“Marto, dáš mi dneska?”” žadoní klient. Zdrcený. Znám ho - a dám. Ráda. Zaplatí, až bude moci. Nákup na sekeru.
Manželka mu ráno sbalila plnou portmonku a frnkla s ní na místní trh s hadry. On teď pomalu obchází regály, vím zpaměti, co hodí do vozíku. Zmrzlé pizzy pro ženu a dcery, víno, těstoviny, kus ztuhlé polenty, fenyklovou hlízu na salát a briošky. Nechvátá, ač rozkohoutěný a nakvašený musí vydýchat ponížení - že se opět nechal oblafnout a nehlídal si svoje věci. Jasně, je v nouzi. Když si vaše žena pravidelně bere vaši plnou peněženku a vrací jaksi splasklou, to je nouze nejenom finanční...
Na dluh u nás bere asi pětina klientů. Platí za týden, za měsíc, někdo za dva. Pak je tu pár specialistů, z nichž dluh loudíme dlouho... dlouho... Občas kontroluju pohřební parte, jestli klient neumřel. Neumřel, většinou jede na sekeru i u dalších obchůdků. A tomu našemu se vyhýbá na sto mil a sto let.
Jako dítě jsem hltala "Poplach v Kovářské uličce" - o nepoctivém kupci z první republiky a spravedlivém Frantíkovi. Povinná, leč strhující četba o zapšklém hokynáři Bočanovi, který do své zelené dlužní knížky přepisuje ve svůj prospěch dluhy ubohých zákazníků. Všichni zákazníci byli kladní a chudí, Bočan zlý kupec. Svině jedna záludná, přála jsem mu po každém dočtení knihy (přečtena asi padesátkrát s radostí) těžké chcípnutí na bochnících ztvrdlého chleba.
Malé obchůdky s potravinami ve zdejších končinách na dluh berou. Když vás trochu znají. Pokaždé jsem stála na straně zákazníka, nyní však několik let jsem za starého Bočana. Zas tak stará teda nejsem, knížka není zelená a na ztvrdlých bochnících chleba nechcípnu. Bochníky tu totiž neznají.
Kromě ošuleného manžela bez peněženky berou na dluh lidé typu “za pět minut zvoní”, “už jsem měla být v práci”, “už jsem v práci, ale peníze mám v jiných gatích”, “jedu z práce, ale peníze mám doma a nechce se mi vracet”, “v autě mi štěká pes a manželka je po operaci - nebo naopak”, “jsem jen na procházce jen klíčema a bez peněz, jako každý den”, “teď mě pozvala na rande a já nemám ani na tu kytku, tak aspoň nějaký ferrero rocher” atd.). Též staří lidé, kterým chodí důchod jednou za měsíc a je pro ně lepší koupit denně nutnou drobnost v malém krámku než každý týden vyždímat důchodové konto v hypermarketu (stejně jich tam jezdí drtivá většina, mají tam totiž i šedesát druhů sladkých sušenek, řekla mi stařenka, silná cukrovkářka).
Můj klient sympaťák zatím bloumá mezi regály, trochu zničeně, trochu poraženě, je mi ho líto. Tipuju ho, že si koupí grappu a doma se mírně ztříská. Zatím je na vážkách.
Mezitím dovnitř vlítne další klientka "na sekeru". Chiara, s kojencem v ruce,do druhé vezme dva litry mléka, kilo chleba, deset různých drobných konzerv a mražený špenát. Vyhrála by soutěž Itálie hledá Superstar v neuvěřitelné praktičnosti. Cestou ke kase nabere šest vod, dítě stále v náručí. Nevím, čím ty vody bere. Asi nohou. “Čau Marta, napiš mi to, díky!” volá a mizí. Nákup sfoukla za minutu a půl. Rázná mladá ženská, platí pravidelně, spolehlivá. Stejná i jako její matka. Bydlí poblíž a přicházívá ověšena více dětmi, vnoučky, kteří jí ukecávají na hračky. Dodavatele hraček občas podezírám, že chce prodat šmejdy. Nesmírně smradlavé gumové dinosaury a jiné příšery schovávám za přijatelnější bublifuky, a dětské čínské samopaly zaskládávám čímkoliv. Místní důchodkyně mě kdysi po dobrém, leč nekompromisně upozornily, že prodávat atrapy zbraní malým dětem je nepřípustné, obzvláště v těchto končinách.
