No... a co?

“Mami?!!!” vyhrkly zděšeně děti, jednohlasně i s mým mužem. Zrovna jsem prý naší staré italské známé Marcelce nadšeně sdělila, že si též přeji, aby vbrzku natáhla bačkory.

Ta na mě jen vytřeštila oči. Hrůzou. 

Byl to nechtěný omyl, můj trapas. Moje každodenní italská slovní mizérie...

Marcelka (http://kucikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=150221) má blízko ke stovce a několikahodinový nárok na lamentování. Navíc v benátském nářečí, kde není po spisovné italštině ani slechu ani vidu, rozumím jen pár slůvkům. Po půlhodince její samomluvy muž i děti vypnuli. Pouze já, ze zdvořilosti a jakéhosi silného sociálního cítění průběžně doplňuji její benátské litanie občasnými zachraňujícími vatovými slovy (“to je hrůza - to není hrůza - je mi to líto - úplně tě chápu - přeju si to taky, a moc”). Zachraňující konverzační slovíčka, ačkoliv vlastně ani nevíte, která bije. Marcelka po jedné óbrdlouhé zdravotní litanii prohlásila, že si přeje brzy zemřít. Už aby to bylo!

Té poslední větě jsem náhodou rozuměla. Abych její nekonečný monolog utnula, dopnila jsem samozřejmým:  “Marcelko, chápu. Taky si přeju, aby to už bylo, a co nejdřív!” Jenom jsem netušila, co by mělo být to nejdřív.

Marcelka ztuhla. Sluch má naneštěstí poměrně dobrý.

Děti se styděly a bylo jim za mě trapně. Muž měl hlavu zaraženou až k zatuchlým parketám. Během těžké nekonečné minuty, kdy nikdo trapností a hrůzou ani snad nedýchal, jsem se snažila vybruslit z maléru neporozumění. Nemůžu Marcelce přiznat, že ji hodinu tahám za nos a ničemu nerozumím. Tahám ji za nos proto, že je mi jí líto a vím, jak je důležité pro staré lidi se vypovídat a ulevit si. Nepochopí mé přiznání, že z jejího monologu nevím hlavu ani patu. Tím anuluji všechny naše letité podobné hovory, spíše tedy její monology. Za ta léta, co se známe, předpokládá tak nějak automaticky, že skvěle švitořím jak italsky, tak i tím hatlapatla benátským nářečím.

Minuta ticha skončila. Udělala jsem se sebe konverzačního blbečka a do té tíživé situace se zkrátka rozesmála na celé kolo. Tím moje závity získaly párvteřinový náskok. Kupodivu  - bylo to nejlepší řešení.

“Promiň, cara mia, milá má Marcelko. Už jsem stará na to učit se dobře italsky, a té poslední větě jsem prostě nerozuměla. Nejsem drsná, jen blbnu.” Marcelčiny oči se vrátily do normální velikosti. S úsměvem mávla rukou: “No - a co, Marto... nech to být. Je to v pořádku. “

No, a co...?

Dřív bych se za tento trapas styděla, dřív bych pak měsíc nespala a rozebírala, proč a co jsem řekla, co si o mně ten člověk myslí, jak teď asi vypadám trapně. Žití ve zdejších končinách mě každodenními trapasy zocelilo. Domorodci tu mluví výhradně italsky a předpokládají, že je pro vás zcela snadné se naučit jejich mluvu během pár žhavých nocí na pláži (v lepším případě), s jeptiškami, které doučují italštinu příchozí Arabky či holky z východního bloku (v horším případě) anebo vedle v baru mezi ráznými dělníky, jejichž slovník se hemží tělesnými otvory (v nejhorším případě, ale možná spíš v lepším případě). Nic z toho mi nebylo, želbohu, umožněno, a mé špatné základy ze zdejšího kursu italštiny, kdysi dávno, se rozpadly v prach zapomnění...

Mnozí z vás jste geniální v umění naučit se rychle a precizně cizím jazykům. Víte, mně zkrátka v tomto ohledu nebylo moc shůry dáno. Možná je v tom absolutní nedostatek volného času, možná věk, možná milion dalších PROČ NE...

