Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Našrot

22. 02. 2016 11:50:35
“Kolik mu bylo?” ptám se chlápka, co nám na futra obchodu pravidelně lepí pohřební parte. “Středního věku, pětasedmdesát,” vzdychne a koupí u mě rovnou tři litry vína. Krabicového. Pán je totiž fajnšmekr.

Krabičáky frčí. Nejvíce bílé, litr za jedno euro a čyřicet sedm centů. Jemně kořeněné, lijí se do rizota anebo pijí jako limonáda. Víno pijí všichni, bez ohledu na postavení, pohlaví, rasu či věk.

Zpočátku jsem se domnívala, že žiji v nějakém podivném světě alkoholiků, kteří byli kdysi dávno vyobcováni zlými abstinenty, a proto všichni emigrovali do zdejších končin. Za těch xx let, co zde pobývám, jsem až na výjimky neviděla nikoho opilého. Natož našrot.

Fiátky pětistovky jezdí na benzín - a stále frčí. Zdejším staříkům a stařenkám v žilách koluje víno a grappa - a stále frčí též, do devadesátky nejméně. Svoje životní palivo si kupují u nás v obchodě každý den.

Rána v obchodě bývají syrová. Stojím za kasou u otevřených dveří, v obchodě se netopí. Tlusté pyžamové kalhoty pod džínami a hojná tuková stehenní vrstva zahřejí více než speciální značkové podvlíkačky. Je mi teplo, ale prsty mám studené. Zarudlý chlapík si jako každé ráno kupuje čtyři krabičáky. “Pět osmdesát osm,” říkám, a ze zkřehlých rukou se mi rozkutálejí vrácené malé centové hnědásky po studeném pultu. Mít dlouhé nehty, tak je neseberu. Pán si je jedním tahem shrábne do dlaně.

“Nechceš donést kafe?” zeptá se mě. Rajská hudba přenádherných slov, v tuto chvíli přebijí i jakékoliv vyznání lásky či potenciální informaci o milionové výhře v italské loterii.

Vrací se s kávou, která je větší než obvykle. Káva s panákem grappy. Takhle po ránu, to mě zabije. Chlapík nechápe, čeho se děsím, peníze za kafe nechce a mizí ve svém fiátku směr hory.

Ožralá a teplá Marta na kase, děsím se. Kafe ovšem zahřálo, grappa ještě víc, dobrý skutek dobrého muže nejvíc. Bohužel dočasně. Za dvě hodinky mi zase padají drobné ze zmrzlých rukou. Dneska je zima nejzimovatější.

Vběhnu vedle do baru pro teplý čaj, abych si ho donesla na kasu. Teplý čaj domorodci moc nepijí. Občas přeslazený rozpustný, kupují ho dětem. Čajovou kulturu tu nějak neznají, taky proč. Mají přece svoji, kávovou. A basta.

Od pultu na mě mává Mário. Stařík s mrtvolně bílou barvou v obličeji, kterému jsem v duchu kdysi dávala tak týden dva života. http://kucikova.blog.idnes.cz/c/465983/jak-si-zarucene-prodlouzit-zivot-po-italsku.html

Dvě berle vyměnil už jenom za jednu. Je opět jurou v plné síle díky denním procházkách, bez ohledu na počasí. Jeho stav je stále lepší. Myslela jsem, že jenom díky pravidelné fyzické aktivitě. Nejenom.

Má před sebou pohárek vína. Po ránu? Prohodím s ním pár slov - než mi mezitím barman zdlouhavě připraví horký čaj. Pro Italy trochu komplikovaný nápoj.

“Už máš po procházce?” ptám se. Kdepak, samozřejmě před. Nejdřív si musí dát kafe s grappou a decku vína. Pomalu. Po návratu z procházky se znovu staví v baru na další decku vínka. Zase pije pomalu... a vychutnává. Pak se odšourá domů na oběd, který zapije - vínem.

Čaj usrkávám už zase na kase v práci, je divný. Taky bodejť by nebyl, po kafi s grappou. Asi jsem to neměla míchat. Alespoň si ohřívám prsty nad čajovou párou.

Přichází klientka, říkám jí ranařka. Je jí devadesát pět. Žádná šprýmařka není. Čistá ranařka. Jen jednou jsem se jí odvážila vykat. Spustila italskou bandurskou, prý budeme si tykat, jsme podobného věku. A tak jí tykám, jako dalším skorostoletým.

“Připadá mi, že tu... hodně pijete,” říkám ranařce. To jsem šlápla do... vedle. Spíše do vosího hnízda. Její bandurská má kadenci těžkého kulometu s dostřelem přes Dolomity až do Rakous. Pak se zklidní. “Samotná voda je těžká na žaludek. Musíš ji ředit vínem. Vodu nikdy nepij samotnou, nebo budeš mít žaludeční vředy!” tvrdí, a já nemám důvod jí nevěřit. Místní, téměř století, fyzicky zdatní jurové a zdatné borky, chodí na procházky, pijí víno a radostně žijí.

