"Zatrolenej čtvrtek. Madonna mia!" Nesnáším čtvrtky. Tedy až na Václava s velkým Č (s jeho rumcajsí partou).
Čtvrteční rána před sedmou prolítnu zadními dveřmi obchodu směr hlavní dveře, během těch deseti sekund si dopnu zip u džín, dostrčím prsa do podprsenky a uhladím elektrizující vlasy. Vše levačkou, v pravé držím klíče. A levou je to lepší, jako od cizího, jak se říká.
Deset vteřin klidových. Po odcvaknutí hlavních dveří nastane italské rodeo.
Pekař šlape netrpělivě za vstupními dveřmi se čtyřmi velkými bednami patnácti druhů chleba. Bedny práskne na zem a dokope či dosune (spíše kope) přes celou prodejnu k pultu pro uzeniny a chleba. Druhý pekař, starý roztržitý pán, teprve přijíždí - pokaždé se lekám, že nedobrzdí a zaparkuje otevřenými dveřmi přímo na mé zadnici. Vykládá další těžkou bednu s chlebem, tak mu pomáhám a bednu dosunu (nekopu) v dál.
Během následující nanosekundy, co obíhám obchod, rozsvěcuji a vytahuji závěsy od chladících boxů s jogurty a sýry, přijíždí jako každý čtvrtek chlapík s kovovou klecí, nacpanou zmrazeným zbožím (pizzy, zelenina, zmrzliny. nerybí rybí prsty atd.). Chlápkovi tajně pracovně říkám "zmrzlá držka."
Zmrazené zboží se přednostně musí v rychlosti nacpat do mrazáku. Mezitím podupávají u kasy první spěchající klienti - nejčastěji berou mentolové žvýkačky. Další spěchají k pultu s uzeninami, chtějí připravit "panino" - suchý rozkrojený chléb s jakoukoliv uzeninou. Bez zeleniny či majonézy. Nejčastěji se šunkou či speciálním lahodným hrubomletým salámem sopressou. Vyrábí ho skupina zdejších zemědělců z masa prasat, živených jen kaštany. Ráj pro mlsné huby...
Během další minutý dorazí jiný chlapík s dvaceti bednami zeleniny. Přebrat, spočítat, předat část podle seznamu jednomu zelináři, zbytek nechat nám. Ještě jsem nestihla naházet zboží od zmrzlé držky do mrazáku, a na kase se dožaduje místní alkoholik dvou paklíků žvýkaček. O kartáčku na zuby asi nikdy neslyšel.
Letím na kasu, na potvrzení faktury čekají už tři chlapíci, a neustále přicházejí noví a noví klienti. Vrcholem ranního pracovního blaha je příjezd dalšího kamiónu s několika velkými ocelovými klecemi těžkého zboží. Šofér je naštvaně vykládá přímo do vchodu obchodu, nikdo nemůže dovnitř ani ven. Dvoumetrové klece se musí odtáhnout do chřtánu naší sámošky, kamkoliv, a postupně označit cenami a srovnat do příslušných přihrádek - staré dopředu, nové dozadu (ano, stáří vpřed a mládí si počká - dobré volební heslo, myslím).
A můj imaginární andělíček strážníček, zavrtaný někde v mé hlavě, mě lituje: "Holka, máš to těžký!"
Začíná pršet, dvě klece zůstaly venku. Zmrazené zboží ještě není přeskládáno do mrazáku, jen část. Do toho drnčí telefony od dodavatelů a klientů. Zákazníci se vyhýbají překážkové dráze po celé ploše obchodu, fronta na kase, fronta u pultu s uzeninami. Nějaký dobrák chce na počkání udělat dvacet chlebů se sopressou, dvacet panin, to je asi deset minut rychlé práce. Mezitím se musí ovšem připravit objednaná panina pro školáky (ti chodí na poslední chvíli, hlavně tací, kteří bydlí hned vedle školy). A rychle navážit a popsat chléb pro stálé zákazníky, a obsluhovat s úsměvem další příchozí klienty. Můj muž pracuje, až se z něj kouří. Ze mě se už definitivně dokouřilo. Uvědomím si, že jsem dnes ráno kromě kávy nestihla ani posezení na záchodě. Poručíme větru, dešti, a dneska i tělu. To spíš tomu větru...
Uff. Takto naprásknuté bývají jen čtvrtky. Ostatní dny jsou nepatrně lepší... o ždibec, o dva.
Občas dělávám takovou úchylárnu, když nestihnu domácí ranní snídaňové kafe. Strkám nos k velkému balení zrnkové kávy s perforovaným kolečkem u sváru pytlíku - lákadlo pro zákazníky, aby si přivoněli a pocítili plné a bohaté aroma (a koupili). Několikrát nasaju - a je mi fajn. Prima fet. Zadarmo, účinný a bez následků. Praktikuji obden.