Na kase v krámě italsky ovšem mluvím. Dokonce plynně. Samozřejmě říkám ponejvíce stejné věty - “jak se máš, už jsi zdravá, zas jsi nemocná, sílu sílu, jsi silný, ach to počasí!". Dřív jsem též často chválila většině zákaznic jejich perfektní účesy. Jen do doby, než mě začala balit jedna lesba, neboť se domnívala, že ji balím já. Ženy si zde mezi sebou běžně nelichotí - máš krásný účes, moc ti to sluší. Toto říkají ženám jen muži. Všichni bez výjimky. Čili občas prohodím cosi o velmi originálním účesu. A je po ptákách i lesbách.

Je mi jen hloupé opakovat klientům, že jim něco nerozumím. Zpočátku jsou chápající. Později si myslí, že je trochu tahám za nos, když jim mou omluvu říkám perfektní italštinou (asi pět vět plynně a perfektně pro matení domorodců a zapadnutí do jejich komunity).

Krom toho se snažím vyvarovat českého zdvořilého souhlasu. Občas si pletu česká a italská slova, a místo talijánského souhlasu SI SI ze mě vypadne naše ANO ANO. Párkrát jsem takto pár zákazníků odbourala. České ANO znamená v italštině řiť, konečník. Zdvořilá a úslužná prodavačka na dotaz, máme-li větší tašku, souhlasně pokývá hlavou a řekne konečník, konečník...

Konečník, nekonečník. No, a co...?

Už se netrápím věcmi, co za to nestojí. Je ten trapas na umření? Není? Tak se nic hrozného nestalo. Zkrátka no, a co?

Nemluvím dobře italsky. No, a co? Jsem chronický neplavec a celé dětství jsem se za to styděla. Neplavu, ale mám ráda vodu. Stářím zase tloustnu, i když chodím a šlapu. Mám milion vrásek a tisíc přebytečných chloupků. Nějaký pátek už nezraju do fyzické krásy (snad do té duševní...  časem:). No, a co?

Myslím, že to znáte taky. Něco někomu řeknete nebo neřeknete, často jste ve smršti omylů a citových přešlapů  - a ten pocit trapnosti ve vás přetrvává na věky věkův do aleluja, a ještě kousek dál. Pokud nejde o život - řekněte si zkrátka: “No, a co?”

S mou italštinou sem tam mívám klamný pocit, že si naprosto vystačím s tím, co už znám.

Nedávno jsem se opět svěřovala české návštěvě, jak mě neustále dojímá italská srdečnost. A to i při kostelní mši!

Moje děti zpozorněly. Právem.

V euforii popisuji návštěvě, jak si my, studení Češi v rodné hroudě při kostelní mši podáváme ruku a navzájem se zdravíme se slovy “Pokoj tobě.”

Kdežto Italové, milá návštěvo, to je jiné kafe, to je jiný level. Během mše si též podají ruku, ovšem se slovy “bááčo”, polibek, líbám tě. Rozumíte, oni se s vámi chtějí i v kostele líbat. Doposud se tak nestalo, ale dřív, to musel být kostelní rachot!

Zatím ta léta kostelní letoucí podávám při mších okolostojícím ruku, říkám bezchybně italsky “bááčo” a špulím pusu. "Třeba mě jednou někdo políbí a zavede ty krásné staré a zapomenuté zvyky," chlubím se české návštěvě. Já, sice Češka každým coulem, ale též skoroItalka.

“Mami,” ozve se úpěnlivé a prosebné. “ To chceš říct, že tady v kostele si celých třináct let říkáš o políbení, a ještě s našpulenou pusou?”

“Jasně,” radostně přitakám, “vždyť to přece říkají i ostatní!”

Zbytek rodiny je na pokraji zhroucení. Asi jsem si zavařila na nějaký dlouhodobý rodinný trapas.

“Maminko... ty jediná si říkáš o tu pusu. Oni ti neříkají bááčo, BACIO, polibek - ale pááče, PACE, mír a pokoj s tebou!”

(holt - no, a co?:)