá,“ řekla mi má léta šťastně vdaná moudrá přítelkyně. Smůla. Krásu už teda nedoženu ani s kudlou plastického chirurga a odpařovače špeků.
Marta Kučíková
Nevěrná až za HROB
“Nejdříve až za dva týdny?" rozkašlala jsem se. "Che cavolo!" Místo slušného italského "do zelí nebo do háje" jsem ve skutečnosti použila českou jadrnou nadávku s R. Ale krindypindy to fakt nebylo.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 91
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 8560x
- Italské jednohubky (2017 - Mladá fronta)
- Italské dvojhubky (2018 - Mladá fronta)
- Po italsku do hubky (2019 - Mladá fronta)
- Z mého severoitalského deníku (2020 - Ikar).
- Italské trojhubky (2021 - Ikar)
- Italské mentolky (2023 - Ikar)
Tímto vám všem, kteří jste mě četli a čtete, opravdu ze srdce děkuji, protože vy za to můžete. GRAZIE!!!!
Mějte veselé a láskyplné dny. Vaše Marta
kontakt: marta.kucikova@gmail.com