Po osmé mizí školáci a jejich nervní rodiče. Po osmé vybaluji zboží, tahám nové krabice, počítám na kase (pracuju na stojáka, židlička se mi tam nevejde, jen občas vyvalím bok na stranu, abych ulevila nohám). Po osmé žiju. Po osmé už vnímám trochu víc svět vůkol.
A ten můj strážníček mi stále v hlavě našeptává: "Holka, máš to fakt těžký!"
Po dnešním hektickém čtvrtečním ránu, školácích, co zapomněli svačinu na pultě, a naříkajících matkách (Mamma mia, už je zase pondělí! Mamma mia, už je zase pátek! Mamma mia, už je zase čtvrtek! atd.) přichází na kasu holka.
Holka - ženská, věk dvacet, padesát, bůhví. Duševně postižená. Blízko nás je kromě základky i speciální škola, kde se tito lidé setkávájí a občas vyrážejí na náročné výpravy jako je nákup kila cukru v našem obchodě a podobné dobrodrůžo.
Dřív chodívávala s kamarádkou. Obě braly dohromady jeden nákup, který jsem musela přesně vydělit dvěma. Z velké zmačkané igelitky, která pravděpodobně zažila i přenos nějakých podivných zvířátek, holka vytahuje další igelitku, a z ní pak ožvejkanou peněženku. Peníze zaokrouhluji dolů na sudo, aby se líp dělilo.
Pokaždé jsem na tyhle dvě postižené ženy halasila: “Ciao ragazze! Nazdar holky!” Aby věděly, že jsou stejné jako my ostatní. Že se jich neštítím - a ani se nad ně nepovyšuji.
Dneska tu však stojí poprvé jenom jedna. Zarudlá, cosi koktá, knír pod nosem, ulámané nehty, prastaré, asi zděděné obroučky s vysokými dioptriemi.
Odsouvám bokem čtvrteční faktury i vybalování zboží. Na chvilku. Andělíčka strážníčka jsem poslala místo mě na kafe, aby neprudil. Tak. Jsem tu jen pro ni.
Je smutná.
“Kde máš kamarádku?” ptám se hromádky neštěstí. Jestli si představuji hromádku neštěstí, tak přesně takhle. Tito lidé mívají deprese, duševní choroby, které nejsou hned napoprvé zřejmé. Nervní tiky, které vidíte, ale děláte, že nevidíte.
Říká, že kamarádka musela do nemocnice, někam daleko. Už se prý nevrátí. Neumřela, jen se jí zhoršila "její nemoc", bylo to prý moc špatné. V překladu do normálštiny chtěla kamarádka pravděpodobně skočit z mostu - zaplaťpámbu neskočila.
“Tak ji moc pozdravuj, a ať se jí dobře daří!” říkám.
Kouká na mě a čeká, co ještě dodám.
Normálně bych řekla něco jako “Život je krásný a je jednoduchý. Všechno má své řešení. Zítra bude líp.” Zkrátka něco, co vás povzbudí a malinko nakopne až nad mraky ke slunci... a ještě dál do zítřka a popozítřka s nadějí, že bude líp. Anebo: “Chlape, jsi dobrej a jsi fajn. To zvládneš. Holka, ty jsi krásná a statečná. To dáš levou zadní!”
Hromádka neštěstí mi visí na rtech, a tak vyhrnknu bez přemýšlení: “No jo... ten život není vůbec, ale vůbec jednoduchý. Je to TAK náročné!”
Chvilka ticha.
Holka otevře pusu - a usměje se jako Rumcajs na Manku. Po těch mých slovech úplně roztaje jako horské máslo, zapomenuté na dřevěném špalku na verandě.
“Že jo, není vůbec jednoduchý!” spokojeně opakuje.
"Není jednoduchý, to tedy ne," dotvrzuji svou chlácholivou lež navíc hodně zachmuřeným výrazem.
To je ta správná odpověď.
Tahle holka celý život slyší jen: To je přece JASNÉ, to je LEHKÉ, to je tak “SEMPLICE” (jednoduché), ačkoliv je pro ni všechno konání nesmírně těžké, náročné i dobrodružné. A ta hromádka neštěstí je stále větší a smutnější, protože si připadá jako neschopný idiot, i když jím zdravotně může být.
A najednou jí nějaká baba na kase, která s ní nechodí do školy pro postižené, řekne, jak je ten život opravdu, ale opravdu hodně složitý a náročný.
Evidentně je mile potěšena a má radost.
Taky jo. Druhý den si kupuje hned dva balíky cukru, a při placení koktá výrazně méně.
I přes ta čtvrteční rána s andělíčkem strážníčkem v hlavě (holka, máš to těžký), i přes ranní blázinec v obchodě a neustálé nářky rodičů malých školáčků (zase už je pondělí, úterý, podzim, jaro a další), i přes hory a doly zboží, přes mé občas chybějící ranní snídaňové kávy, i přes další pracovní, zdravotní, rodinné i jiné starosti - přes to všechno vím, že život jednoduchý je.
Jen je holt občas náročné předstírat, že ne... :-)
