Já, imigrantka
Každý Ital má svůj oblíbený bar. Nás nevyjímaje. Jednou za týden dva se tam s mužem stavíme na jedno - kafe, pivo, na chvilku. Nebo pak na delší chvilku s dětmi - na dobrou bruschettu (čili brusketu, zapečený chléb, nejlepší je se zeleným sýrem a špekem). Barman je motorkář, sympaťák, jeho žena tak milá, že se do ní musí zamilovat i ženská, pro její povahu a pochopení - a to nemusíte být ožralý jak carský důstojník (Manžel: “Rád tam chodím. Ona mi hrozně připomíná tebe.” Já:”Grrr...”).
Bar je trochu motorkářský, trochu víc skinheadský, pokaždé narazíme na téměř stejnou partu chlapíků. Odhaduji je na osamělé vlky, v baru jsou součástí jedné smečky, jedné chápající rodiny. Některý den barman připraví prostou večeři o jednom chodu, ač normálně nevaří (až na ty bruskety). Pokaždé mi ochotně sdělí své tajné ingredience. (Já: “Ráda tam chodím. Teda on mi tebe sice vůbec nepřipomíná, ale je sympaťák.” Manžel: “Grrr...”)
Štamgasty znám podle obličejů, ne podle jmen. Jídáváme s nimi u jednoho stolu, s osamělými vlky, týpky typu motorkář, bývalý motorkář nebo nemotorkář, skinhead. Jíme stejné jídlo, smějeme se stejným vtipům. Je jedno, jestli jste skinhead anebo charitativní pracovník, Ital nebo Čech nebo jen osamělej načuřenej vlk (z té samoty se čuří často).
Včera běžel v televizi, na kanálu, který je radikálněji zaměřen, přímý přenos debaty o imigrantech. Část pořadu byla online přenášena právě z našeho baru. Nebyl to moc příjemný pocit. Do mikrofonu štěkala baba, která v místních končinách vůbec nežije, vedle ní mluvila dívka, dcera barmana, a v rohu se krčil štamgast načuřený vlk, a nad ním vlajka Itálii Italům. Možná jeden dva místní za reportérkou, jinak obličeje cizí, ovšem odhodlání bojovat proti vetřelcům a všem cizím zmetkům světa. My tady zmetky nechceme (stačí, když je občas máme v rodině, žejo, chtěla bych jim říci).
Reportérka křičí, že je v našem městě ubytováno několik migrantů. Ani nevylézají ven. Práce tu není, spousta osamělých domů k marnému prodeji. Lidé dojíždějí za prací i sto kilometrů. “Berou nám práci!” křičí ta žena. Tak tihle zrovna opravdu neberou, milá paní. Podle italského nesmyslného systému mají na volná místa ve státní správě přednost ITALOVÉ z jihu, kde je vyšší nezaměstnanost než zde). Cizince, zaměstnané ve státní správě, jsem tu skutečně neviděla. Pracují na místech, kam Ital nechce (čistička kanalizace, práce ve fabrice s nebezpečnými látkami a další).
Ženě s mikrofonem přeskakuje hlas. V obličejích plných nenávisti, kolem ní a za ní, vidím kromě vzteku i strach. Ale vztek převládá. Debata bublá a objevují se první slova - Itálii Italům. Případ nějakého černocha, co zabil v baru bělocha. Černoch není důležitý. Důležité je, že není ITAL. Všichni cizinci do jednoho pytle. Vraždící černoch či pracovitá ochotná Češka z kasy, na tom nesejde. Do konce debaty jsem nevydržela a odešla spát. Doufám, že ta nacionální šlamastyka trochu pomine... do zítřka...
Letošní rok je pro mě zdravotně náročný, nemůžu se stále vyhrabat z nemocí, sice banálních, na které se fakt neumírá, ale otravuje to v tom rodinně-pracovním koloběhu, spíše běhu, kdy musíte fungovat. Obzvláště tady.