V těchto končinách jsem atrapu zbraně už sháněla. Před pár lety si můj čtyřletý syn přál k Ježíšku pistolku. Tehdy jsem netušila, že pídit se po pistoli, navíc na Štědrý den, je nemístné, podezřelé a hlavně divné! Manžel pak přijel z práce, netušíc o mých marných pistolkových aktivitách, pobaven: “Hele, přišla už pátá baba, že prý nějaká cizinka tady shání pistoli, a mají z toho horor. Asi nějaká bláznivá Rumunka, haha...” Zapřela jsem i svou existenci, jasně, bláznivá Rumunka. Vytoužené pifpaf jsem nakonec koupila v tabáku, jako součást přiblblého dětského časopisu, který jsem hned vyhodila. Dítě nadšené, pravá čínská pistolka fungovala jen pár minut, pak skončila - zcela neopravitelná - vedle časopisu v popelnici. A sněm drben a italských pacifistů si mohl mnout ruce radostí.
Manžel bez peněženky ještě nemá vybráno. Asi zabíji čas pomalým loudáním mezi regály a přemýšlením po nějaké přijatelné odvetě.
Zatím si pár dětí bere hotová panina, chléb s jakoukoliv uzeninou, bez zeleniny či sýra. Pro české huby sucháč, ale zvyknete si. Oblíbené jsou se šťavnatou šunkou, krůtí z pravé krůty anebo sopressou, suchým uzrálým salámem. V proutěném košíku leží panina hned na kase u vchodu, aby se děti nezdržovaly, frnk, frnk. pokaždé vidím už jenom odcházející tašku, pár tašek mě pozdraví, pár poděkuje nebo halekají moje jméno. Kdysi jsem nechápala, proč mi rodiče dali jméno MARTA, taková Drahuška nebo Jindřiška jsou jemnější, ne jako MARRRRTA. Dneska jsem za biblickou Martu vděčná. Italská, česká, ruská, pořád ta jedna.
Pro panino bez objednání a na dluh si dobíhá malý Ind. Chlapec umí italsky líp než já, ale je mu to houby platné. Na kasu mi frkne panino s krutí šunkou. Bez pozdravu, bez oslovení vyštěkne “skrivi”” - “napiš”. V Itálii není zvykem napomínat cizí děti, že jsou nevychované, upřímně řečeno, těch nevychovaných k neudýchání jsem tu potkala minimum, jestli vůbec. Sarkasticky na něj volám: “Dě-ku-ji!”, aby ho to trklo, a on přes rameno prohodí “Prosím.” Netrklo. Budu tvrdým Bočanem, nekompromisním.
Muž bez peněženky se přesunul od alkoholu k čínským smradlavým hračkám. Bublifuky ho nezajímají. Ožil. Asi má nápad.
Přichází Šakal. Zákazník. Ten sice na dluh nebere, ale sympatie k němu jsou na bodě nula, mínus nekonečno. Šakal je má pracovní přezdívka pro chlapa, který do vozíku rve ve velkém jenom zboží ve slevě. Zboží se dává do slevy pro přilákání zákazníků, nemáte z toho ani cent navíc, většinou spíš zboží dotujete. Smyslem je, aby zákazník kromě pár věcí v akci koupil i něco “normálního”, z čeho obchodník může žít. Šakal však háže do košíku jen “slevy” - deset pracích prášků, deset rolí toaletního papíru, dvacet kartonu piv, jeho nákupní vozík je pro nás mlčky trpěná čistá ztráta.
Manžel bez peněženky a s košíkem nákupu pro své ženy začal zářit. Mezi gumovými hračkami našel povedené kopie pavouků. Pár si jich vezme a příští pátek, kdy bývá trh, je nacpe do peněženky. Místo peněz. Představa, jak manželka tajně ráno čmajzne peněženku a odjíždí na trh, vybírá padesátou osmou blůzu, chce platit a řve hrůzou, když na ni místo eur vyskočí pavouci. Muž se směje, to je pomsta hodná správného chlapa.
Zapsala jsem mu nákup do knížky, pečlivě srovnala zboží do tašky a přihodila pár bonbónů. Další týden se tu zjeví zas. Jak politý horkým kafem Lavazzou ve třech kýblech. Asi se něco nepovedlo.
“Tak co, řvala?” ptám se zvědavě. Jako tur. Když mu zase zrána potichu brala jeho portmonku, vypadl jí párek pavouků přímo na nohu. Řev nachytané a zděšené ženy byl pro muže, předstírajícího spánek, léčivým balzámem za všechna příkoří, která musel trpět. Na trh odjela stejně. Bez peněženky!
A muž si svou pavoukovou pomstu vychutnával. Tedy aspoň do zjištění, že mu manželka během svého hysterického výstupu potají vzala z šuplíku jeho platební kartu. I s PINem, který měl poznamenán na kartě (aby nezapomněl).
Nejsem hokynář Bočan se škudlilou zchytralostí. Jsem holka se srdcem a pochopením. U mě si tento muž může brát nákup na sekeru kdykoliv, třeba do konce svého žití.
Anebo přinejmenším do nějaké další jeho pomsty...:-)
