Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pachatelkou dobrých skutků

24. 03. 2017 13:13:16
"Očekávejme občasné zemětřesení. Později prudký déšť!" varoval urostlý důstojník na zdejší TV stanici. Počasí tu nehlásí půvabné neodborné mladice, ale zralí muži ve vojenských uniformách. Věřím jim i přílet UFO.

Zemětřesení tentokrát proběhlo jen zhoupnutím země, jinak nic. Matějská zdarma, když jste na to připraveni. Když ne, panika a vystartování před barák, maximálně schovka pod stolem. Tyhle schovky trénují i naše děti ve školách, vím to od nich. Žádné bezhlavé sprinty ven, ale schovat se pod lavice. Moc mi to nejde. Pod stolem jsem se párkrát zašprajcla. S mým před-stupněm obezity, spíš zá-stupněm jsem málem zahynula udušením mezi nohami stolu, židlí, mým poprsím a vůbec pitomým zkroucením těla.

Důstojník se tentokrát trefil předpovědí prudkého deště, který jsem doposud nezažila. Během deseti minut udělalo počasí nečekané salto směrem do pekla.

O patnáct stupňů méně, prudká vichřice s kusy ledu. Nikdo to nečekal. I ti největší masochističtí cyklisté i stateční běžci dlouhých tratí hledali útočiště v průjezdech - které tu nemáme - a tak se rvali do úzkých vstupů k cizím lidem domů.

Zemětřesení mě nechává klidnou. To mají děti nacvičené. Ale v téhle čině nedojdou ani na autobus. Nechala jsem knedle knedlemi, a ještě v zástěře vyrazila zachránit děti.

Já, matka spasitelka. Auto stěží rozhrnovalo přívaly vod, čelní sklo bylo díky prudkému bičování obrovskými kroupani zcela neprůhledné. Stáhla jsem okýnko a s hlavou vytočenou ven hledala cestu ke škole. Obličej jsem měla po pár vteřinách omlácený, ale to mě nezlomilo. Nebyla jsem jediná. Ostatní rozumní lidé byli zalezlí doma, jen my, starostlivé maminky a někteří zodpovědní tatínkové, s otřískanými obličeji, vystrčenými z postranních okýnek, jsme křižovali peklo venku a vzájemně se povzbuzovali při hledání našich potomků.

Pomáháme si tu, jak jinak. Častokrát jsem brávala autem jednu vysokou Indku, respektive její dva synky. Žijí v domě, vzdáleném asi čtyři kilometry od školy. Auto nemají, v zimě v létě chlapci chodí pěšky do školy. Zpočátku chodili v holínkách, které jim maminka uřezala na nižší boty. Pak jim asi někdo boty daroval. I přes uřezané holínky chodili čistě oblečeni a pečlivě učesáni.

Jejich matka je velmi vysoká ramenatá žena. Jako by snad ani Indka nebyla, spíš Peruánka z kmene “My, ti nejvyšší na světě”. Celou základní školu oba chlapce pokaždé doprovází ke škole, pak se vrátí zpátky domů. A odpoledne to samé, když se pro ně vrací do školy. Čtyřikrát čtyři kilometry - šestnáct kilometrů denně. A tak jsem při mých taxikářských cestách do školy mezi pracemi stihla chlapce nabrat do školy, anebo jejich maminku odvézt domů. Zejména když chlapci kulhali, při sněžení, vedru, anebo jen tak. Prostě jak to šlo. Řeč s chlapci moc velká není, jsou to indičtí stydlíni, ale vypadají na slušné kluky. S jejich maminkou jsme se domlouvaly, kde by se dala sehnat občasná práce, což se jí dařilo - líná tedy rozhodně nebyla. A co vím, také nikdy nemocná. Možná je občas fajn být členkou kmene "My, ti nejvyšší na světě", a bez řidičáku...

Kromě starých babiček, kterým ujel autobus, a jiné maminky s postiženým chlapcem, jsem brávala autem do školy i tři malé černošky. Sympatická vlídná maminka, kterou odkopl její vzhledný manžel, a šel si zadělat na čtvrté dítě s nějakou Italkou, sekernicí údernicí.

Někdy pak naberu náhodné lidi v krizi, tedy důvěryhodné, žejo. Taky jednoho zatoulaného psa a dva zmatené staříky.

Ale teď venku není ani noha. Rodiče postupně nabrali své miláčky přímo u školy, jenom ty naše holky zmoklý, kde jsou? Dobrá, udělala jsem autem další klouzavé kolečko, úprk posledních dítek ze dveří školy do aut rodičů. Naše děti nikde! Mobil sebou nemají - ve škole je zakázáno používat mobily. Teď by se porušení zákazu hodilo.