Po včerejší televizní debatě, se zablokovanými zády a kašlem staré tuberačky bez hlasu, jedu ráno k řezníkovi pro kus slepice - vývar s domácími nudlemi a zázvorem mi pomůže víc než hrst léků. Jindy ochotný řezník se chová trochu odměřeně, zdá se mi. Baví se s jiným klientem o včerejší debatě i o nutnosti nějak tu situaci, mamma mia, vyřešit. Mlčím a čekám, až přijdu na řadu. Říkám řezníkovi sípavým hláskem o půlku slepice. Jindy by se smál, že mluvím jak mutující puberťák. Teď se nepříjemně a třikrát zeptá, co to teda vlastně chci. Slepici mu předvádět nebudu a z posledních smrtelných sil vysípám slovo G-A-LL-I-N-A - S-L-E-P-I-C-I! Kde je ta moje laskavá Itálie? Se slepicí sedám do auta, kolem pomalu projíždí štamgast z našeho baru. Mávám na něj, jako vždycky, jindy mi mával zpět. Dneska nic. Nevidí mě, anebo dělá, že mě nevidí?
Mám v sobě smutek a vztek.
Něco se tu porušilo. Ne vlastní vinou dostávám imaginární židovskou či jinou cizáckou hvězdu, ač si to nepřipouštím. Ale tím, že o tom píšu, si to vlastně připouštím.
Cítím v sobě více statečnosti a síly, více než kdykoliv předtím. Tak to tedy ne. Musím nejdřív z hlavy vypustit ten negativní balast, kvůli jedné pitomé debatě uřvané reportérky. Možná byl řezník naštvaný kvůli své manželce, která mu nedala anebo dala, možná byl skinheadský vlk v rauši a opojení, že byl chvíli vidět v TV, a nevnímal okolí, čili ani mě. Někdy věci bývají jiné, než si myslíme. Anebo je to úplně jinak.
Je potřeba vyčistit si hlavu, občas to bývá chlívek sajrajtu, který si dotáhnete do závitů, ani nevíte odkud.
Zítra si po práci s mužem skočíme na kafe a malé pivo. A budu-li mít hlad, dám si i brusketu. Taky zajdu k tomu mrzoutovi řezníkovi, zvesela a tentokrát pro kachnu. Doufám, že z barmana vymámím nějaký další recept na jeho specialitu.
Nejhorší je být imigrantem svého srdce a zdravých myšlenek. Jsem imigrantka Marta, s imaginární židovskou či jakoukoliv jinou hvězdou na klopě, na čele... a v očích. Tam mám tisíc hvězd laskavosti, kterou dávám dál. Já, imigrantka Marta česká mým milým klientům italským...
PS: Právě dorazil muž z práce. Všichni klienti tam nadávali na mimořádně agresivní a pitomou TV debatu. Děti teď přišly ze školy a shodně popisovaly reakce spolužáků, kteří byli uřvanou a hloupou reportáží zhnuseni a styděli ze za to, že byla vůbec vysílána, navíc z těchto končin. Sousedka mi před chvílí donesla buchtu.
No, nakonec on to ten řezník doma asi taky nemá moc jednoduché...
Marta Kučíková
Hudrám, hudráš, hudráme
„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.
Marta Kučíková
My, nedokonalé
„Váš pas, madam?” zeptá se úslužně český řidič před nástupem do autobusu. Jaká přímo vtělená zdvořilost jeho řidičského ducha, takřka italská!
Marta Kučíková
... je mi ho tak líto!
„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.
Marta Kučíková
Sníst to, na co čůrá pes
“Písíkán” říká mi devadesátiletá rázná Maria, když se jí ptám, co dnes vaří. Každodenně obědvá těstoviny a dušenou fenyklovou bulvu, kterou střídá s pečenou čekankou. Opakuje mi: “Je jaro, tak tu všichni jíme písíkán!"
Marta Kučíková
Zlodějiii!
“Čmajzli mi peněženku,” blekotá ovíněný chlapík. Zapomněl ji v nezamčeném autě. Taky proč by auto zamykal, tady se totiž odedávna vůbec nekradlo. Jediným vysvětlením je, že mu peněženku z auta vzala jeho exmanželka.
Marta Kučíková
Italsky "vodník"
“Podívej, vypadám jako vodník,” říkám lámaně italsky mému kadeřníkovi. Aby pochopil vážnost situace, že mé vlasy jsou přerostlé, zplihlé a vůbec děsné. Nevědouc, jako přeložit "vodník", jsem vyhrkla "vodní muž".
Marta Kučíková
Nezanášet, nezanášet, nezanášet!
„Hlavně ať tě nějak oblbne, ” přesvědčuje mě kamarádka s vykulenýma očima. Má mě oblbnout doktor. Tedy mě, starou Martu, asi už nikdo neoblbne, ale moji určitou tělesnou část ano.
