Zezadu

“Dvacet čtyři tisíc polibků pro tebe, miláčku, amore” zazpívá místo pozdravu silný mužský hlas. Žádné jeho amore fakt nejsem. Píseň o pusinkách se line i z rádia Birikina s hity šedesátek. Ještě že mě frajer zdraví zezadu.    

Zepředu by to dnes bylo na české “Já jsem ten zajíček nešťastný...”

Na kase stojím zády ke dveřím, do miniprostoru vmáčku maximálně láhev s vodou, kabelku a odpaďák. Často se ani nestačím otočit a identifikovat příchozí. Ale i zezadu je za ta léta poznám. Podle jejich hlasů, prozpěvujících si staré dobré rádiové hitovky.

Zpívám velmi ráda, v autě i doma, v rodné hroudě s přáteli. Ale v obchodě před klienty se stydím. Hlas se mi  pokaždé uškrtí někde v půlce hrtanu, zčervenám, nanejvýš hlavou pohupuji do rytmu.  Občas se na pár vteřin nesměle přidám, a pak zase stáhnu volume na stydlivou úroveň.

“Amooore mio, miláčku můj,” další příchozí zákazník zdraví má záda.  Dneska jsou nahrbena více než obvykle. Starostmi, únavou. O půlhodinu později mě jiní klienti dokonce přehlídnou, a v půlce obchodu se shánějí, kde je dnes ta Marta.

Nevšimli si mě. Splývám s láhvemi alkoholu a krabicemi se zbožím, stojícími do dvoumetrové výšky a čekajícími, až je roztrhám, vybalím a dám tam, kam patří. Pro holky s umělými nehty a taknějakpomaaaalu pracující mládence je tato robota absolutně nevhodná.

Jsou dny k létání, jsou dny tak trochu horší. Vždyť to znáte sami.

Koloběh létacích i trochu horších dní se na moment před pár týdny nádherně zastavil. Zprávu o blogerce roku i desetiletí jsem nemohla obrovskou radostí a překvapením skoro rozdýchat. Po práci jsme místo večeře jsme koupili pizzu, a tím naše rodinná oslava vlastně skončila. Manžel odjel na pár dní zpívat se svým mužským pěveckým sborem, já se vracela ještě později z práce, a do toho mi jeden fajn kluk přivezl kapry. Ve zdejších končinách vzácnost (pravda je, že jeho žena má kaprů až po krk, ach, ti chudáci rybáři). Byl to kapří dar - nedar. Šupináčů dovezl rovných JEDENÁCT. Radost z blogerky jsem si po nocích poctivě odpracovala -  kucháním, odstraňováním šupin a porcováním. Za týden ten fajn rybář opět dorazil s dalšími DEVÍTI. Letošní Vánoce prožiju ráda s bramborovým salátem a pravděpodobně tlačenkou...

Mé pražské létací dny v podobě blogerského srazu jsem si užila až do mrtě. Radostné mrtě. Poznala jsem nádherné lidi, osobně, nejenom z jejich psaní, před mnohými se skláním s úctou, co v životě zvládli a dokázali.  Z těch nezapomenutelných setkání žiji dodneška (a předpokládám i do zítřka a popozítřka). 

Blogerský sraz na moment zastavil můj koloběh létacích i trochu horších dní. A pak se ten koloběh znovu rozběhl. Mohla bych se více rochnit ve volnosti a občas hodit nohy na stůl. Nerochním, a tak často neházím. Práce mám stále habaděj. Manžel mě zatím na rukou taky nenosí (ach, ta zpropadená červená knihovna...).

Ráno po páté uvařit  čaje, kafe, oblečení, nádobí, sprcha, svačinu pro dítě, žrádlo pro morče a někdy i rychle vyčistit klec. Ranní prášky zapíjím v autě, nestihla jsem snídaňové kafe, ani se namalovat - vypadám jak bezkrevná a malomocná. V práci pak upíjím z tajně otevřené coca-coly zero. Vlastně nevím, proč ji piju. Je hnusná a stejně po ní nezhubnu.

Za mými zády profrčí asil pátý klient a slyším:“Kde je Marta?”

Jsem přece na kase! Nevidí mě. A další, se stejnou otázkou, proletí těsně vedle mě.

Dostala jsem punc neviditelnosti. Splývám s Kinder vejci, slevami o padesát procent i třiceti druhy těstovin Barilla.

“TU SEI IMPORTANTEEE - ty jsi důležitá,” zazpívá do mých zad Giovanni. Barytonem o síle nejméně 300 Hz. A znovu. Takový švarný děda. Je mu asi pětasedmdesát, má rakovinu a vývod bokem, a vůbec ho život skřípl mezi futra, někdy dost fest. Nikdy nepřestal zpívat. Jako každý Ital si prozpěvuje písníčky z rádia, a za neustálého pobrukování obkulhá kolečko regálů. Stojí uz u kasy a znovu zpívá “Tu sei importatne, ty jsi důležitá!”.

Já se zase stydím vydat hlásek. Jen poznamenám cosi o krásném textu.

Jenže.

Z našeho rádia Birikina se line nějaké volááre, cantáre, létat, zpívat, ale NIC o důležitosti.

“To není TAHLE písnička,“ říkám Giovannimu opatrně. Asi jsem hluchá, mladá nebo blbá?  “Není to z rádia  - to, co zpívám, je o tobě,” říká. Vůbec nemá potuchy o nějakém mém psaní, natož o blogerce či možné připravované knížce. Vidí jen nahrbenou ustaranou ženskou, která splynula s jakousi momentální bezútěšností.

Ten popěvek zpíval mně. Martě neviditelné, splývající, se shrbenými zády.

Tři slova. Ty-jsi-důležitá.

Tři slova, která mi uvolnila  nejen stydlivý špunt v krku pro zpívání v obchodě. Spustila jsem na oplátku mým mezzosopránem: “Tu sei importante!” - TY jsi důležitý, pro Giovanniho. Pochopil.

Další volááre, cantááre z rádia jsem si střihla sama, nahlas a opravdu s chutí. Klienti - neklienti. Pobrukovali jsme si společně. V kabelce jsem potom našla tužku na oči, domalovala si jiskrný zrak, hnusnou coca-colu zero vylila do záchodu a skočila si vedle do baru pro asfaltově silné dobré  voňavé kafe.

Ty jsi důležitý. Ty jsi důležitá.

Tři slova, která vás zvednou nahoru k létacím dnům, aby jich bylo víc.

Máte-li pocit, že splýváte s okolím, či vás někdo soustavně tlačí směrem dolů, nedejte se - a zpívejte. O lásce, o radosti, i o tom zajíčkovi nešťastném, o vás.

Pro mě důležití jste.

Mohu vám zazpívat?