“Tahle vám sedne. Zmenšuje vám prsa, “ řekne mi prodavačka v podprsenkárně. “A na bříško dáme stahovačky,” poradí. Tak to zase ne. Bříško si poctivě odšlapu venku, na chodnících či na silnici. Co odšlapu, odšlapu.
Zbytek nechám tak, jak mě pámbu stvořil.
Nejsem supertěžkým tankem ani vyzáblinkou, kterou skolí mírný dolomitský vichřík. Mám poctivé základy z Vysočiny - mlíko, krev a trochu zdravého rozumu. Šlapu, chodím, skoroběžím téměř denně, pro vyprázdnění hlavy a dobrý pocit (a taky se přitom fajn hubne).
Ovšem doma, po otevření skříně, na mě stejně vylítne moje oblíbená modrá. Prý zmenšuje. Zadek, břicho. Kde je žlutá, červená, zelená?
Zahalena v dlouhé tmavěmodré hazuce přes zadek zdravím z kasy probíhající Chiaru. Krásnou živelnou ženskou, vlasy a oči černé jak noc, jak Sophia Loren. Je sexy, popnuté elegantní růžové tričko, mírně namalovaná. Hlavně však usměvavá a povídavá.
Občas bere na dluh, jako většina rozlítaných zaneprázdněných maminek. Zpočátku (když jsem ji chtěla popsat manželovi, kteráže to je) jsem ji popisovala jako tu “ukecanou sympatickou babu s dvěma dětmi, co se pořád směje”.
“Tu tlustou?” zeptal se můj muž.
Drzoun neomalený.
Její tloušťky jsem si tedy vůbec nevšimla. Vnímala jsem jenom její osobu. Druhý den opět přivlála, zaplatit dluh. Teď jsem na ni koukla více. Jo, asi jo - váhově je jako jeden a půl Marty.
Zdejší lidé většinou neříkají - to je ten příšerně hubený, to je ten děsně tlustý, to je ten... Slyšíte spíš - to je TA s těmi dvojčaty. To je TEN fajn (nefajn) chlap. To je TEN, jehož strýc je bráchou sousedky od sestřenice mé matky. Ale TY určitě víš, o koho jde.
Dělám, že vím, abych nebyla za tupce.
Dvakrát týdně u nás nakupuje jeden starý pán. Pokaždé bere zdarma odřezky uzenin pro psa. Občas pytlík s odřezky zapomene na zemi u kasy a odejde bez něj domů, nahoru do hor.
Většinou na sebe a kolem sebe vypatlám půlku dusícího přesládlého deodorantu, než přijdu na původ puchu. Stejně ten něco jako “prasklý vřed měsíc nemytého tuláka” nepřebiju. Zapomenutého pytlíku si obvykle všimnu nejdřív za hodinu, když nad ním krouží masařky anebo ho nějaké malé dítě propíchává prstíkem.
Pán je na svá léta fešák. Charismatický osmdesátník, plný energie. A ten fešák pokaždé říká mému muži zcela vážně a důrazně:
“Ta tvoje žena má NÁDHERNÝ zadek, řekni jí to!”
Mezitím si na kase stahuji moji modrou hazuku přes slovanský zadek až někam ke kolenům. Fešák se ke mně vrací a bere mě za ruku. Asi chce za lichotku zaplatit, napadne mě hned. Ale risknu to. Jemně mi ruku zvedne a starosvětsky s úklonou políbí.
Osmdesátník, neosmdesátník. Z druhé strany obchodu volá můj muž něco jako "pryč od mé ženy", raději nerozumím. Fešák mu většinou opáčí pár vtipných poznámek o žárlivých Talibáncích. Přátelsky. Hoši si jinak velmi dobře rozumějí.
Pán je sympaťák. Ne proto, že je “zadkovej”. Je prostě sympaťák.
“Zapomněl tu pytlík!” halasím po dvou hodinách na manžela. Pytlíkové klienty tu máme tři.
“Kdo? Ten plešatý?” zeptá se mě můj muž.
Neomalený drzoun.
Pán přece plešatý není.
Ale je. Příště si všimnu. Má pleš krásnou, ostatně jako všichni holohlaví muži.
Jejich oči jsou pak výrazně uhrančivější a sexy. Více nežli těch prostovlasatých. Plešatý chlap je pro ženské stejně nádherný jako pro mužské dobře stavěná ženská. Nemějte o sobě v tomto směru pochyb, pánové.
A já?
Časem jsem si našla jinou podprsenkárnu, kde mi nechtějí nic zmenšovat ani opravovat. Tu tmavěmodrou plandavou hazuku jsem dala na charitu.
Teď jedu v červené, jen trošku přes zadek, to víte...
Mějte hezké a laskavé dny.
Vaše TA, no přece víte, která...
