Asi mu jednu fláknu

“Ne. Prostě NEE!”  říkám důrazně prťavému černošskému kloučkovi. Krásné dětské oči se změní v nenávistné střely. Fláknu ho, fláknu. 

Jako že jsem doposud nikdy nikoho neflákla. Strká si postupně do pusy naše vystavené ozdobené voňavé perníčky, linecká kolečka, skořicový štrůdl i kousek tvarohové buchty, ale vzápětí vše vyplivuje a vrací zpět na papírové tácky. Jako v nějaké špatné počítačové hře pro děti – nové auto jede do garáže  a zničené z garáže. Černá hrabající ručička začíná  náš český stánek pozvolna devastovat. Oslintané cukroví končí v koši.  

Je mi jedno, jestli je chlapeček černý, žlutý nebo bílý, barva kůže je to poslední, co mě zajímá. Jeho drzost přivádí mé dosud klidné nervy do varu. Říkám si, že je to jenom dítě. Malý, zatoulaný černý prcek, ztracený na letní slavnosti národů v italském městečku Thiene. Obchází mezinárodní stánky a zkouší trpělivost dalších národnostních menšin. Nevím, s jakými výsledky, ale čekám, že se nabaží u veselých Rumunů či věčně odpočívajících Marokánců.  A lup ho, nakonec skončí v Čechách. Ne doslova, u českého stánku. Pátý perníček je pečlivě oslintán a rozdroben po zemi.  Taky na to patřičně reaguju. Ovšem hromobití nejaké ohromné bílé české panímámy je mu zcela jasně šumafuk. Oslintané drobky cukroví  letí do koše. Kdepak. Žádný mír. Žádný John Lennon a “Make love – not war”.

Kdybych chtěla toho kluka přece jen výchovně fláknout, jistě by na mě vzápětí přiletěla jeho emotivní matka,  a riskovala bych mezinárodní konflikt. Když nefláknu, totálně zničí to, co ještě nezničil, a konflikt stejně nastane. O konflikt ani přesdržkovou nestojím, obzvláště tady, na velké a báječné slavnosti v parku. Mezinárodní mejdlo, velký mejdan. Kolem padesátky různých národností, zástupci jednotlivých zemí vystavují to, co je pro ně typické, včetně ochutnávek. Z vlastních, dobrovolných zásob. Někteří i přes tropické vedro navlečeni v krojích. Při slavnostním projevu na náměstí všichni hledáme drobet stínu. Projevy by se měly  být definitivně zakázány v době polední. Před prodejnou Benettonu se na pár metrech čtverečních stínu tísní asi patnáct národností. Nádherná, barevná reklama. Jsem tam za ty vápenkovité a eidamovité.

Náš český stánek stojí jako každoročně vedle slovenského.  Nadýchané kynuté babičkovské buchty, klasické vánoční cukroví (napečené pár dní předem), chlebíčky s velkými kusy šunky, taky broušený křišťál, české pohádkové i nepohádkové knížky, a české vlajky. Na té největší, dvoumetrové české vlajce, moje dvanáctiletá dcera málem vypustila duši. Část velkého prostěradla pomalovala jako vlajku červenými temperami. Patlačka na pět hodin. Spotřebovala deset tub barvy, a poslední měla zaschlé víčko. Nejlepším otvírákem jsou zuby, víčko povolilo nečekaně rychle. I přes hodinové vyplachování mě večer přivítala s rudým úsměvem dobře najedeného lidožrouta.

Ze mě se lidoužrout stane asi za chvilku, náš černý boreček vyplivuje další kousky cukroví a kouká na sousedící překrásné Slovenky. Všechny blonďaté, krasavice. Milé. “Která z nich je tvoje maminka?” žertuju italsky a anglicky.  Vůbec se nestydí, ruce v kapsách, sebevědomí by mi mohl půjčit. Bez zájmu si prohlídne společenství blondýnek. Hm. Nějaké ženské s bílými vlasy. Na slovo “máma” ale slyší, a mávne rukou kamsi před sebe. Směrem k další třicítce stánků, přímo proti nám, s minimálně tisícovkou lidí. Může to být Alžír, Maroko, Ghana...  podle konstituce spíš Ghana. Opuštěný sirotek tedy není, jenom má toulavé botičky.

Tohle zpočátku roztomilé dítě začíná být do pár minut dost nabroušené a bublá to v něm jak v nevrlém starém mládenci. Bere vystavený křišťálový vánoční zvonek a chce s ním odejít. Vracím zvonek zpět na místo. Znovu si ho bere, a obrací se k odchodu. Vytrhnu mu zvonek z ruky a dám nahoru na místo, kam nedosáhne. Já ti dám broušené sklo. Dát broušené sklo pro zábavu malému dítěti není charita ani dobrota, ale pořádná pitomost. Zjevně mu to nevadí, popojde o pár centimetrů k naší provizorní knihovničce, a začíná mačkat listy u českých pohádkových knížek. Němcové a Erbenovi pevně zvalchuje hřbet, během pár vteřin, než stačím zasáhnout, a už se vrhá na Krtečka. Jsem sopkou, Etnou, atomovou bombou. Oslintané cukroví jsem se zaťatými zuby skousla, ale knížky ne. I přes hrozící konflikt s jeho matinkou, bratranci,  náčelníkem či kýmkoliv - začínám bublat pro změnu já. “Ne. NEE!” Asi řvu. Asi jo.

