Baba opět v bryndě
V práci přemýšlím, že si vyrobím masku i pro sebe. Jak asi Piču vypadá... Bleskové, vesměs kosočtvercové nápady zavrhuju, musím pracovat. Rychle a přesně. V mezičase, kdy není na kase klient, prolítnu obchodem a zkontroluju levou stranu, zda pytlíky sušenek nejsou příliš zastrčené (typická italské snídaně, nejlepší jsou cereální, dva kousky rozlámete do ranního kafe či mléka)... a zároveň pravou stranu, zda netrčí kafe (nejchutnější je zlatá Lavazza Oro, vrchol voňavých černých asfaltů).
Zastrčené vystrčit, a vystrčené srovnat. “Martaa!” volá klient od kasy, v hlavě mi prolítává nápad na vyrobení Piču, ale není na to čas.
Tlačí mě popruh od kabelky, kterou mám přivařenou celý den k tělu (doklady, peněženka, kartáč na vlasy, náhradní tlusté ponožky, čepice, zapomenuté vánoční pohledy, parfém, mobil, klíče - dva totožné paklíky pro jistotu, a chumel zmačkaných poznámek, co mám udělat - pokaždé na ně zapomenu, a tak se mi úkoly časem záhadně nakumulují). Kabelka je těžká, to jsou asi ty papírky.
Sundavám ji z ramene. Vmžiku vylítne masivní kovový šlaufek z konce provázku od kapuce, a šlehne mě do oka krásnou raketovou parabolou. Šleh katův.
Náhle v obchodě nějak více svítíme. Nesvítíme, jen se mi zjančilo oko.
Druhý den ráno mi oko chladí stálá teplota v obchodě, kolem dvou stupňů, a žádný termostat. Jindy klepu kosu, dnes je mi oko vděčné za ševelivý chlad, ovšem dočasně. Po příchodu domů do tepla natéká a zkrvaví.
Teď mi pomůže jen doktor. Na oční pohotovost do dalšího městečka (přes pětikilometrový tunel) řídím auto s okem napůl přivřeným, osmkrát přehlídnu vjezd k nemocnici. Nebyl to dobrý nápad jet sama...
Doktor mi mačká oko ze všech stran, nechápu, jak se mi dostal i do hlavy zvnitřku. Nezabiju ho, sestřička mi oko umrtvila, takže nic necítím, skoro nevidím. Mám dvanáctipivově rozmazáno. Fuj.
Oko mi zafačují na tři dny s důrazným varováním, že v žádném případě nesmím řídit auto. Kde teď seženu řidiče? Manžel v práci sám, kamarádky kdovíkde, a auto tu nechat nemůžu. Říkám, že rozumím. Jsou to italští žabaři. S jedním okem odřídím lehce. Mám bystré oko druhé a jako všechny české ženy talent osmirukých indických bohyň!
Při placení v nemocničním automatu si připadám jako negramotná, dyslektik, dysgrafik a dyspraktik. Teorii, jak na to, mám v malíčku, ale prakticky vše teď stojí za hovno.
Mačkám čudlík pro informace, nefunguje. Chytají mě křeče do nohou. Kroutím nohama jako při silné inkontinenci, nožní křeče mě občas chytají - chce to rychle rozcvičit. Prosím o pomoc jediného kolemjdoucího, zamračeného saniťáka. Vidět zoufale zkroucenou jednookou babu, sklánějící se nad platebním nemocničním automatem, i mrzout by ustrnul. “Musíte zmáčknout tlačítko,” radí mi laskavě. Ukazuji, jak mačkám. Chytne mi opatrně prst a posune o dva milimetry - na tlačítko. Mačkala jsem prázdné místo. Sám vykoná všech sedmnáct jednoduchých úkonů k zaplacení, a s přáním brzkého uzdravení odchází (vidím ho pak v baru, jak si dává dvojité kafe, asi proč...)
Tuším zradu. Jestliže jsem přehlídla čudlík, domů nedojedu. Jenže není zbytí, navíc je mlha, tma a dopravní zácpy. Jo, a taky průjezd pětikilometrovým tunelem.