Třetí kolečko domov - škola. Nic. Drsná sprška horských krup ze mě vmžiku udělala poďobaného puberťáka. Mám nechtěný facelift, hubomasáž - aspoň zdarma, že.

Na sedačce zvoní telefon: “Mami, kde jsi? Jsou tu rozvařené knedle!”

Položila jsem telefon. Jezdím tady sem a tam, abych zachránila děti před totální devastací matkou přírodou, zatímco děti se v klidu (nezdevastovány matkou přírodou)sušily doma u čaje a topení. Přijely autobusem a v tom nečase jsme se zkrátka minuly.

Měla bych se vrátit domů. No, měla. Ale bičování ostrých krup ve mně opět probudilo puzení dokončit nějakou záchrannou akci. Jakoukoliv.

Kde jsou zmoklí indičtí chlapci, zmatení italští staříci i nemocné babičky? Nepotřebuje teď někdo zachránit? Moje děti... ty se ale zachránily samy. Dobročinná mise záchrana tvorů před kulometnými kroupami skončí pravděpodobně fiaskem.

Vrátím se domů. Konečně - po chodníku utíkalo děvče, promočené do tisíců aleluja. Mimochodem Italka, ale to je přece jedno. Můj obličej, zbičovaný kroupami, vypadal hůře nežli vnitřek auta, ale dívence to bylo jedno. Další tři kilometry k ní domů jsem zatopila, aby se zahřála a našla pro ni zapadlou českou žvýkačku (boží mana v obalu Pedra - pro ni v ten okamžik).

Nečekejte, prosím, žádnou pointu, slečna se mi v autě ani nepozvracela ani jsme neuzavřely přátelství do konce našich životů. Pointa je taková, že jsem se nechtěla vrátit domů bez vykonání dobrého skutku. Letěla jsem pak nahoru do bytu po schodech a přemítala, co rychlého pro mé děti uvařím místo těch rozvařených knedlí.

“Mami, ty jsi zase zachraňovala, viď? “ ozvalo se pobaveně ze dveří. “My jsme místo těch knedlíků uvařily těstoviny s omáčkou. Převleč se do suchého a pojď se najíst!'

Miluju moje děti. To ony konají dobré skutky. Já se občas měním v pachatelku původně bohulibých skutků, které se tak nějak samy zvrtnou. Při debužírování vynikajících těstovin jsem si vzpomněla na jednu mou “záchranu” ubohého zraněného chlapce.

Pár měsíců po našem přistěhování do Itálie jsem při mé hlemýždí jízdě autem uviděla po chodníku kulhat desetiletého kluka s taškou. Nikde nikdo. Mou tehdy mizernou italštinou jsem se ptala, kde bydlí, abych ho odvezla. To bylo dávno, ještě v době před pedofily a divnými černými auty, unášejícími malé děti.

Kluk mávl rukou, že je to dobrý, ale obličej měl zkřivený bolestí. Já, pachatelka dobrých skutků, jsem se nedala odbýt. “Kde bydlíš?” zeptala jsem se ho ještě jednou, a on vyměkl. “Vicino,” řekl, a ukázal rukou dopředu.

To bude asi nějaký shluk baráků někde v kopcích nad námi, ujel mu autobus, rodiče v práci, a on chudák s bolavou nohou. Nějak se domluvíme. Pomohla jsem mu nastoupit do auta, a ten dobrý chlapec mě po DVACETI metrech pomalé jízdy píchl do ramene se slovy “Stop!”.

Chápala jsem - asi se mě bál. Zastavila jsem auto, vystoupila, pomohla mu ze dveří. Poděkoval a odcházel. Kam, chudák?

Z balkónu protějšího baráku na nás mávala jeho babička. Také mi děkovala.

V tu chvíli jsem se z pachatelky dobrých skutků chtěla transformovat na neřáda. Ale jen do příjezdu domů. Děti mi pak doma vysvětlily, že VICINO není žádná horská čtvrť ani název ulice.“Vicino” znamená italsky “blízko”.

Dojedla jsem skvělé těstoviny. Přestalo pršet. Rozvařené knedle jsou vyhozeny, a já si půjdu trénovat rychlý skok pod stůl. Začínáme se totiž zase trošku houpat. Abychom mohly dál šířit dobro, měly bychom my, pachatelky dobrých skutků, nejdříve zachránit samy sebe.

