“Itálii Italům! Čechy Čechům! V jednotě je síla! Je čas, soudruzi, skoncovat s alkoholem!”” Pardon. Ty poslední agitky se mi tam připletly z dob pradávných.
Každý Ital má svůj oblíbený bar. Nás nevyjímaje. Jednou za týden dva se tam s mužem stavíme na jedno - kafe, pivo, na chvilku. Nebo pak na delší chvilku s dětmi - na dobrou bruschettu (čili brusketu, zapečený chléb, nejlepší je se zeleným sýrem a špekem). Barman je motorkář, sympaťák, jeho žena tak milá, že se do ní musí zamilovat i ženská, pro její povahu a pochopení - a to nemusíte být ožralý jak carský důstojník (Manžel: “Rád tam chodím. Ona mi hrozně připomíná tebe.” Já:”Grrr...”).
Bar je trochu motorkářský, trochu víc skinheadský, pokaždé narazíme na téměř stejnou partu chlapíků. Odhaduji je na osamělé vlky, v baru jsou součástí jedné smečky, jedné chápající rodiny. Některý den barman připraví prostou večeři o jednom chodu, ač normálně nevaří (až na ty bruskety). Pokaždé mi ochotně sdělí své tajné ingredience. (Já: “Ráda tam chodím. Teda on mi tebe sice vůbec nepřipomíná, ale je sympaťák.” Manžel: “Grrr...”)
Štamgasty znám podle obličejů, ne podle jmen. Jídáváme s nimi u jednoho stolu, s osamělými vlky, týpky typu motorkář, bývalý motorkář nebo nemotorkář, skinhead. Jíme stejné jídlo, smějeme se stejným vtipům. Je jedno, jestli jste skinhead anebo charitativní pracovník, Ital nebo Čech nebo jen osamělej načuřenej vlk (z té samoty se čuří často).
Včera běžel v televizi, na kanálu, který je radikálněji zaměřen, přímý přenos debaty o imigrantech. Část pořadu byla online přenášena právě z našeho baru. Nebyl to moc příjemný pocit. Do mikrofonu štěkala baba, která v místních končinách vůbec nežije, vedle ní mluvila dívka, dcera barmana, a v rohu se krčil štamgast načuřený vlk, a nad ním vlajka Itálii Italům. Možná jeden dva místní za reportérkou, jinak obličeje cizí, ovšem odhodlání bojovat proti vetřelcům a všem cizím zmetkům světa. My tady zmetky nechceme (stačí, když je občas máme v rodině, žejo, chtěla bych jim říci).
Reportérka křičí, že je v našem městě ubytováno několik migrantů. Ani nevylézají ven. Práce tu není, spousta osamělých domů k marnému prodeji. Lidé dojíždějí za prací i sto kilometrů. “Berou nám práci!” křičí ta žena. Tak tihle zrovna opravdu neberou, milá paní. Podle italského nesmyslného systému mají na volná místa ve státní správě přednost ITALOVÉ z jihu, kde je vyšší nezaměstnanost než zde). Cizince, zaměstnané ve státní správě, jsem tu skutečně neviděla. Pracují na místech, kam Ital nechce (čistička kanalizace, práce ve fabrice s nebezpečnými látkami a další).
Ženě s mikrofonem přeskakuje hlas. V obličejích plných nenávisti, kolem ní a za ní, vidím kromě vzteku i strach. Ale vztek převládá. Debata bublá a objevují se první slova - Itálii Italům. Případ nějakého černocha, co zabil v baru bělocha. Černoch není důležitý. Důležité je, že není ITAL. Všichni cizinci do jednoho pytle. Vraždící černoch či pracovitá ochotná Češka z kasy, na tom nesejde. Do konce debaty jsem nevydržela a odešla spát. Doufám, že ta nacionální šlamastyka trochu pomine... do zítřka...
Letošní rok je pro mě zdravotně náročný, nemůžu se stále vyhrabat z nemocí, sice banálních, na které se fakt neumírá, ale otravuje to v tom rodinně-pracovním koloběhu, spíše běhu, kdy musíte fungovat. Obzvláště tady.
Po včerejší televizní debatě, se zablokovanými zády a kašlem staré tuberačky bez hlasu, jedu ráno k řezníkovi pro kus slepice - vývar s domácími nudlemi a zázvorem mi pomůže víc než hrst léků. Jindy ochotný řezník se chová trochu odměřeně, zdá se mi. Baví se s jiným klientem o včerejší debatě i o nutnosti nějak tu situaci, mamma mia, vyřešit. Mlčím a čekám, až přijdu na řadu. Říkám řezníkovi sípavým hláskem o půlku slepice. Jindy by se smál, že mluvím jak mutující puberťák. Teď se nepříjemně a třikrát zeptá, co to teda vlastně chci. Slepici mu předvádět nebudu a z posledních smrtelných sil vysípám slovo G-A-LL-I-N-A - S-L-E-P-I-C-I! Kde je ta moje laskavá Itálie? Se slepicí sedám do auta, kolem pomalu projíždí štamgast z našeho baru. Mávám na něj, jako vždycky, jindy mi mával zpět. Dneska nic. Nevidí mě, anebo dělá, že mě nevidí?
Mám v sobě smutek a vztek.
Něco se tu porušilo. Ne vlastní vinou dostávám imaginární židovskou či jinou cizáckou hvězdu, ač si to nepřipouštím. Ale tím, že o tom píšu, si to vlastně připouštím.
Cítím v sobě více statečnosti a síly, více než kdykoliv předtím. Tak to tedy ne. Musím nejdřív z hlavy vypustit ten negativní balast, kvůli jedné pitomé debatě uřvané reportérky. Možná byl řezník naštvaný kvůli své manželce, která mu nedala anebo dala, možná byl skinheadský vlk v rauši a opojení, že byl chvíli vidět v TV, a nevnímal okolí, čili ani mě. Někdy věci bývají jiné, než si myslíme. Anebo je to úplně jinak.
Je potřeba vyčistit si hlavu, občas to bývá chlívek sajrajtu, který si dotáhnete do závitů, ani nevíte odkud.
Zítra si po práci s mužem skočíme na kafe a malé pivo. A budu-li mít hlad, dám si i brusketu. Taky zajdu k tomu mrzoutovi řezníkovi, zvesela a tentokrát pro kachnu. Doufám, že z barmana vymámím nějaký další recept na jeho specialitu.
Nejhorší je být imigrantem svého srdce a zdravých myšlenek. Jsem imigrantka Marta, s imaginární židovskou či jakoukoliv jinou hvězdou na klopě, na čele... a v očích. Tam mám tisíc hvězd laskavosti, kterou dávám dál. Já, imigrantka Marta česká mým milým klientům italským...
PS: Právě dorazil muž z práce. Všichni klienti tam nadávali na mimořádně agresivní a pitomou TV debatu. Děti teď přišly ze školy a shodně popisovaly reakce spolužáků, kteří byli uřvanou a hloupou reportáží zhnuseni a styděli ze za to, že byla vůbec vysílána, navíc z těchto končin. Sousedka mi před chvílí donesla buchtu.
No, nakonec on to ten řezník doma asi taky nemá moc jednoduché...