Kdysi jsem zvládla jet autem na hory při zákazu vycházení, i s dětmi a následným zapadnutím a klouzáním dolů. http://kucikova.blog.idnes.cz/c/392187/Baba-v-brynde.html
Teď jedu sama a sníh není. Prostě paráda, co si mohu více přát?
Paráda leda v uvozovkách. Hlavu mám položenou na volantu a vlevopravo jí kroutím sem a tam. Zalepením jednoho oka jsem ztratila prostorové vnímání, a okolí vidím jako plochý film.
Neodhadnu vzdálenost, jedu proto pomalu s blikačkami. Potupně mě předjíždějí vesnická vozítka, kterými devadesátiletí důchodci vozí na korbičkách kromě nákupů a starých pneumatik i nalezené dřevěné bedny na zátop.
Vjíždím do tunelu. Držím se zuby nehty bílé lajny vlevo. Kecy o světle na konci tunelu a nekonečné cestě, tak takové kecy a myšlenky jsou teď spíše velmi patřičné. Tunel nekončí. A nekončí. Možná jsem už v jiné dimenzi. Světlo je moje spása. Stahuji okýnko a dýchám čerstvý výfukový smrad, abych se uklidnila.
Ven vyjíždím za stálého troubení za mnou jedoucího černého bouráku. Bourák je asi nervózní, který vůl či kráva jede špacírem tunelem, když ON spěchá domů k talíři horkých těstovin. Každodenní HORKÉ těstoviny jsou vrcholem životní důležitosti.
Bourák mě předjíždí a z jeho staženého okýnka slyším “Ceca, ceca!”. Čti “čeka”, čili Češka. Je to od něj milé, asi člen nějakého svazu česko-italského přátelství. Usmívám se a rozsvěcuji světlo uvnitř auta, aby mě viděl... třeba se známe. Mám zalepené levé oko, vlastně skoro půlku tváře, a druhou půlku ten bourák zatím nevidí.
“Ceca!!!” slyším znovu. Neúpí už hanlivě, ale zděšeně. Předjede a mizí. Bourák měl odhad. "Čeka" znamená nejen Češka, ale i "slepá" (cieca). Dnes večer bude bourákovi stav jeho těstovin pravděpodobně úplně jedno.
Na blížící se karneval půjdu za piráta.
Ovšem pokud mi ten flastr sundají dřív, tak spíše za jednoho z Pokemonů. Tipněte si, za koho...
Marta Kučíková
Hudrám, hudráš, hudráme
„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.
Marta Kučíková
My, nedokonalé
„Váš pas, madam?” zeptá se úslužně český řidič před nástupem do autobusu. Jaká přímo vtělená zdvořilost jeho řidičského ducha, takřka italská!
Marta Kučíková
... je mi ho tak líto!
„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.
Marta Kučíková
Sníst to, na co čůrá pes
“Písíkán” říká mi devadesátiletá rázná Maria, když se jí ptám, co dnes vaří. Každodenně obědvá těstoviny a dušenou fenyklovou bulvu, kterou střídá s pečenou čekankou. Opakuje mi: “Je jaro, tak tu všichni jíme písíkán!"
Marta Kučíková
Zlodějiii!
“Čmajzli mi peněženku,” blekotá ovíněný chlapík. Zapomněl ji v nezamčeném autě. Taky proč by auto zamykal, tady se totiž odedávna vůbec nekradlo. Jediným vysvětlením je, že mu peněženku z auta vzala jeho exmanželka.
Marta Kučíková
Italsky "vodník"
“Podívej, vypadám jako vodník,” říkám lámaně italsky mému kadeřníkovi. Aby pochopil vážnost situace, že mé vlasy jsou přerostlé, zplihlé a vůbec děsné. Nevědouc, jako přeložit "vodník", jsem vyhrkla "vodní muž".
Marta Kučíková
Nezanášet, nezanášet, nezanášet!
„Hlavně ať tě nějak oblbne, ” přesvědčuje mě kamarádka s vykulenýma očima. Má mě oblbnout doktor. Tedy mě, starou Martu, asi už nikdo neoblbne, ale moji určitou tělesnou část ano.