A vůbec se to netýká jenom zemětřesení... :-)

Autor: Marta Kučíková | pátek 24.3.2017 13:13 | karma článku: 35.63 | přečteno: 2746x

Další články blogera

Marta Kučíková

No... a co?

“Mami?!!!” vyhrkly zděšeně děti, jednohlasně i s mým mužem. Zrovna jsem prý naší staré italské známé Marcelce nadšeně sdělila, že si též přeji, aby vbrzku natáhla bačkory.

13.7.2017 v 7:11 | Karma článku: 36.71 | Přečteno: 1972 | Diskuse

Marta Kučíková

Zezadu

“Dvacet čtyři tisíc polibků pro tebe, miláčku, amore” zazpívá místo pozdravu silný mužský hlas. Žádné jeho amore fakt nejsem. Píseň o pusinkách se line i z rádia Birikina s hity šedesátek. Ještě že mě frajer zdraví zezadu.

5.6.2017 v 8:15 | Karma článku: 36.33 | Přečteno: 1979 | Diskuse

Marta Kučíková

Přece nikdy není pozdě...

“Víš, čím je vaše česká země nejznámější? “ zkoušel mě na kase Mauro, italský osmdesátník, všetečka a chytrý chlap. Hokej ani Jágra tady neznají, pivo pijí raději německé, politický marast je všude stejný. Snad krásnými ženami?

2.5.2017 v 7:22 | Karma článku: 40.19 | Přečteno: 2829 | Diskuse

Marta Kučíková

Jáje...

"Martii, jsem šťastná, že tě zas vidím,” obejme mě Jája. Její slova kloužou do žaludku stejně jako čerstvý indiánek z telčské cukrárny U Celerina. Zákusky jsou famózní. Ocením je zejména po několikaměsíčním italském půstu.

21.4.2017 v 15:59 | Karma článku: 37.89 | Přečteno: 2331 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Jitka Štanclová

Fuj, ona má na sobě tepláky!

Jó, časy se mění. I tak by se to dalo říct. Co se dříve tak kritizovalo, dnes se dere kupředu, doslova závratnou rychlostí.

19.10.2017 v 20:27 | Karma článku: 17.49 | Přečteno: 510 | Diskuse

Andrea Hynková

Když je chlap prostě jen orgán

Jako medička mám na mužích ráda poměrně podivné věci. Třeba jizvy, ráda poslouchám jejich srdce a snažím se v jejich tepu objevit nějakou srdeční vadu a před první pusou se zodpovědně ptám, kdy byli naposledy na krvi.

19.10.2017 v 14:00 | Karma článku: 35.28 | Přečteno: 4376 | Diskuse

Edna Nová

Jak lidé reagují na ženu s depresí?

Relativně dobře. Tedy pokud se jedná o přátele, známé, kolegy a tak. Častá reakce je: „Jo, depresi jsem měl taky.“ Ono je těžké nesklouznout do deprese, když heslem doby je mít, být, překonat, zvládnout, dosáhnout..

19.10.2017 v 10:53 | Karma článku: 23.05 | Přečteno: 973 | Diskuse

Olga Hrdinová

Výročí české královny Elišky Rejčky

Dnes, 19. října, je to přesně 682 let od smrti významné české královny Elišky Rejčky. Proto se sluší připomenout si dramatické osudy této pozoruhodné ženy ...

19.10.2017 v 8:51 | Karma článku: 21.99 | Přečteno: 316 |

Hana Bočková

Babí léto

" Rosa o pavučinu zazvonila. Usmál ses. Pěkné je to. Vášnivě jsem Tě políbila, netušíc, že přichází babí léto. "

18.10.2017 v 20:07 | Karma článku: 8.59 | Přečteno: 159 | Diskuse
VIP
Počet článků 68 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 8742

Dle MUDr. Plzáka typ "hospodyně, říznuté intelektuálkou", žijící s rodinou v podhůří italských Dolomit, se srdeční slabostí pro rodnou Telč.

Díky vám všem, kteří mě čtete, jsem získala Blogerku roku 2016 a Blogerku desetiletí. V říjnu 2017 mi vychází u Mladé fronty knížka Italské jednohubky (křest ve čtvrtek 26.10, od 17.00 hod v knihkupectví Neoluxor na Václaváku). Je to asi fajn rok, vypadá to... (ale nic se jinak nezměnilo, pořád šolichám a lítám sem a tam, a na rukou mě nikdo nenosí, čili normální rodinně-pracovní kolotoč, ale krásnej, no znáte to sami:-))

kontakt: marta.kucikova@centrum.cz

 

 

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.