Marta Kučíková
Parádnice
"Necpi se, nahoře se nacpeš špaget," upozornil mě muž. Nahoře na hoře pokaždé fučí. Půjdu jako babochlap v unisexové neforemné teplé bundě a obrovských goretexech. Tuším, že nás, babochlapů, bude více. Kdepak nějaká paráda
Marta Kučíková
Nekafrejte mi do toho
“Důležitá jsem já, pak učitelé, pak uklízečky - a nakonec vaše děti, “ prohlásila s důrazem elegantní nafučená baba. Jinak prezidentka - po česku šéfová - několika zdejších středních škol.Baba,no.
Marta Kučíková
Přišel k nám, nepozván (zpráva o koronaviru u nás v severní Itálii)
Doplňuji: blog jsem psala v době, kdy nikdo z nás, obyvatel zde včetně starosty, jsme netušili,jaká pandemie Itálii zasáhne.Proto je vše psáno z té situace tehdy v ten určitý den, dnes je vše jinak. Ale u vás taky. Držme si palce
Marta Kučíková
Každý máme svého Krause
“Já? To rozhodně nezvládnu! “ zděsila jsem se, když mi přišlo pozvání do Show Jana Krause. Byla jsem zaskočena a překvapena zároveň. Ono se toho totiž na mě nachumelilo za posledních pár týdnů nějak víc.
Marta Kučíková
Nejlepší je to potmě
“G-g-guarda, k-k-koukej, ” ukáže mi vyděšeně na oblohu lamač zdejších ženských srdcí i přilehlých orgánů.
Marta Kučíková
Neobtěžujte za letu... cizí pány
„Ten chlapík má snad mrtvičku!“ řekla jsem si s hrůzou při pohledu na mírně se chvějícího staršího muže na sedačce přede mnou.
Marta Kučíková
Zahalit!
“Ona je odhalená,” zaslechnu za sebou nesouhlasné zamlasknutí. Prsa se mi nevalí z výstřihu ani mi nekouká zadková čárka z džín.
Marta Kučíková
Jak ho okouzlit, i když nemáte pětky
„Ty nemáš pětky?” zeptal se zklamaně štramák s očima zabodnutýma do mého kyprého hrudníku. Má pravice pohotově vylítla, ale naštěstí nedoletěla. Chudák štramák měl totiž zrakový handicap. Notně šilhal.
Marta Kučíková
Jen tak koukat si do blba, a na...
“Potřebuju aspoň na den k moři,” běduju. Nejsem náročná. Stačí mi jen jeden den, jednou za rok. Díky pracovním sobotám máme volné pouze neděle. Bývají však často deštivé. Nebo jsme nemocní. Nebo další "NEBO" ...anebo zase hory.
Marta Kučíková
My, sádelňáci
“Nejsme přece ve válce, abych musela jíst margarín,” říká mi Maria. V jejím nákupním košíku vidím hotovou cholesterolovou smršť
Marta Kučíková
In-se-mi-ná-tor přichází!
?“Dej si na něj bacha. Říká se o něm, že se ti podívá do očí a hned z toho otěhotníš,“ špitla polohlasem má známá o klientovi, který kráčel ke kase jako Bůh. Co jako Bůh - jako Ital.
Marta Kučíková
Žena musí mít vůči muži jen dvě povinnosti - být milá a krásná
“Žena musí mít vůči svému muži pouze dvě povinnosti, být krásná a milá,“ řekla mi má léta šťastně vdaná moudrá přítelkyně. Smůla. Krásu už teda nedoženu ani s kudlou plastického chirurga a odpařovače špeků.
Marta Kučíková
Nevěrná až za HROB
“Nejdříve až za dva týdny?" rozkašlala jsem se. "Che cavolo!" Místo slušného italského "do zelí nebo do háje" jsem ve skutečnosti použila českou jadrnou nadávku s R. Ale krindypindy to fakt nebylo.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 91
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 8560x
- Italské jednohubky (2017 - Mladá fronta)
- Italské dvojhubky (2018 - Mladá fronta)
- Po italsku do hubky (2019 - Mladá fronta)
- Z mého severoitalského deníku (2020 - Ikar).
- Italské trojhubky (2021 - Ikar)
- Italské mentolky (2023 - Ikar)
Tímto vám všem, kteří jste mě četli a čtete, opravdu ze srdce děkuji, protože vy za to můžete. GRAZIE!!!!
Mějte veselé a láskyplné dny. Vaše Marta
kontakt: marta.kucikova@gmail.com