“Dva balíčky prezervativů?!... ten má ale kuráž, “ pomyslím si a kouknu na klienta. Stařík pod devadesát, a mirnix tirnix si do nákupního košíku kromě chleba vhodí i pánskou ochranu. A hned dvakrát.
“Opravdu DVA?” ptám se pro jistotu. Kývne a pomalu řekne: “Žena... říkala...že je to... pro... pravnučku.” A to pravnučku znám, chodí vedle do třetí třídy. Základky. Místní sexuální výchova mě začíná opravdu zajímat. Dědoušek však na prznitele dětí nevypadá.
Než-li odbouchnu tlačítko TOTALE na kase, a než se mi totálně rozjedou myšlenky do nekonečna, zeptám se:
“A CO jsi měl vlastně koupit?”
Stařík se stále usmívá a stěží ze sebe dostává slova: “Gumový... TO... měkký...”
Hm, tak TO tomu odpovídá.
“... karamely, “ vytlačí ze sebe s tíhou pozemskou a těžkou. Slzy mu kanou z očí, ne smíchy, ale námahou. Má problém vyjádřit se. Mozek postupně odchází dřív nežli tělo. “Já... já jsem už... hloupý... já už nevím. Já si... nepamatuju... “ rozpláče se. Ruce se mu klepou, slzy kanou, ale stále se přitom usmívá. Omluvně.
“Asi... je... to zase... špatně?” zeptá se. Jak říci tak, abych ho nezranila, že sáhl o dva metry jinam? Jak to udělat, aby neměl pocit, že zase něco zvoral, že mu ta hlava neslouží?
“Je to v pořádku, “ uklidním ho. Omyl bych přiznala středněvěkému šedesátníkovi, ne muži, který neví, kde má hlavu a patu.
Beru oba balíčky do ruky. “Tyhle karamely jsou moc tvrdé, dám ti měkčí, “ zalžu v dobrém, a skokem horské kozy skončím u sladkostí. Výměna krabiček s latexem za krabičky s přeslazenou želatinou proběhne uno due, raz dva.
Na kase opravím cenu a odprásknu tlačítko TOTALE. Těch pár věcí mu dám do věčně se trhající nekvalitní bio tašky (zlaté igelitky, ochránci přírody prominou), opět horskokoze skáču ke dveřím a otvírám. Šourá se ven, nahrben, přesto s hlavou vztyčenou. S přáním krásného dne ho ještě pohladím po rameni. To je moje úchylka. Často klienty hladím po rameni či po ruce, když z nich cítím jakousi osamělost či bolest. Zatím nikdo nikdy neucukl, zatím mě nikdo nenařkl z obtěžování. Zatím... :)
Za hodinku dorazí staříkova energická manželka. I s pravnučkou. Berou jen pár věcí. Leží mi to v hlavě - chudák manžel. Ten karamelový nákup mohla v klidu provést jeho žena, notabene pravnučka, a ne on, chudák - vždyť sotva mluví, sotva chodí...
Bublá ve mně rozhořčení a nespravedlnost. Jsem bílým Martinem Lutherem Kingem, bojujícím za lidská práva dlouhověkých nemocných staříků. Proti těm nesnesitelným italským paničkovským manželkám!
“PROČ dělá tvůj nemocný muž nákupy, vždyť sem chodíš každý den ty?” zeptám se milým hlasem, ale uvnitř bublá bojovnice.
Ta nesnesitelná panička, ta drsná manželka, ta typická zdejší Italka, mi s úsměvem a ochotně odpoví: “Chodím sem každý den, to víš, že chodím. Ale nechci, aby měl můj muž pocit, že je ZBYTEČNÝ. Aby byl rád, že ještě něco zvládne. Pokaždé si pro něj vymyslím nějakou drobnou práci. Třeba jít koupit karamely a chleba. Anebo vyčistit boty. Vím, mohl by ležet jenom v posteli a koukat na televizi. Taky ty jedny boty čistí dvě hodiny. Já mu pak za jeho práci poděkuju. A on je rád. Že to s ním ještě není tak špatné, že ještě něco zvládne. Cítí se potřebný, a ne zbytečný. To víš, bývá to těžké, ale dělám to pro něj. On je moje amore mého života” dodá s láskou.
Moje bojovnost Luthera Kinga se se vypařila do ztracena. S úctou jsem té ženě otevřela dveře a laskavě ji pohladila po rameni.
Myslím, že ne zbytečně...