Znovu se mi imaginárně zvedá pravice na pořádné pohlavkové fláknutí, ale zarazím se. Z nudy to nedělá, co mu chybí? Jídlo... kdepak, jídla má na každém stánku přehršel.

O jídlo tu není nouze. Taky jsem před hodinou dorazila z poledního etnického pikniku. Pod širým nebem a stoletými stromy jsem nabízela hladovcům a zvědavcům vynikající masovou českou tlačenku, šunkové chlebíčky, řádně křupavé česnekové bramboráky, české španělské ptáčky. Kdo ví, jestli pro změnu Španělé nabízeli ptáčky české. Nějaký muž v sombreru si ode mě nechal na svůj talířek naskládat  vysoký komín z chlebíčků, smaženého sýra, ptáčka a tlačenky. Po informaci, že tlačenka je jakýmsi výborným masovým aspikem, si přidal navíc dvě silná kolečka. Na talířku už moc místa nebylo, a tak sombrero vtlačilo tlačenku mezi makedonskou dortovou šlehačku a čerstvou třešeň. “Pane, je tu jenom jeden záchod,” žertovala jsem.  Poněvadž pán měl pravděpodobně vývod bokem nebo sežral všechno, co bylo za hubičku, bez ohledu na následky.

Zpocená jak kuchařka ze školní jídelny po celotýdenní šichtě se vracím k našemu stánku natěšená, že si odpočinu. Neodpočinu. Holky jsou nešťastné z malého tmavookého nespokojeného návštěvníka, z vyplivovače cukroví. Černoušek začíná naštvaně bublat. Bublá si a mručí. Kleknu si k němu, i přes únavu s vydáváním jídla, a hladím po vlasech. Má je drátěnkovité, lesklé, kudrnaté. A oči... oči tvrdé, jako kámen. Ani špetka veselí, jenom vztek. Je jednoduché ten malý černý tajfun vyhodit, ale horší je přijít na to, proč se tak chová.

Mezitím se k našemu stánku přitočí dva italští frajeři. Bezbarvě přehlídnou obrázky Prahy, Telče a Českého Krumlova, hokej ani neznají. Svírám pevně v dlani ruku malého uličníka, pustit ho nemůžu, a tak mi  mysl mi začne pracovat trochu rychleji a racionálněji. Chlapcům neříkám nic o nádherné architektuře hlavního města, ani o českých úspěších, ale zcela pragmaticky chrlím cenu půllitru piva na Staromáku i na Smíchově, cenu průměrné letenky levnou leteckou společností z Benátek do Prahy, a hlavně opěvuju krásu českých dívek. Kývu přitom hlavou směrem k našim spanilým Slovenkám a říkám, že Češky jsou nemlich stejně nádherné. Bezbarvé oči frajerů dostanou pecku dvěstědvacet voltů, jejich pohled najednou září. Horlivě se zajímají o podrobnosti a odcházejí s náručí prospektů. Určitě si českou architekturu zamilují, ale člověk na ně musí jít nejdřív přes pivo a pěkné holky.

Pořád držím za ruku toho malého černého borce, osahá, co může, strčí a vyndá z pusy vše, na co natrefí. Má svobodu. Má volnost, má zábavu. Rodiče si instiktivně najde. Jsem blízko devastaci našeho stánku nebo skandálu se zatím neznámou příbuzenskou partou chlapečka (to kdybych flákla). A pak si říkám - když je dítě naštvané, není to z nudy. Něco mu chybí. Pohlazení - nějak nereaguje. Na záchod nechce. Naše kamarádky jsou Italky, Indky i Arabky, jejich děti znám velmi dobře. A jejich oči jakbysmet. Žádné nemá tak nakvašené. A hlad určitě nemá, jídla je  tady habaděj. Dárečky od nás žádné nedostal, ale i malované perníčky ve tvaru domečku jsou dárkem. A vyplivovat dárečky do koše.. proč?

Pot mi teče čtyřproudou dálnicí po zádech. Většina problémů má jednoduchá řešení... co je jednoduché, co je prosté? Ví Bůh. Africký. Mezitím naše česká Lída a slovenská Slávka  předvádějí všem přítomným dětem v parku (čili celému světu) pohádku o Rákosníčkovi. A o vodě.

Voda.

Že mě to nenapadlo hned. “Chceš vodu?” ptám se kloučka. Nejdřív zakroutí hlavu, už asi ze zvyku, že ne. Nedám se ošálit. Z holčičího růžového slovenského kelímku malé asiGhaňátko vyzunkne dvoudecku chladivé podhorské vody jako nic. A vzápětí další. Jeho tvrdé oči změknou a rozzáří se. Až divukrásně. Napětí zmizí, a z nakvašeného děcka je spokojený tuláček po stáncích. Vmžiku si sbalí do kapsy pár kokosek a pingpongově odhopsává za partou dětí, které obcházejí všechny stánky s nápisem “Objetí zdarma.” A je fuč. Zmizí.

Byĺo to prosté.

Ten malý prcek vlastně nechtěl oslintávat perníčky, trhat knížky nebo čmajznout křišťálový zvonek z Bohemky, jenom se napít obyčejné vody. Vody, která nemá národnost, a chutná všude stejně...