Marta Kučíková
Parádnice
"Necpi se, nahoře se nacpeš špaget," upozornil mě muž. Nahoře na hoře pokaždé fučí. Půjdu jako babochlap v unisexové neforemné teplé bundě a obrovských goretexech. Tuším, že nás, babochlapů, bude více. Kdepak nějaká paráda
Marta Kučíková
Nekafrejte mi do toho
“Důležitá jsem já, pak učitelé, pak uklízečky - a nakonec vaše děti, “ prohlásila s důrazem elegantní nafučená baba. Jinak prezidentka - po česku šéfová - několika zdejších středních škol.Baba,no.
Marta Kučíková
Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)
Doplňuji: blog jsem psala v době, kdy nikdo z nás, obyvatel zde včetně starosty, jsme netušili,jaká pandemie Itálii zasáhne.Proto je vše psáno z té situace tehdy v ten určitý den, dnes je vše jinak. Ale u vás taky. Držme si palce
Marta Kučíková
Každý máme svého Krause
“Já? To rozhodně nezvládnu! “ zděsila jsem se, když mi přišlo pozvání do Show Jana Krause. Byla jsem zaskočena a překvapena zároveň. Ono se toho totiž na mě nachumelilo za posledních pár týdnů nějak víc.
Marta Kučíková
Nejlepší je to potmě
“G-g-guarda, k-k-koukej, ” ukáže mi vyděšeně na oblohu lamač zdejších ženských srdcí i přilehlých orgánů.
Marta Kučíková
Neobtěžujte za letu... cizí pány
„Ten chlapík má snad mrtvičku!“ řekla jsem si s hrůzou při pohledu na mírně se chvějícího staršího muže na sedačce přede mnou.
Marta Kučíková
Zahalit!
“Ona je odhalená,” zaslechnu za sebou nesouhlasné zamlasknutí. Prsa se mi nevalí z výstřihu ani mi nekouká zadková čárka z džín.
Marta Kučíková
Jak ho okouzlit, i když nemáte pětky
„Ty nemáš pětky?” zeptal se zklamaně štramák s očima zabodnutýma do mého kyprého hrudníku. Má pravice pohotově vylítla, ale naštěstí nedoletěla. Chudák štramák měl totiž zrakový handicap. Notně šilhal.
Marta Kučíková
Jen tak koukat si do blba, a na...
“Potřebuju aspoň na den k moři,” běduju. Nejsem náročná. Stačí mi jen jeden den, jednou za rok. Díky pracovním sobotám máme volné pouze neděle. Bývají však často deštivé. Nebo jsme nemocní. Nebo další "NEBO" ...anebo zase hory.
Marta Kučíková
My, sádelňáci
“Nejsme přece ve válce, abych musela jíst margarín,” říká mi Maria. V jejím nákupním košíku vidím hotovou cholesterolovou smršť
Marta Kučíková
In-se-mi-ná-tor přichází!
?“Dej si na něj bacha. Říká se o něm, že se ti podívá do očí a hned z toho otěhotníš,“ špitla polohlasem má známá o klientovi, který kráčel ke kase jako Bůh. Co jako Bůh - jako Ital.
Marta Kučíková
Žena musí mít vůči muži jen dvě povinnosti - být milá a krásná
“Žena musí mít vůči svému muži pouze dvě povinnosti, být krásná a milá,“ řekla mi má léta šťastně vdaná moudrá přítelkyně. Smůla. Krásu už teda nedoženu ani s kudlou plastického chirurga a odpařovače špeků.
Marta Kučíková
Nevěrná až za HROB
“Nejdříve až za dva týdny?" rozkašlala jsem se. "Che cavolo!" Místo slušného italského "do zelí nebo do háje" jsem ve skutečnosti použila českou jadrnou nadávku s R. Ale krindypindy to fakt nebylo.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 91
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 8560x
- Italské jednohubky (2017 - Mladá fronta)
- Italské dvojhubky (2018 - Mladá fronta)
- Po italsku do hubky (2019 - Mladá fronta)
- Z mého severoitalského deníku (2020 - Ikar).
- Italské trojhubky (2021 - Ikar)
- Italské mentolky (2023 - Ikar)
Tímto vám všem, kteří jste mě četli a čtete, opravdu ze srdce děkuji, protože vy za to můžete. GRAZIE!!!!
Mějte veselé a láskyplné dny. Vaše Marta
kontakt: marta.kucikova@gmail.com