Skvělé postřehy. Vše ,když si představím je opravdové a zahřeje to u srdce. Jen tak dál. Je škoda si to nechat jen pro sebe . Velmi děkuji.

Děkuji, Bedřichu. Vaše slova hřejí též

Marto, díky.

Polibek, pohlazení, vlídné slovo, úsměv. Nevím, jak v Itálii, ale tady jsme pro samé to "je to všechno na h...." připoztratili schopnost ocenit, pochválit, děkovat, vyjádřit vděk. Díky Vám, že o tom píšete.

Jani, možná tam ta schopnost je, ale navíc ještě ostych, ten tomu asi brání... pryč s ním:-)

Za dobrou radu bych taky leckdy líbala ruce (kdybych se nestyděla). Fajn článek. Díky.

Líbejte. Budete možná průkopníkem lepších časů!

Líbat ruce - neotřela myšlenka v krásném lidském balení - díky!

Zapomenutá kdesi v první republice, škoda...

díky!

Zapomněla jsem už skládat slova. Díky Vám se k této kratochvíli, kterou jsme tak rádi provozovali s dětmi, zase vrátím...

Jako když se znovu najde (myslím ta kratochvíle) - občas k ní přemluvím děti, když někde společně čekáme (ale taky slyším za dveřmi WC - Je na záchodě maminka? Jo, ještě jo. Hm, tak vona ještě nedala deset - mamii, máš už deset slov? Už-je-tam-konečně-volno?

Tak tedy ten nadpis evokoval něco jiného... ale jak už je u Vás zvykem - nastalo překvapení a jsme postrčeni směrem k hlubokému zamyšlení. Vděčnost je v poslední době citem trochu opomíjeným a někdy chápaným spíš materiálně. Díky!

... a někdy chápaným spíš materiálně - to je přesně vyjádřeno, děkuju

Tak toto je blog velmi silný lidsky i emotivně. Díky za něj moc!

(už chápu, proč Vás Marto, všichni tak postrádali. Ano, dobrých blogerů, kteří mají druhým co sdělit je opravdu málo)

Maruško, myslím, že je tu hodně velmi dobrých blogerů, ale skrz ty halekavce nejsou vidět - slyšet. A děkuju, vrátila jsem se do dobré společnosti - a je mi tu fajn. Díky moc.

Moc hezké, milé, lidské...

Seděla jsem u babiččiny postele na LDN, ona byla už několik dní v bezvědomí a já svírala ve svých dlaních ty její, na kterých už následkem cukrovky chybělo několik článků...Věděla jsem, že má namířeno tam, kam už se delší dobu těšila.Prohlížela jsem si její ruce a vzpomínala na všechno, co jsme s ní prožili. Líbala jsem ty ruce, které mne tolikrát hladily, ale i po několika letech nečinnosti byly plné mozolů z těžké práce... Pak už jsem ji nikdy neviděla.

Vám díky

Mám husí kůži, Heli...

Dobrý den,

mám stejnou "úchylku" ve skládání slov z nějakého nápisu při jakémkoliv čekání. Dokonce, když čekám na spánek, který ne a ne přijít, tak skládám nová slova z nějakého vybraného - je to o něco těžší, protože písmena původního slova "vidíte" pouze v hlavě. Jsem ráda, že v tom nelítám sama.

Zorko, to mám radost, že v tom lítáte taky. Jen houšť! a díky moc.

Píšete čtivě, Marto Fajn článek, pobavil, zároveň jsem na chvíli přestala přemýšlet nad starostmi ( spíše blbostmi ) a začala přemýšlet nad tím, co má smysl...třeba, že bych mohla začít líbat ruce, protože mám ve své blízkosti osoby, které si to určitě zaslouží (ale ony ví, že i když řeknu "jen" děkuji, že je to od srdce..)

Mirko, i to "děkuju" stačí... hlavně si nezapomeňte občas políbit ruce sama sobě, třeba jen tak v duchu