Bere si dva krabičáky, jeden na ředění vody, druhý na rizoto. Rizoto je zde velmi oblíbené. Nejjednodušší uvaříte během dvaceti minut. Na ohni v rozpuštěném másle nechejte zpěnit nadrobno nakrájenou cibulku. Pak vsypejte hrnek či dva rýže. Míchejte pár vteřin a zalijte horkým vývarem (i z klasického masoxu), aby voda byla pár centimetrů nad rýží. Vsypejte malé kostičky z jedné syrové brambory. Občas zamíchejte a průběžně dolévejte vývarem. Máte-li šafrán, šup tam s ním. Není-li, i kurkuma je též dobrá. Po deseti minutách otevřete krabičák s dobrým bílým vínem, a zalívejte, průběžně, za častějšího míchání bublající rýže. Po dalších deseti minutách vsypejte hrst strouhaného sýra, nejlépe parmazánu. Ještě minutku dvě povařte. Rizoto se celkem vaří asi dvacet minut, konzistence krémová a lahodná. Nakonec dle potřeby přisolte, opepřete, posypejte petrželkou a zapíjejte tím, čím jste průběžně zalívali rizoto. Ne vývarem...:-)

Po návratu do tepla domova vařím, jak jinak, rizoto. Dolívám vývarem, dolívám poctivě vínem. Vzpomenu si na staroušky, a odliju si zbytek pro sebe do skleničky, slabá půldecka. Náhle na mě udeří můj muž: “Marto! TY jsi skrytá alkoholička!” Zděšeně. Nemá proč. Otevřený litřík vína jsme sušili v lednici asi tři měsíce, občas jsem ho dolívala pod maso, dnes do rizota. Houby skrytá alkoholička. Spíš skrytý abstinent, ne vlastní vinou. Téměř nepiju. Asi proto jsem občas přichcíplá a cítím se na českých devadesát.

Na změnu ale nikdy pozdě. Tajemství dlouhověkosti zdejších bardů je přece prosté - řeďte vodu vínem, abyste hromostřely a tíži v břiše neměli - a dlouhého věku se dožili!

Autor: Marta Kučíková | pondělí 22.2.2016 11:50 | karma článku: 40.48 | přečteno: 4021x

Další články blogera

Marta Kučíková

Zezadu

“Dvacet čtyři tisíc polibků pro tebe, miláčku, amore” zazpívá místo pozdravu silný mužský hlas. Žádné jeho amore fakt nejsem. Píseň o pusinkách se line i z rádia Birikina s hity šedesátek. Ještě že mě frajer zdraví zezadu.

5.6.2017 v 8:15 | Karma článku: 34.60 | Přečteno: 1577 | Diskuse

Marta Kučíková

Přece nikdy není pozdě...

“Víš, čím je vaše česká země nejznámější? “ zkoušel mě na kase Mauro, italský osmdesátník, všetečka a chytrý chlap. Hokej ani Jágra tady neznají, pivo pijí raději německé, politický marast je všude stejný. Snad krásnými ženami?

2.5.2017 v 7:22 | Karma článku: 39.75 | Přečteno: 2577 | Diskuse

Marta Kučíková

Jáje...

"Martii, jsem šťastná, že tě zas vidím,” obejme mě Jája. Její slova kloužou do žaludku stejně jako čerstvý indiánek z telčské cukrárny U Celerina. Zákusky jsou famózní. Ocením je zejména po několikaměsíčním italském půstu.

21.4.2017 v 15:59 | Karma článku: 37.59 | Přečteno: 2177 | Diskuse

Marta Kučíková

Jak vyzrát na pech

"Prsa... lala, ach, ta silná prsa!" opěvují přednosti zpěváci sboru alpských myslivců. Kdoví, kdo z těch staříků naposledy nějaká prsa vůbec viděl, kromě svých. Opěvují silná prsa - ale odvážných vojáků z první světové války.

18.4.2017 v 7:46 | Karma článku: 32.99 | Přečteno: 1375 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Barbora Pangrácová

Když Brok a já cvičíme jógu

Příběhy ze života s bláznivým štěnětem Brokem, který nikdy nespí a jeho životním zájmem je udělat co největší lumpárnu. Ty příběhy, které zná asi každý klasický pejskař.

23.6.2017 v 11:36 | Karma článku: 8.59 | Přečteno: 215 | Diskuse

Iva Votočková

Z deníku Bridget Jonesové: Sluníčko svítí, vzduch krásně voní a bagry štěbetají

Objevil se u nás nový živočišný druh. Je větší než slon a štěbetá jako hejno ptáků. Obývá vyschlé rybníky a s největší pravděpodobností se živí romantickými dušemi. Tedy tu moji málem sežral. ;-)

23.6.2017 v 10:57 | Karma článku: 9.67 | Přečteno: 228 | Diskuse

Alice Kopřivová

Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

22.6.2017 v 19:01 | Karma článku: 19.37 | Přečteno: 689 | Diskuse

Aneta Nováková

Nepodvádím! Jde čistě o fyzickou potřebu.

Kdybych přestal chodit do bordelu, zničil bych své manželství. Našel bych si milenku a možná se i zamiloval. Tohle je bezpečnější.

22.6.2017 v 18:00 | Karma článku: 15.77 | Přečteno: 1183 | Diskuse

Petra Polsen

Opice v hlavě

Nedávno jsem se dověděla, že všichni máme v hlavě opici, která nás může sežrat zaživa. Když nemá delší dobu co na práci...

22.6.2017 v 10:31 | Karma článku: 11.75 | Přečteno: 265 | Diskuse
VIP
Počet článků 67 Celková karma 36.23 Průměrná čtenost 8804

Dle MUDr. Plzáka typ "hospodyně, říznuté intelektuálkou", žijící s rodinou v podhůří italských Dolomit, se srdeční slabostí pro rodnou Telč.

Víc než karma mi udělá radost Váš příspěvek v diskusi anebo v mailu: marta.kucikova@centrum.cz - děkuji :-)

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.